Útěk
Giamach klečel a modlil se k předkům. Nestyděl se za slzy, které mu smáčely tváře. Klečel nad zbičovaným, bezvládným tělem svého pána. Jeho ruce stíraly z jeho ran krev a na mnoha místech zastavovaly krvácení a zcelovaly roztržené maso i kůži. Fingon zasténal a Giamachovi se spustila krev z nosu. Skrze mžitky před očima vnímal, že jeho pán žije. Liam, Mannan a Quetzepawo stáli u dveří do malé cely a ostražitě hlídali prostor v chodbě k ní. Byli jediní ze služebnictva prince, kteří přežili nájezd Mlžných jezdců – osobní stráže a gardy krále Zpívající země a otce prince Fingona, Filavandrela.
Mannan byl vysoký černovlasý elf s placatým nosem a snědou kůží, jeho rozložitá ramena a svalnaté paže spolu s bradkou jednoznačně mluvily o jeho míšené krvi. Kdysi býval otrokem ve Fasal Abadu, ale dnes byl svobodným válečníkem, který by za svého pána a přítele i dýchal. V jeho očích se zračila obava, když se ohlédl do malé cely, kde klečel u prince sedmý velitel útoku Giamach.
Liam byl oproti Mannanovi typickým elfem, na kterém byly zřetelné všechny znaky elfí urozenosti. Dlouhé ušní boltce, jemné rysy tváře, mandlové oči, úzké rty. Jeho rodina již tradičně sloužila následníkům Zpívající země. V jejich rodě se dědil meč z otce na syna a Liam patřil mezi zkušené šermíře. Vynikal nad jiné technikou, talentem, inteligencí i rychlostí. Byl poslední, kdo z rodiny přežil, když Mlžní jezdci odvedli prince Fingona ke králi. Cítil povinnost ke službě, která jeho příbuzné vázala k princi i povinnost k odplatě za smrt svých blízkých. V hloubi duše se těšil na své tentokrát druhé setkání s nejbližšími lidmi krále Zpívající země. Jeho oči byly upřené do chodby a jeho šestý smysl byl vždy připraven jej varovat před blížícím se nebezpečím.
Ramenatý, světlovlasý, opálený elf ze Sluneční země, kterého zdobilo kromě rituálních jizev i exotické jméno – Quetzepawo, klečel ve dveřích do cely. V jedné ruce držel elfskou halapartnu a druhou si přidržoval na hrudi připevněný smotek z látky a v něm zabalené malé dítě. Svou rukou mu podpíral hlavu a tiskl jej k sobě. Opatrně, starostlivě ale pevně a hrdě. Jeho oči střídavě sledovaly dveře vedoucí z chodby, dítě a rozsekaná těla dvou strážců kobky.
Fingon se pomalu posadil. Cítil jak se do jeho těla navrací síla. Vnímal že kolem něj jsou čtyři bytosti, ale jeho oči byly slepé. Zašátral rukama okolo.
Ruce prince zachytily kraj Giamachovy zbroje a dotkly se jeho tváře. Sedmý velitel se pomalu vzpamatoval z léčení svého pána a princovy prsty mu nyní po tváři rozmazávaly jeho vlastní slzy a krev, která mu stále pomalu tekla z nosu.
„Příteli,“ zašeptal Fingon a usmál se, „ nevěřil jsem, že někdo přijde. Kdo je tu s tebou?“
Giamach se skrze slzy usmál a vzal do dlaní princovy ruce. „ Liam cal Ainor cal Ivarien Yorwenwë, Mannan tel Daeron tel Fingon Erchamionwë a Quetzepawo, pane. Všichni, kteří přežili. „
Fingon se namáhavě zvedl. Giamach jej okamžitě podepřel a pomohl mu na nohy. Princ se malátně postavil, jednou rukou se stále držel Giamacha. Manan přistoupil k nim a sundal se zad smotek látky. Poklekl a rozbalil jej na zemi.
„Pane vaše zbraně a královská čelenka.“
Princ zatápal volnou rukou v prostoru a jeho prsty sevřely chladný kov stříbrné čelenky s ledovým krystalem. Pustil se Giamacha a nasadil si čelenku. Temný svět, který vnímal jeho zrak se rozjasnil barvami. Fingon se rozhlédl po cele a usmál se. Vnímal modrošedou barvu kamene kolem. Giamachovu zlatou siluetu se zelenými žilkami. Zelenou postavu Mananovu, která měla v oblasti hlavy a středu hrudi modré šmouhy. Zlatou auru Quetzepawovu s temně červeným obrysem a modrou šmouhou v oblasti hlavy i fialovozelenou Liamovu postavu, která v oblasti pupku a ramen pulzovala obrovskými rudými čakrami. Viděl magii v jejich zbraních, energetické pole jejich myšlenek, vnímal jejich náklonnost k sobě. Vzpomněl si na pocit kdy poprvé prohlédly znovu jeho slepé oči. Kdy spatřil Ledový kvítek a jeho slepé oči se zalily slzami. Jeho ruka se opřela o zlaté rameno Giamacha. Jeho zelenozlatě zářící ruka pokrytá fialovými žilkami energetických drah se prolnula se zlatou září Giamachova ramene. Cítil Giamachovy slzy i krev na jeho tváři. Cítil jeho přátelství a lásku. Sklonil hlavu a plakal.
„Vemte si váš meč pane, dá vám sílu,“ uslyšel Giamachova slova.
Obrátil se k jeho tváři a pokusil se usmát. „Příteli, díky“
„Nemáte zač děkovat pane, musíme si pospíšit, vemte si meč, bude jej potřeba“ řekl Giamach a podával princi sihil s lesklého černého kovu, zasunutý v pochvě s bílé ještěří kůže.
Princ uchopil zbraň a zamračil se nenávistí. „Má žena a dcera jsou mrtvé, má vlastní krev zabijí to co z mé krve vzešlo, je čas pokračovat tam, kde jsem přestal!“
Giamach se dotkl princova ramene. „Sněžná hvězda žije, je zde princi, podařilo se nám ji zachránit.“
Fingon se rozhlédl. Quetzepawo rozbalil zámotek z látek, udělal pár kroků k nim a jeho mohutné dlaně princi podávaly drobné spící elfské dítě. Fingon ji přitiskl a políbil. Sněžná hvězda – jeho dcera, ani nedoufal, že ji opět podrží v náručí.
Nebylo třeba slov. Qutzepawo podal princi závěs na dítě a uklonil se.
„Pane přicházejí“ rozťal ticho Liamův zvonivý hlas.
Manan se postavil po boku Liama, Giamach s princem za ně a Quetzepawo jako poslední způsobně uzavřel dveře do bývalé cely prince.
Dveře od chodby se rychle otevřely. Mezi oba strážce, kteří vpadli dovnitř s tasenými meči skočil Liam. Jeho sihil přeťal krk jednoho z nich a gwyhyr v jeho druhé ruce se zabořil do slabin druhého. Mananův meč se zastavil v nápřahu. Těla zakrvácených stráži dopadla téměř současně na zem. Fingon viděl jak se rudý obrys na Liamově auře pomalu stahuje do čaker na ramenou a jak pohasínají světla obou zabitých strážců. Dříve zabíjel bez emocí jako Liam, ale skrze královský klenot národa z Ledové země poznal, cenu života. Bylo mu líto těch zmařených životů. Světel v barevném světě, která zhasil navždy. Bylo mu líto že zhasil světlo elfů a zavraždil jejich krále. Zaplašil myšlenky na smrt, která kolem prolétla a její vítr odvál duše mrtvých elfů a vykročil spolu s ostatními v krvavých stopách Liamových.
Schody po kterých běželi nahoru byly kluzké krví. Manan svým obojručním mečem přeťal další závoru na dveřích ke svobodě a Liam pokrytý rudými obrazci zkázy rozséval rychlou smrt svými prodlouženými pažemi. Severka se probudila ze snu a zakňourala. Fingon na ni pohlédl a viděl, že sen který se pomalu vytrácel z její mysli byl o její matce. Jemná tvář Ledového kvítku, její stříbrně bílé vlasy a modré oči vyskočily Fingonovi přímo před očima. Ty smutné oči, ve kterých byla moudrost jejich národa, naděje pro jejich svět. Oči modré jako led z Ledové země. Oči, které díky nenávisti a šílenství vlastního otce již nikdy znovu nespatří. Cítil nenávist, která jím zacloumala. Z balíku na jeho hrudi vylezla malá ručka a uchopila jej za pramen jeho havraních vlasů. Pohlédl tam a dvojice ledových modrých očí se na něj usmála. Uvědomil si, že je zde s ním. Je zde a žije v jeho, jejich dceři. Nenávist k jeho otci ustoupila stranou. Uchopil tu malou ručku, pohladil dcerku po tváři a zabalil její křehké tělíčko pořádně do bezpečí vaku na hrudi.
Jeho lidé jí dříve říkali Ledová královna. Vždy přicházela uprostřed sněhové bouře. Mysleli si, že je to sama smrt. On ji říkal Ledový kvítek, ona jemu Černý vítr. Vzpomínal jak se poprvé setkali v průsmyku. On a jeho lidé byli přepadeni ledovými „barbary“. Přišla bouře a vzala si jednoho po druhém. On tam stál a odolával. Srazili jej k zemi, tehdy přišel o svůj meč. Bojoval s nimi a zabil jí bratra. Chtěli jej zabít, ale ona mu darovala život. Odvedli jej. Poznal ledový národ, stal se jí bratrem, později víc než jen to. Jejich dceru teď tiskne k svému srdci. Je to malá Ledová královna. Vnučka jeho otce, krále, který nechal její matku popravit svými lidmi. Prokletí krále Belega jej dohnalo. Tehdy pochopil co měl velekrál ve svém srdci když umíral.
„Pospěšte můj pane!“ vytrhly jej z myšlenek Liamovy slova. Vyběhli po točitých schodech na slunce. Studený vítr se opřel do záhybů jejich oděvů. Fingon rukou přitiskl Sněžnou hvězdu blíž k sobě. Poslední vyběhl Quetzapawo. Čepel jeho talgady kontrolovala ústí schodiště. Giamach uskočil když se od cimbuří odrazil šíp.
Fingon si uvědomil, že prchá před svým otcem, stejně jako Melian prchala před ním. Stejný osud? Snad prokletí krále Belega? Ne, on neutíká, odchází napravit to co způsobily jeho neuvážené činy.
Uchopil Ledový střípek, meč Ledové královny a zavolal bouři.