Cesta za hvězdou

Slunce svými jehličkami oslepovalo Jeremiášovu tvář. Opíral se o kašnu a nebo přecházel mezi jednotlivými dobrovolníky. Nikdo z nich kdo tu před ním stáli nebyl zkušeným v používání jakékoliv zbraně. Jejich nedůvěřivé, místy až vyjukané tváře v očekávání hleděly na něj a nebo v lepším případě zkoušely v záplavě chyb zopakovat jeho ukázkový pohyb. Bylo třeba se soustředit na to nejpodstatnější, zbytek se vyladí, pokud bude ještě prostor. Nechtěl s nimi ztrácet tolik času, měl odpor k jakýmkoliv hodinám šermu u fontány.

„Hej ty tam jak máš tu patu? A co ta ruka?“ přikročil blíž a plochou stranou meče vyškolil nováčka po zápěstí. Možná víc přitlačil jako by chtěl potrestat někoho jiného. Cvičný klacek dopadl na zem. Jeremiáš se ušklíbl na cvičence s bolestným výrazem ve tváři.

„Znova!“ studeně odsekl.

Nebavily ho tyhlety korektůry. Nebavilo ho to lezavé slunko, ťukání klacků, pálení žáhy a vůbec cokoliv na co se dnes podíval. Deset takových jako tu cvičil by si neporadilo ani s dartanským děckem natož s regulérním ozbrojencem, ale co, byli to nadšenci z města, proč jim nevyhovět.

Když za ním přišli vyspával po opici na schodišti ve věži, zabalený do roztrhaného šedostříbrného závěsu s vyšitými motivy květin. Bolela ho hlava, pořádně si nevzpomínal jak se na toto místo dostal. Vybavoval si jen sklep a to opravdu silné víno, které pil.

Probudili ho když jím zatřásli. Nemuseli dlouho, protože schody jsou docela nepohodlné místo ke klasickému spánku. Byli tři i když Jeremiáš by řekl spíš dva a půl. Písař, hostinský a knihovník. Zástupci města Scorcia. Byli směšní i když se jim nikdo neodvážil smát.

„Velemistře, velmi se omlouváme, že vás budíme“ zahuhlal hostinský se špinavou čapkou.

„Hledali jsme vás pane“ doplnil písař a knihovník přikyvoval.

„Rádi bychom vás požádali“, pokračoval písař, „za cechy a radu města..“

„..za občany“ doplnil hostinský a knihovník přikyvoval.

„abyste se k nám připojil“ dokončil hostinský.

„K naší veleradě“ doplnil ještě pohotově písař, „a pomohl nám s výcvikem domobranců.“

„I zaplatíme, škodný nebudete“ huhňal hostinský.

Jeremiáš se tehdy ještě vzpamatovával po opici. Citil že má „nakoupeno“ ještě na několik hodin. Pokusil se vstát, zavrávoral, zachytil se knihovníka, který se pod ním málem podlomil, kdyby jej nepřidržel hostinský a Jeremiáš by si určitě velmi škaredě ublížil na příkrých schodech věže.

Nezmohl se na nic jen na pokus o usměv a bezradné zapotácení. Celý proslov pak uzavřel mávnutím rukou.

Nastala trapná chvilka mlčení a postávání. Písař se pokusil i šoupat nohou.

„Yjo“ prohlásil nakonec Jeremiáš “

A tak se ocitl na náměstíčku u fontány uprostřed nadšených domobranců z města, kteří měli bezbrannému městu zajistit ochrannou ruku. Nyní tam stáli vybaveni klacky a elénem čerstvých rekrutů. Jeremiáš se nezdržoval úvodem a mlhavě vzpomínal na to jak vlastně začal výuku. Alkohol bylo svinstvo a během několika hodin kdy měl pořádného sušáka ho chytlo i pálení žáhy.
Nechal si donést velký pohár čerstvé vody. Klacky ťukaly o sebe a nejisté šoupavé kroky branců ho bily do očí. Nejraději by jim opravil všechno, ale nemělo to smysl, alespoň ne teď. Důvěřovali mu, že je něco naučí a on si uvědomoval, že to co v nich zůstane až odsud odejdou může být skutečnost, která je napříště bude dělit od jejich vlastní smrti.

Dobrá, přemluvil sám sebe, je načase je něco naučit.

„Dost!“ zakřičel, „začnem pěkně od začátku. Koukejte sem!“
Postavil se před ně a pozvedl zbraň.
„Kdo z vás to nevidí poprvé tak se postavte tamhle, ostatní běžte do strážnice dole a doneste si něco s čím myslíte že umíte zacházet nejlíp.“

13.3.2010, 25.3., 19.8.