Slepota
Černozlatý praporec se třepetal ve větru nad hlavami hrdých jezdců v černých zbrojích. Sličné tváře elfů pod přilbicemi nedávaly najevo nic z vnitřního napětí, které jim tepalo v žilách. Koňská kopyta klapala o kameny v soutěsce a čtveřici koní se od úst vznášely obláčky dechu. Jinovatka na kamenech se třpytila v jasném slunci a několik vloček, které unášel vítr, se usadilo jednomu z koní mezi ušima. Ten zafrkal a potřásl hlavou. Zvuk se odrazil od skal.
Soutěska ústila mezi příkrými, ostrými skalami do průsmyku vedoucímu na sever. U paty příkřejší ze skal vyrůstal ze země javor a natahoval své větve do prostoru, aby jeho nyní žluté a červené listy mohly pohltit co nejvíce ze svitu slunce.
Jezdci se zastavili na okraji soutěsky a obhlíželi svrchu rozlehlý prostor průsmyku.
Vločky ve vzduchu se zatočily ve víru a rozlétly se do stran. Dva světlovlasí elfové odění do stříbrných zbrojí se snesli přímo ke kořenům javoru. Oba gryfové, na kterých seděli, hleděli lačně na černé koně ze Zpívající země, které naopak vůbec přítomnost dravců neznepokojovala.
Jeden z jezdců sundal přilbici a odhalil tak husté, rovné černé vlasy spletené v krátký cop. „Ať hvězda svítí na hodinu našeho setkání králi Belegu.“ Jeho světlešedé oči se upřely na jednoho z letců a jako dva ledové rampouchy jej probodly. Úsměv na jeho tváři byl víc než neupřímný a Beleg to cítil. „Orgwin ať provází naše kroky až se rozloučíme, princi Fingone“ odpověděl Beleg.
Fingon si měřil pohledem svého soka. Vysoký elf se sličnou tváří. Světlé vlasy svázané do uzlu na temeni hlavy, a dvou copánků po stranách, jako by zářily ve slunečních paprscích. Výrazné zelené oči a vetší nos dávaly jeho tváři přísný, ale dobrácký výraz. Byl od pohledu dvakrát starší než on. Štíhlá, ale ne hubená postava prozrazovala, že sice není válečník, ale on jej nepodceňoval. Beleg měl dlouhé, šlachovité ruce s tenkými prsty a na ukazováčku pečetní prsten Zelené země.
Chvíli se jejich pohledy měřily. Jeden plný ctižádosti, touhy po moci a hrdosti a druhý moudrý ale zlomený ztrátou, nyní spalovaný plamínky nenávisti a bolesti.
Ticho, jen šumění listů javoru a hučící vítr v záhybech skalisek.
Fingon seskočil z koně a podal uzdu jezdci napravo od něj, pohlédl na Belega a vykročil blíž k javoru. Ten sestoupil z gryfa a vydal se rozvážně ke stejnému místu. Spadané listí pod jejich nohama tiše šustilo. Oba elfové se zastavili asi na pět kroků od sebe.
Beleg se zlostí pohlédl na Fingona a promluvil: „Jsem rád, že jsi přijal výzvu jako šlechtic a potomek z krve králů.“
Jako odpověď se ozvala jen meluzína mezi kameny na dně průsmyku. Pohledy obou byly jak zkřížená ostří mečů. Vítr přestal rozhánět vločky, jako by se i on zalekl moci obou urozených. Doprovod prince Fingona i společník krále Belega byli připraveni tasit své čepele.
„Chápu tvůj hněv Belegu, ale nemyslíš, že jsi se až příliš zapletl do záležitostí našeho rodu?“ Vyplivnul ze sebe Fingon znenadání.
„Má žena je má žena Fingone. S tím už nikdo z vašeho rodu nic neudělá.“
„Mýlíš se, a proto jsem zde. Vidím, že ty sis přivedl s sebou i lidi? Zdá se, že tvá zem nemá dostatek válečníků, kteří mohou padnout za tvou ženu.“ Ušklíbl se Fingon
„Máš poslední možnost tomu zabránit Fingone, kde je Melian?“ V očích Belega se zaleskl vztek.
Fingon se jen znovu ušklíbl. „Nevím a i kdybych to věděl neřeknu ti to, – velekráli -.“
„Pak tedy nechť padne na tvou hlavu má krev i krev tvých rodných, která bude prolita v tento den, proklínám tebe i tvé potomky!“
„Sám se proklej.“
„Orgwin tedy ať požehná tomu, kdo je v právu.“
„Orgwin ti nepomůže Belegu, viděl jsem, že dnes zemřeš,“ Usmál se princ.“a v tobě zemře i láska k Melian. Její otec ještě rád potvrdí naše zásnuby.“
„Ne já, Fingone, ale ty zakusíš jak tvá láska zemře. Tvé řeči nikam nevedou.“ S těmito slovy se Beleg obrátil a rázně vykročil k dvojici osedlaných gryfů.
Fingon se také otočil a pomalu odcházel ke své družině.
Oba gryfové se po chvíli nehlučně vznesli do vzduchu a i jezdci Fingonovy družiny se beze slov obrátili své koně k soutěsce.
Několikatisícový zástup elfích těžkooděnců v různobarevných zbrojích čekal jen na povel vyrazit. Podzimní slunce vrhalo dlouhé stíny od jejich talgad – dřevcových zbraní, vybavené dlouhou mečovou čepelí na konci – a nedokázalo rozehřát jejich prochladlé ruce. Pestré znaky desítek rodů společně ze zástavou království Zpívající země se hrdě tyčily nad hlavami v otevřených přilbicích s lícnicemi. Zraky všech se upíraly k ústí do soutěsky mezi skalami, kde zmizela z očí Fingonova družina. Vojsko čekalo na návrat svého velitele.
Z druhé strany průsmyku se ozval vysoký tón elfské trubky. Vzápětí na to do průsmyku vkročili ozbrojenci ze Zelené země. Lehké kožené, nebo kovem zesílené zbroje, mandlové štíty, špičaté přilbice a dlouhá kopí. Okolo elfské šlechty pak většinou družiny na koních. Vojsko se zformovalo asi dvě míle od nepřátel. Vepředu těžkooděnci s talgadami, za nimi střelci s dlouhými luky. Šlechtické družiny na levém křídle. Nad průsmykem na obloze kroužilo několik gryfů a velkých orlů.
Sedmý velitel vojsk Zpívající země Giamach cal Gaer cal Vanadain Olórinwe se otočil k šestnáctému veliteli útoku. „Převezmeš velení Čestné legie ze Sluneční země a prorazíte středem. Spoléhám na tebe. Běž.“
Elfský důstojník se uklonil a odběhl vyplnit úkol.
Každý ze Zelené země má luk a minimálně jeden toulec šípů. Pomyslel si Giamach. Bude to těžký boj. Navíc na pravém křídle se pomalu řadí jednotky Severního království lidí.
Giamach se zamračil a rozhlédl se. Už se měl vrátit princ Fingon, kde je mu konec!
Zástava Narnského království se hrdě nesla v čele královské gardy rytířů bílého štítu skrz elfské linie. Narnský princ Donar se rozhlížel kolem a občas kývl hlavou na elfské šlechtice obklopené svými družinami. Na pravém křídle, které mu velekrál svěřil se pomalu seskupovaly jeho oddíly. Těžká jízda z Edinu, rytíři bílého štítu, veteráni od Holopole, Marienburští hraničáři s elfími luky a těžká královská pěchota s dlouhými meči, to nejlepší co Narnské království mohlo postrádat ve vleklé válce na severu, aby pomohlo svému dlouholetému spojenci Galendoru. Donar se mírně zamračil, když pohlédl na zástup černých Ardhunských. Paladinové zla roky bojovali proti Lindonské zemi a ve válce na severu hájili zájmy Narnie, přesto z nich princ Donar neměl dobrý pocit a cosi to před nimi neustále varovalo. Potlačil ten pocit a pobídl koně ke svému hlavnímu stanu. Tři zlatí lvi na modrém praporci se vydali za ním.
Gimach si oddechl, když jeho elfský zrak uviděl skupinku Fingonových jezdců, pomalu přijíždějících k němu do soutěsky. Mezitím se do středu vojáků zpívající země postavil menší oddíl vysokých, opálených elfů, ozdobených pestrobarevnými pery v lehkých zbrojích s obojručními elfskými halapartnami.
Byli to dobří válečníci tihle vyhnanci ze Sluneční země pomyslel si Giamach a hluboce se uklonil přijíždějícímu princi. Fingon jeho úklonu decentně opětoval a usmál se na něj. „Tak můj veliteli, zdá se že je vše připraveno“
Giamachovi se zdálo, že je princ nějaký zamyšlený. Pozorně jej sledoval ve snaze přijít na to co se odehrávalo u javoru a odpověděl: „Vše je jak má být můj pane.“ Fingon se otočil k vojsku, které pomalu zaplňovalo severní část průsmyku, pak k nebi nad ním a prohlížel si letce na orlech a gryfech, kteří kroužili nad zástupy válečníků a spojenců krále ze Zelené země. Pomyslel na hrdou tvář ženy, která jej ponížila, tím, že jej odmítla. Poprvé za život pocítil strach. Cítil tíhu Belegových slov a uvědomil si, že on způsobil celou tuhle válku. On a jeho slepá ctižádost.
„Pane?“ Uslyšel Giamachův hlas.
„Kde jsou naši?“ optal se princ a snažil se zakrýt třes ve hlase.
„Naši letci čekají v úkrytu jen na váš rozkaz pane. Odpověděl mu velitel.
Fingon jen kývl hlavou a sevřel plod posvátného dubu Zpívající země, který měl zavěšený na krku.
„Já nejsem zodpovědný za to co se stane, já ne, to vše ona!“ Zašeptal si pro sebe. „Vina padne jen na její hlavu“ odmlčel se a pak hlasitě zvolal: „To já proklínám Melianin rod! Buď proklet tak dlouho dokud budou kořeny našeho stromu v této zemi!“
S nenávistí a zoufalstvím, ve které vyústil jeho strach se podíval na Giamacha. „Nyní je to na vás veliteli vojsk. Ať tato země ochutná krev nepravého krále.“ Na to Fingon tasil a jeho starý elfský meč z kovu, který už nikdo nedokáže ukout, vydal rozkaz k útoku.
Belegův gryf se snesl na skálu nad průsmykem lehce jako kočka. Mezi skalisky se opatrně se opatrně skrývala králova nejlepší jednotka – Králův hněv. Beleg měl plán. Napadne a zabije v souboji přímo prince Fingona. Náhlý útok bezmála dvaceti gryfů s jeho nejlepšími v sedlech by dokázal rozhodnout situaci v jejich prospěch. A pak snad odejdou lidé ze Zpívající země v pokoji, zpět ke svému králi.
Byl smutný z mnoha věcí. Neměl v úmyslu prolévat krev rodných. Také jej mrzelo, že se nechal unést vztekem a záští, kterou choval k Fingonovi. Uvědomoval si, že to nebylo dobré. Možná na něj jeho vlastní lidé budou jednou vzpomínat jako na bratrovraha. Zaplašil ty myšlenky. Sněhová vločka se mu usadila na rukavici. Podíval se na ni. Byla modrá. Jako hebké, voňavé vlasy Melian, když nebyly ještě suché po večerním koupání v jezeře. Rád jen tak seděl a potají ji pozoroval, jak si za svitu hvězd hraje s Aglarem. Její úsměv a zářící oči mu nyní spalovaly duši a pouštěly do žil jed nenávisti k Fingonovi. „Melian, má večernice,“ zašeptal.
Dotek cizí mysli jej vyrušil. Rychle uzavřel myšlenky na Melian a otevřel se telepatickému kontaktu.
* Pane, už vyrazili *
* Rozumím, my jsme připraveni, je to na vás Mandosi, ať vám Orgwin dá sílu *
Beleg se ohlédl ke svým nejvěrnějším a pokývl hlavou. Jako jeden muž nasedli do sedel. Jeho Hněv se brzy snese na bitevní pole.
Slunce uteklo za oblaka a ozvěna v průsmyku vydávala rozkazy k útoku. Bitva začala.
Giamach se unaveně opíral o talgadu, která byla kluzká i lepkavá zaschlou krví elfů ze Zelené země. Jeho srdce bylo stále sevřené strachem z toho co se odehrálo na bitevním poli. Stále jako vzpomínka uzavřená v kruhu se mu obrazy objevovaly před očima. Kolem něj tiše procházeli válečníci ze Zpívající země. Vraceli se domů. Bylo po bitvě. Z osmitisícové armády Zpívající země zůstala pouhá pětistovka. Království Zelené země a jejich spojenci prohráli. Barvy zbrojí jednotlivých pánů od sebe nešlo rozeznat vše bylo jen rudé nebo černorudé. Z Čestné legie ze Sluneční země nepřežil jediný. Šestnáctý velitel útoku padl také.
Giamach cítil strach. Poprvé v životě cítil jak se mu klepe paže. Nepočítal kolik lidí a elfů padlo jeho rukou. Neměl výčitky z toho že v souboji porazil druhého velitele vojsk Zelené země. Měl obavu o svého pána, který se, pod dohledem léčitelů, snad zotavoval z ošklivých ran. Byl to Giamach, kdo mladého prince naučil jak zacházet z mečem. Byl mu přítelem, rádcem, učitelem i strážcem. Princ byl pro něj jako jeho vlastní syn, který před lety padl rukou lidí. V očích jej zabolely slzy. Nikdo z procházejících se mu z úcty nepodíval do tváře. Sedmý velitel útoku byl pro dnešní den vítěz, ale hluboko v srdci tuhle bitvu prohrál.
Ošklivě spálené tělo velekrále Belega leželo mezi kameny. Ukrytý mezi skalami pozoroval jezdec na gryfu poslední vojáky Zpívající země jak pomalu opouštějí bojiště. Vyčkal ještě chvíli a snesl se mezi padlé, kteří zde zůstali ležet. Jen zakrvácená těla jeho spolubojovníků ze Zelené země.
Gryf se přikrčil a on seskočil lehce na zem. Do průsmyku se pomalu stahovala z okolních skal ranní chladná mlha. Elf se opatrně přiblížil k padlému velekráli. Nepodařilo se mu zakrýt smutek ve svých očích. Rychle vzal Belegovo bezvládné tělo a opatrně jej položil před sedlo na gryfa. Pak zaváhal ale shýbl se a vzal ze země několik kusů roztříštěného královského meče. Zabalil vše do pláště vyšvihl se do sedla a bezhlučně se vzdálil na křídlech podzimního větru mezi skaliska na severu. Zelená zem je bez krále a následník z krve Melian je spolu s ní ztracen kdoví kde. Osud jeho země je teď slepý jako princ Zpívající země.
.. věnováno Melian