Samota
Opíral se o šedé kameny cimbuří. Dole pod ním leželo Scorcio, svobodné, špinavé, plné stop po noci, která pročistila vzduch. Malé domečky s červenými střechami namačkané vedle sebe. Přístaviště s rybářskými moly a lesklá hladina moře, vlnícího se ve vycházejícím slunci. Opíral se o pokrčenou nohu a obvaz na boku trochu prosakoval. Krvavý šrám ve tváři nepříjemně pálil v ledovém větru. Sněhové vločky poletovaly vzduchem, který byl svěží s vůní soli a ryb. Byla to vůně jeho dětství, zasutá někde pod novými vzpomínkami. Opřel se zády o kameny hradby a pohlédl na hemžící se postavičky v ulicích. Počítal roky, které utekly od jeho příchodu na svět. Koho z těch lidí znal? A jak? Za téměř polovinu svého života, to bylo stále město plné cizinců. Jistě, mnoho z nich znal jménem, s některými společně prožil některé z chvil svého života. Nějak my chyběl smysl toho všeho.
Nad mořem vycházelo slunce, první paprsky se leskly na hladině.
Jeremiáš poprvé za svůj život vnímal jak pusté má srdce. Vše krásné, co je do této chvíle naplňovalo strávil bílý plamen, nebo spláchla krev. Přemýšlel, že nikdy neměl příležitost prožít takový okamžik pomíjivosti. Jeho víra ve smysl věcí se propadala někde do hlubokých temnot jeho myšlenek. Strach a zoufalství sžíraly jeho mysl. Postrádal pevný bod a i to co bylo před nějakým časem hmatatelným záchvěvem štěstí zmizelo. Vytrhlo všechen smysl a energii pro bytí. Nějak se mu nechtělo vychutnávat si paprsky zubatého zimního slunce, doteky čerstvého větru, chlad kamene cimbuří. Jako cizinec se do jeho srdce vkradla myšlenka na konec. Stačilo jen přelézt okraj a skočit. Chvíli si pohrával s myšlenkou, jaké by to bylo, rozplácnout se na dlažbě pod Citadelou. Konec myšlenek, konec temnoty a bolavých čerstvých jizev ztracené lásky. Lásky, kterou si vůbec neuvědomoval ve svém srdci, dokud o ni nepřišel. Byl zvyklý snášet rány, krvavé šrámy a modřiny, ale bolest, kterou cítil nyní neznal. Byla děsivější, plná beznaděje s žádnou vyhlídkou na budoucnost. Jen bolest, někde uvnitř, vytrvalá a čekající na svou příležitost, znovu zabolet. Přemýšlel, jestli smrt dokáže ukončit tento druh bolesti. V poslední době přemýšlel až příliš. Možná tím, že poznal Astrii, možná setkáním s Jakubem, možná jinou souhrou náhod, nebo dílem osudu, předurčením? Jak šťastná se zdála jeho nevědomá mysl dříve. Jak bezstarostná a volná, bez jha bolestí. Na takovou nemoc není lék ani v chrámu Vesny. Na tu obvazy od léčitelky Leony nepomohou.
Pohlédl dolů. Z hloubky se mu zamotala hlava. Nikdy netrpěl závratí, ale instinktivně se chytl hradby. Co s novým dnem, který nemá smysl? Usmál se na tu hloubku. Pohlédl do slunce a přivřel oči. Vzpomněl si na otce, na zástavu, která zde na vrcholku věže vlála, když přijel z tažení. Odvrátil zrak a rozepjal si opasek s dračí čepelí. Byla by jí škoda, je to dobrá zbraň. Pečlivě obtočil opasek kolem pochvy meče a opřel jej o zeď u svých nohou. Napadlo ho, že si vybral docela romantickou dobu – svítání. Dobrý čas pro konec, alespoň to nebude tak smutné. S úsměvem jde všechno lépe. Chytl se opatrně vrcholku hradby a vytáhl se nahoru. Posadil se zády ke slunci. Naposled se podíval na svůj meč, který odložil. Otočil se, posunul se na okraj kamenného kvádru a spustil nohy dolů. Už se mu ani netočila hlava, když se podíval na vzdálenou dlažbu nádvoří. Dával si na čas, nebylo kam spěchat, vlastně se už rozhodl. Postavil se. Do jeho zad se opřel silný vítr.
Čepel meče s zařinčením sklouzla na kameny. Ten zvuk jej vylekal. Otočil se. Na schodech z věže stála malá světlovlasá dívčina a mhouřila oči do slunce, které ji Jeremiáš svým tělem zakrýval.
„Co tady děláte pane?“
Jeremiáš málem spadl dolů.
„Nic, koukám dolů holčičko.“ Nevěřícně hleděl na ten úkaz. Malá holka v dartanské Citadele.
„Chcete skočit dolů?“
Děti jsou někdy až příliš bezprostřední. Jeremiášovi to vzalo dech a vlastně ta hlasitá myšlenka byla jako ledová facka do studeného rána. Něco takového potřeboval. Byl to jako dotek života. Usmál se. Ne, přímo se rozesmál. Smál se své omezenosti, zbabělosti a strachu. Vysmíval se temnotě ve svém srdci. Hloupým pocitům beznaděje. Roztály spolu s chvěním jeho bránice. Černé myšlenky najednou zmizely.
Holčička na něj zmateně hleděla a světlé vlásky jí prosvítilo slunce skrz. Vypadala jako roztomilý andílek. Jeremiášův strážný andílek. Přestal se smát, ale úsměv nezmizel s jeho tváře. Nadal si do hlupáků a seskočil s hradby na podlahu věže vedle ní.
„Chtěl jsem, ale raději se půjdu nasnídat, najednou mi vyhládlo a navíc mi to připadá jako rozumnější nápad. Nemáš hlad dítě?“
„Mám, ale služka utekla. Trochu se bojím těch cizích lidí.“
„Myslím, že nemusíš, půjdeme něco najít a jak se vlastně jmenuješ?“ Optal se zvědavě Jeremiáš. Sehnul se pro meč a rozmotal opasek.
„Ty jsi dartanec, ale nemluvíš dartansky, jsi voják?“ Holčička úplně ignorovala Jeremiášův dotaz. Zvědavé vykulené jasně modré oči si jej prohlížely. Mohlo jí být tak pět, sedm? Jeremiáš opravdu neměl odhad na děti.
„Tak něco, jsem Jeremiáš a ty?“ Nedal se odbýt. Přiblížil se k ní a pohladil ji po hlavě, když ji míjel. To děcko mu bylo povědomé, ale nedokázal si je zařadit. Vydal se ke schodišti.
„Celesta.“ Uslyšel za svými zády.
Jeremiáš nevěřil na zázraky, ale když se otočil, aby na děvčátko počkal, mezi cimbuřím poletovaly jen vločky sněhu a hvízdal ledový vítr. Jasné zimní slunce zářilo nad Scorciem a jeho paprsky mu připadaly jako světlé vlásky malé Celesty. Věci kolem, tak nějak samy od sebe, začaly mít smysl.