Přeludy
Ohnivé slunce rozpalovalo ocelové kroužky jeho zbroje. Cítil zápach potu svého koně. Napadlo jej, že mu možná smrdí stejně. Štěrkovitý písek pod kopyty občas zaskřípal o podkovu. Kůň jemně klopýtl. Mincová hlavice jeho meče mu narazila o chránič lokte a rozťala kovovým zvukem okolní ticho, podbarvené jen pískotem větru. Sevřel čelisti a všudypřítomný jemný písek, mu zaskřípal o sklovinu. Otočil hlavu stranou a pokusil se uplivnout. Měl sucho v ústech. Ucítil zachvění a jeho nejasná předtucha nabyla ostrých tvarů. Jeho smysly, spolu s vlasy na zátylku, se naježily. Vnímal ji. Energii, které jiní souhrnně říkali magie.
Zpoza obzoru vyskočily ošlehané skaliska. Pobídl koně a pevně chytil dřevec do ruky potící se v železné rukavici. Kopýtko opět klopýtl. Jakub sundal z hrušky sedla štít a chytil jej do pravice. Zastavil. Kůň nervózně odfrkl. Cinkl postroj. Kůň přešlápl. Jakub vyčkával a kapka potu, zpod kroužkové kapuce, kreslila v jemném písku, přilepeném na jeho tváři, mokré mapy. Zamrkal. Kapka se vpila do země pod kopyty. V zátylku mu mrazilo, magie tu bylo opravdu hodně. Měl strach, ale přesvědčoval se, že se nebojí. Náhle za skálou zapraštělo kamení. Rychle obrátil hlavu. Pot z čela mu vklouzl do oka a zaštípal. Obrátil koně a sklonil dřevec. Víc už nestihl. Zpoza skaliska se jakoby odnikud vynořil obrovský ještěr. Byl pokrytý černorudými šupinami. Různě po těle měl kostěné výstupky. Vypadaly jako rohy. Žluté oči s černou mžurkou se upřely do zelených očí Jakuba. černý rozeklaný jazyk vylétl s tlamy plné zažloutlých špičáků a olízly jej plamínky. Jakub se ještě víc zpotil. Soustředil se na vzor zbroje, vložil do něj celou sílu. Mozek zapulzoval. Cítil svůj a Kopýtkův tep. Spojil se s koněm. Byli jedna bytost. Čas, jako by se zastavil. Neuvědomoval si, že má strach. Prudce pobídl hřebce a sklonil kopí. Mířil na žluté oko v lebce netvora. Ještěrův plamen spálil okolní vzduch. Jakub cítil, že dýchá oheň. V hrudi jej bodalo a ústa se pohybovala podle slov bojové motlitby. Cítil, jak se mu před očima tvoří vzor dřevce. Pulzoval, zářil, obepínal ještěrovu hlavu.
Věděl, že nemine. Náraz jej vyhodil ze sedla. Kůň zařehtal. V ústech ucítil vlastní krev. Ve vzduch se vznášela vůně spáleného masa, krve a potu. Dělaly se mu mžitky před očima. Ležel na zemi. Chtěl se posadit. Obraz se rozostřil a na okamžik ztratil sluch. Neměl sílu na to, aby se zvedl. Bezvládně ležel, těžce oddechoval a vychutnával vlastní krev v ústech. Slepota očí a pískání v uších. Cítil svůj tep a v dálce tep svého koně. Ležel…
Až hvězdy na nebi, mu vrátily smysly. Šedá tma, průhledná a osvětlená měsícem. Posadil se. Zacinkala ocel, když hrkl kameny pod sebou. Namáhavě se postavil. Rozhlédl se. Zlomený dřevec. Kůň, stojící opodál a vesele pohazující hlavou, jeho krev v písku. Klekl, sundal kapuci, vytřel krev z uší a nosu. Vysušil krvavé slzy. Cítil se slabý. Nedokázal se soustředit ani na vzor léčení. Zjistil, že není zraněn. To jeho magie mu vehnala do očí, uší a úst krev. Věděl, že mohl zemřít. Ale žije. Netvorovo tělo, jako by zavál písek, zmizelo. Oddechl si a vykročil ke koni.
Cestu mu zastoupil svraštělý, bělovlasý stařec. Jakub se zarazil a pohlédl mu do tváře.Stařec měl šedé, hluboké a dobré oči.
„ Jsem rád, že jsi to dokázal, Jakube.“ Řekl a usmál se. „..ale pamatuj, zlo má mnoho tváří“
Jeho pohled, jako by se ptal : Porozuměl jsi mi ?
Jakub chtěl něco říct, stařec jej však předběhl. „Víš, ne vždy s ním lze bojovat, tak, jako dnes, pamatuj na to.“
Znovu chtěl něco říct. Jazyk mu zdřevěněl. V nohách cítil slabost, v mysli prázdno a mžitky před očima tancovaly a uspávaly ho….
Ohnivé slunce rozpalovalo ocelové kroužky jeho zbroje. Škubl sebou, probudil se a zamrkal: Pomyslel si, že se mu něco zdálo. Ucítil zápach potu svého koně. Napadlo jej, že mu možná smrdí stejně. Štěrkovitý písek pod kopyty občas zaskřípal o podkovu, když kůň jemně klopýtl. Mincová hlavice jeho meče hlasitě cinkla o chránič lokte a přehlušila okolní ticho. Jen pískající vítr zvedal oblaka toho nejjemnějšího písku. Zrnka která se díky větru dostala mezi jeho zuby nepříjemně skřípala. Otočil hlavu stranou a pokusil se uplivnout. Měl sucho v ústech. Cítil ve vzduchu napětí a jeho nejasná předtucha nabyla ostrých tvarů. Jeho smysly, spolu s vlasy na zátylku, se naježily. Vnímal ji. Magii.
Zpoza obzoru vyskočily hranaté, ošlehané skaliska. Pobídl koně a pevně chytil dřevec do ruky potící se v železné rukavici. Kopýtko měl nejistý krok. Jakub sundal z hrušky sedla štít a chytil jej do pravice. Zastavil. Kůň nervózně a krátce frkl. Zacinkala železná přezka postroje. Kůň přešlápl. Jakub vyčkával a kapka potu, zpod kroužkové kapuce, kreslila v jemném písku, přilepeném na jeho tváři, mokré mapy. Zamrkal. Kapka se odlepila od čela a vpila se do země pod kopyty. V zátylku cítil stálý tlak, magie tu bylo opravdu hodně. Měl strach, ale kdo by se nebál? Náhle se za skálou pohnulo kamení. Rychle obrátil hlavu. Pot z čela mu vklouzl do oka a zaštípal. Obrátil koně a sklonil dřevec. Víc už nestihl. Zpoza skaliska se jakoby odnikud vynořili čtyři jezdci.