Do prázdného pokoje zas mrtvé ráno zírá,
ty usínáš
a skládáš ze vzpomínek, kde poděla se víra,
příchází čas,
je srpen, to zima nekončí tak brzy,
jen chladné léto,
tisíc vyslovených slov a vysušené slzy,
dnes s úsměvem, co zakryje to.
Je ráno,
slunce vstává do postele,
řekni ano
a zůstane jen modré z nebe.
Uprostřed noci na jarním vánku,
přílétl s vůní jarní,
sen o červánku.
Na tmavé obloze
hledám si odpovědi,
zítra se probouzet
chtěl bych už naposledy.
Dlouhý byl sen, krátké je probuzení,
srdce má další ranku,
přijde-li zahojení..
Už dlouho stýskám si,
po ránech sluncem prozářených,
uprostřed samoty a strachů,
po blízkozti tvých myšlenek,
když usínám sám na polštářích
a zavřu oči, čekám na spánek.
Snažím se snít zas o tvé tváři,
jen pustým krajem bloudí mé sny,
dřív, kde byl pramínek,
snad budeš také ty.
Pramínek zakletý v obavách, na zámek,
v fontáně prázdné, chci otevřít.
Hledím jen do prázdna,
snad chtěl bych odejít.
Mlčím a volal bych,
marně snad čekám?
Na tebe, na klíček,
dlouho sám hledám.