Liška a Motýl
Cítil bolestivý tlak v naražených žebrech, snad nebyla zlomená. Teplé lepkavé cosi mu stékalo po stehnu až do boty. Koukal se na své proťaté břicho a opíral se zády o kmen kaštanu. Zvrátil hlavu proti holé koruně zasypané sněhem. Pousmál se, když si uvědomil, že strom, u kterého asi vykrvácí, je kaštan. Kaluže krve roztály sníh kolem. Obloha byla jasná, pomalu se stmívalo a na večerním nebi zazářily první hvězdy. Jakub se snažil zaostřit na ně, ale ony jako by tmavly a matněly. Ucítil chladný poryv větru, uvědomil si, že má promrzlé nohy. Potřeboval se zahřát. Musí na nohy a najít Kopýtka. Pevně uchopil jílec meče a zabodl jej špicí do země. Zavřel oči, sevřel rty a pohnul se. Teplý lepkavý pocit v pravé botě zesílil. Když se předklonil, jako by něco cuklo jeho vnitřnostmi. Bolestí zavřel oči a cítil své slzy na tváři. Zasténal, sklouzla mu slabostí ruka z jílce a tvář se mu zaryla do chladného sněhu. Svalil se na bok. Cítil, že pokud se převalí na záda, tak se roztrhne vejpůl. Chvíli jen tak ležel a pozoroval, jak lepkavá rudá tekutina vytékající zpod jeho rozťatého plátu zbroje vyleptává v bílém sněhu dolíčky a obrazce. Pak se třikrát hluboce nadechl a klekl si. Cosi v oblasti břicha povolilo, ale kožená kazajka to asi nebyla. Podíval se do kaluže pod sebou a slabostí omdlel.
Pozorovala jej skryta za strom. Viděla vše. Doběhla na mýtinu, protože slyšela křik. Tři muži už leželi na zemi. Jeden měl v hrudníku zaražený dřevec. Další chroptěl a držel se za rozpolcenou hlavu. Třetí se plazil z dosahu a z očí, uší a nosu mu proudem tekla krev. Na prostranství mezi stromy se obcházeli tři muži. Ten, který se asi bránil, byl oblečen v železe, meč držel v jedné ruce a skrze helmici mu nebylo vidět do tváře. Dva jeho protivníci se jej snažili sevřít mezi sebe. Měli jen kožešiny do zimy a lehké kožené zbroje. Vysoký černý, zarostlý hromotluk mával těžkou dvojruční sekerou a druhý, šlachovitý, vyzáblý špinavec, držel v rukou meč. Rytíř se ve vysokém sněhu nepohyboval dost rychle. Špinavec se hbitě dostal za jeho záda a s heknutím se rozmáchl. Železná rukavice chytla ostří jeho meče a hlavice meče rytíře s křupnutím dopadla na kořen útočníkova nosu. Tu hromotluk využil své šance a s řevem ťal rytíře sekerou do slabin. Tupý náraz prohnul plát a odhodil obrněnce do sněhu. Špinavec už jen nehybně ležel ve sněhu a vytvářel rudou kaluž. Hromotluk přiskočil k rytíři, který se pokoušel vstát, a zasadil mu několik těžkých ran sekerou. Při třetí z nich se vzduchem ze sněhu mihl meč a rozťal krk útočníka. Hromotluk zachrčel a svalil se s žuchnutím do sněhu. Všichni až na rytíře už jen leželi nehybně. Viděla, jak se zakrvácený doplazil k patě stromu, sundal si přilbici a opřený o strom krvácel. Hýbal se, snažil se opřít o meč a postavit se. Byl zesláblý a z rozetnutého břicha z něj odcházely poslední zbytky sil. Věděla, že pokud mu nepomůže, tak zřejmě vykrvácí, ale měla strach. Chvíli si jej prohlížela. Ve tváři měl krev, i vlasy jí měl slepené. Byly delší, barvy slámy. Byl docela mladý, ale starší než ona. Nevypadal zle. Rozhodla se a vykročila ze skrytu stromů zrovna, když se zasténáním omdlel.
Jakuba probudil chlad. Jeho zbroj ležela ve sněhu a útlá bytost zachumlaná do huňatých kožešin s hřívou hustých rezavých vlasů mu právě přetahovala jeho halenu přes hlavu. Chtěl se vzepřít, ale připadal si slabý jakou moucha. Přes mžitky před očima vnímal jen rozmazané obrysy. Byla to dívka. Ta známá vůně spadaného listí. Myšlenky v hlavě měl popletené.
„Marjánko…“ zašeptaly jeho zmrzlé rty.
„Haéd nu,“ odpověděla dívka. „Im ar… o tebe postarám, jen lež a odpočívej. Snad mi tu nevykrvácíš úplně, to bych nerada.“
Rozuměl té bytosti, ačkoliv slova, které dívka vyslovovala, zněla jinak v jeho uších, a přesto v mysli dokázala mít tvar, který měl význam. Pomalu ztrácel vědomí, cítil, že se nemusí bát, cítil tu známou vůni, tu odkudsi známou vůni. Tak vonělo bezpečí, vzpomínal. Vodopád dívčiných slov jako by měl spíš uklidnit ji než jeho. Pokusil se o usměv. Cítil teplo a slunce, procházel se po rozkvetlé louce a v dálce na obzoru se košatil rozložitý kaštan. Uvědomil si, že sní.
Slyšel skučící vítr mezi štěrbinami ve skalách, slyšel třepotání vloček ve větru a tiché šumění čerstvě napadané závěje, která z poloviny zakrývala vchod do jeskyně. Cítil vůni zimy a chuť krystalků ledu ve vzduchu. Vnímal spící skálu pod nohama. Otevřel oči, když ve větru ucítil čerstvou krev. Otočil se po směru a jeho mysl se dotkla Lišky. Změť rychlých myšlenek, rozrušení, strach, ale ne o sebe. Zvedl se a oklepal s šedého pláště sníh, který se na něm usadil. Přehodil jelenici přes lůžko z mechu, na kterém seděl, a vydal se k východu z jeskyně. Pečlivě se zabalil do pláště. Vločky daly svou lehkost jeho krokům, vítr svou rychlost. Doufal, že Lištička není v nesnázích. Dbal o to, aby se vyhýbali smrtelným. Sestřička nevěděla nic o tom, že by snad existovali. Odmalička ji ochraňoval a staral se o ni. Byla poslední z jeho lidu, tak mladá a bezbranná. Pocítil starost, a ta jej popohnala k většímu spěchu. Vítr přinášel pach krve, blížil se k tomu místu. Zasněžený les pod skalami, moc prolité lidské krve, ucítil pach vlčí smečky. Měli hlad, čekali. Poslal jim po větru myšlenku na smrt, která by je potkala, pokud mu zkříží cestu. Pochopili to všichni. V lese byly jeho smysly ostřejší. Liška se skláněla nad lidským mladíkem, ze kterého pomalu unikal život. Cítil v lese, co se stalo. Okolo dva mrtví, dva zranění a jeden omráčený. Lupiči a ten, který je přišel zabít. Byl mu sympatický, ten odvážný mladík, a pak, jak se přibližoval, všiml si, čím je ten mladík jiný. Poprvé za ty desítky let jej něco překvapilo. Téměř běžel a jílec meče mu sám vklouzl do dlaně.
Liška se skláněla nad mladíkem. Uložila jej na jeho plášť. Blábolil něco. Přivolala letní sen a když se zbavila jeho košile, viděla, že rána je hluboká a zlá. Nadechla se a sebrala všechnu sílu. Přiložila ruce k ráně a přivřela oči. Zamračila se a soustředila na očištění a obraz léčení. Tak ji to přeci Motýl učil. To zvládne. Není to zlomená noha malého srnčete, ale není to ani o nic víc. Na čele ji vyrazily kapky potu. Trvalo chvíli, než ucítila, že se rány zacelují, pomalu, ale přece. Když otevřela oči, trhla sebou úlekem. Vedle ní stál Motýl s vytaseným mečem, na kterém zamrzala čerstvá krev. Mladík se začal probírat, otevřel oči a snažil se zorientovat.
Motýl pokýval hlavou a vypustil v obláčku páry z úst: „Tak sestřičko, chlapec se probral, dobrá práce, odneseme ho k nám. Ty ostatní jsem dorazil, zbytečně by se trápili. Ti dva kupci dole v průsmyku jsou taky mrtví, ale ty jsem tak našel. Tady už není komu pomoci, půjdeme.“
Otřel meč o sníh, schoval jej a přehodil si mladíka přes rameno. Liška se nepodivila tomu, že Motýl nese mladíka jako by nic nevážil on ani jeho věci, podivila se nad tím, že Motýl promluvil řečí, kterou spolu nemluvili. Teprve teď pochopila, jak je onen mladík, kterého zachránila, jiný. Jak jsou všichni ti mrtví muži jiní než ona a Motýl. Pochopila, že řeč, kterou ji Motýl naučil před mnoha lety, ale kterou spolu nemluvili, je řečí těch jiných lidí. Rychle vzala své věci a pospíchala za bratrem. Dohnala jej, i když získal náskok, zatímco se zamyslela. A pak společně vklouzli mezi sněhové vločky tetelící se vzduchem do šera, které předcházelo dlouhému zimnímu večeru.