Cesta za hvězdou

Posadil se na postel a nazul si své opotřebované, ale velmi pohodlné kožené boty. Utáhl pevně řemínky a pečlivě přes ně přetáhl nohavice kalhot. Postavil se a vyzkoušel, zda ho nikde netlačí. Sáhl po košili. Byla to lněná, obyčejná košile, jeho parádní vzala za své v tu smolnou noc, která ho přivedla sem do lazaretu Vesny. Oblékl ji. Byla mu akorát. Leona to odhadla dobře. Opaskem ji stáhl v pase a srovnal pochvu s mečem, kapsičku i dýku tak, aby to bylo pohodlné. Měl moc rád pohodlí. Dobré jídlo, zábavu, víno, ženy, milování a taky hru. Neoblíbenější byla hra se zbraněmi. A nejvíce pak hra meče.
Zhodnotil se kritickým pohledem. Kožené parádní kalhoty s vázáním s několika tmavými fleky od jeho zaschlé krve, těch se nedalo zbavit. Obnošené, ale dobré kožené boty a obyčejná lněná košile. Připadal si jako nuzák, jako ten póvl a lidský odpad, který potkával ve Spodním městě na ulicích. Zašklebil se a přehodil přes sebe zapůjčený plášť. Dlouhou ofinu a část vlasů stáhl šňůrkou na temeno hlavy, zbytek šedočerných, těch nepoddajných, mu zakrýval krk. Rukou prohrábl strniště dvoutýdenních vousů a zhodnotil, že před návštěvou Citadely utratí pár posledních zlatých aurinů za lazebníka a nějaké lepší šaty. Takhle ho Astri nemůže vidět, jen by se pravděpodobně utvrdila ve svém rozhodnutí. Vykoukl ze dveří cely a opatrně vykročil na chodbu. Nechtěl, aby jej kněžky načapaly. Měl ještě pár dnů ležet a odpočívat. Leona by mu jistě vyčinila a musel přiznat, měla by jako obvykle pravdu.
Kapky deště bušily o dřevěnou střechu, na chodbě blikaly jen dvě dohasínající svíce. Bylo chladno, přitáhl si tedy plášť těsněji ke krku, ještě jednou se opatrně rozhlédl po chodbě a vyrazil.

Vyhýbal se hlubokým a kalným kalužím v prohlubních po kamenných kostkách a pomalu mířil Dolní ulicí ke Svážnému náměstí. Tučné kapky se rozstřikovaly kolem a bubliny v kanálku na splašky uháněly samospádem z náměstí. Jeremiáše trochu hnětlo, že za novou košili z divné černé kůže musel zaplatit celé čtyři auriny, i když to bílé vyšívání vypadalo luxusně, a navíc k ní dostal i poměrně dobře vypadající široký klobouk. Ten se zrovinka do takového deště velmi hodil. Proběhl zahalen ve svém novém, rovněž černém plášti s rudou podšívkou a v klobouku dostatečně zakrývajícím jeho tvář skrz Slunečnou ulici, plnou prskajících lamp. Minul krčmu U Komára a s úsměvem plným očekávání pohlédl na věže Citadely. Zrychlil krok nedočkavostí, i když se sám sobě vymluvil na mokro a déšť, kvůli kterým je dobré trochu zaspěchat, aby byl už v suchu, pod střechou.
Po několika krocích se zastavil u kamenné zídky zahrady pod Citadelou. V postranní uličce byla stále ozdobná, ale bytelně kovaná branka. Byla to úžasná kovářská práce. Listy břečťanu byly kolem konstrukce vrátek vykovány tak věrně, že na první pohled nebylo znát, co je kovový břečťan a co tenká konstrukce. Vrátka vypadala velmi křehce, ale Jeremiáš věděl, že ač jsou zde od nepaměti, kov, ze kterého je ti lidé kdysi zhotovili, je tvrdý jako kámen.
Vytáhl malý klíček ve tvaru listu a přiložil jej do mezery mezi dvěma stonky břečťanu. Vrátka se s lehkostí otevřela a on vklouzl dovnitř.

Zahrada byla neudržovaná, vlastně sem už ani nikdo dlouhá léta nechodil. Stromy zmohutněly a zesílily. Stíny korun skryly slunce a květiny, které tu dříve rostly, se staly kompostem u kořenů. Jen ten břečťan pohltil vše. Plazil se po zemi, po kmenech i ve větvích a pomalu se šplhal i nahoru po zdech Citadely. A přesně v těch místech se Jeremiáš zastavil a přivíraje oči, aby mu do nich nespadla nějaká dešťová kapka, se podíval nahoru. Nebyl zde poprvé. A matně zářící okno obrostlé popínavým břečťanem bylo to místo, ke kterému mířil. Několikrát si oddechl, už nebyl žádný mladík, ale věděl, kam šlápnout. Listy i zeď byly vlhké, několikrát mu přišlo na mysl, že se přecenil.
Mírně jej rozčílilo, když mu při přelézání římsy na okně málem z pochvy vyklouzl meč. Nějak se uvolnilo kožené očko. Opatrně se rozhlédl po chodbě. Několik plynových lamp osvětlovalo poměrně velký prostor. Obrazy na stěnách, vyřezávané dřevěné obložení stěn, modrozlatý běhoun na podlaze. Opatrně seskočil. Cestu odtud znal nazpaměť. Doběhl na konec chodby, pak dvoje dveře, schodiště nahoru. Opatrně otevřít okno s vitráží do vnitřního nádvoří, dostat se na římsu, a pak pootevřeným oknem do jejího pokoje. Byla tam tma. Opatrně seskočil z okna na zem. Nechtěl ji vzbudit, ale nějak náhle se mu rozbušilo srdce. Vzápětí si za to vynadal. Neopatrně zakopl o židli a s žuchnutím dopadl na zem. Cestou na ni někde ztratil klobouk. Okamžitě vyskočil na nohy. Světlo náhle rozžaté magické lampičky jej mírně oslepilo. Jasné nazelenalé světlo ozářilo pokoj, ženský pokoj. Nic v pokoji najednou nebylo důležité. Jen její tmavé oči, křivky tváře a rozcuchané vlasy.
Vypadala nespokojeně, vykřikla na něj a vstala z postele. Ano, Jeremiáš musel připustit, že by si to s ní rozdal přímo na stole, kde překážela jen velká mísa plná pomerančů. Udělal pár kroků k ní a vyslovil snad jedinou větu v dartanštině, kterou se naučil. Rozesmálo ji to. Pobaveně si jej prohlížela a nemohla se utišit. Jeremiáš byl čím dál zmatenejší. Pokusil se ji tedy obejmout a políbit. Odstrčila jej, jemně. Polibek zůstal viset ve vzduchu někde mezi tou dálkou, která tam byla. Jeremiáš ji náhle pocítil. Udělal dva kroky zpět a podíval se jí do očí. Nebyly to milujicí oči mladé, v duši čisté, křehké dívenky. Alespoň ne ty, které vídával dřív. Bylo tam cosi chladného, cosi, co jím vlastně odjakživa pohrdalo, divokého a nebezpečně hravého. Cosi tak cizího, že dostal strach. Nikdy pořádně ten pocit nezažil. Strach. Jen hleděl do očí Astrie a věděl, že když je hračka živá, je s ní větší zábava. On se stal tou cizí hračkou. Nemuseli mluvit, jejich oči se setkaly na dost dlouho.
Smetl mísu pomerančů. Magická lampička mu proletěla kolem hlavy a rozbila okno za jeho zády. Na chodbě se ozval hluk.
V Jeremiášovi to vřelo, rozhodl se, že půjde dveřmi. Dnes není smolný den, dnes je den, kdy si prostě někoho musí zapíchnout. Skok ke dveřím. Její pobavený úsměv. Ona to snad brala jako zábavné divadelní představení? Připustil, že on si hraje také rád, ale věděl, že není dobré začínat něco, co nemůžeš dokončit. Ona se to ještě musela naučit.
Zvuky za dveřmi znamenaly jen jedno. Rozkopl je. Dva dartanští palácoví páprdové se rozlítli do stran. Třetímu zabořil loket na solar, kolenem jej odhodil z cesty, a jak jeho loket pokračoval dál, kožené očko povolilo a meč si udělal prostor v chodbičce. Rozhlédl se do obou směrů, ladným kopancem poslal pod nohy zvedajícímu se otevírači dveří plný nočník a rozběhl se ke schodišti. Čekali na něj. Opět tři. Ale dnes ještě nevečeřel drahou večeři jako tehdy.
Ten první si nekryl zápěstí a krk.
Tohle bylo schodiště a ne Svážné náměstí se smradlavou kašnou.
Druhý se ani krýt nestihl.
Škoda, že to nebyli ti tři. Ale byli to Dartanci, a to stačilo. Rozetnout někoho od klíční kosti ke slabinám se opravdu nepodaří tak často. Nechtěl se zdržovat, přeskočil zábradlí schodiště do nižšího patra. Teprve teď si všiml, že Astraia zcela bez emocí sleduje vše ze dveří pokoje. Nemyslel na to, že mohl natrhat kytici. Rozeběhl se k oknu s břečťanem. Cestou napočítal ještě čtyři Dartance. Ti měli opravdu smolný den. Oknem to bral skokem, nechtěl pokoušet štěstí. Většinu královské stráže sice učil zacházet s mečem, ale nějak moc svěží byly vzpomínky na smolný den.
Kapky deště jej alespoň trošku přivedly na jiné myšlenky. Ten skok nebyl dobrý nápad. Břečťan se utrhl a Jeremiáš prolétl, zapleten v plášti z listů a šlahounů, několik pater dolů. Prasklo to v noze u kotníku, pravá ruka byla vymknutá z ramene a pár zlámaných žeber by se taky našlo. Když se zvedal, málem ztratil vědomí. Nejblíže bylo ke Komárovi. A pak, až se dá dohromady, tak do lazaretu Vesny. Lea určitě čeká s čerstvými obvazy, ale tentokrát je budou potřebovat i jiní.
Najednou mu to vše přišlo líto. Nešlo o ztracený klobouk, rozbitou mísu a rozkutálené pomeranče. Dokonce ani ne o břečťan, po kterém už asi nikdo nevyšplhá nikam. Šlo o všechny krásné vzpomínky na ni. Šlo o mládí, které Jeremiáš nikdy pořádně neprožil, a které před časem náhodou přišlo k němu v podobě krásné dcery dartanského místokrále Astrie da Scorcio. Jeremiáš byl prostě smolař.