Hostinec u havrana
Světlešedé mraky připomínající prachové peřiny nehybně stály na obloze a sotva znatelné paprsky zubatého podzimního slunce, spolu se studeným větrem, jehož síla a pichlavá vlezlost se rozbíjela až o hrubé, kamenné hradby města Scorcia, byly přesně těmi argumenty,jež přesvědčily každého o tom, že zima již brzy zaklepe na dveře jejich příbytku ať už jsou obyčejné, z bílého vápence, který se jako valouny různé velikosti volně povaloval kolem na míle daleko, nebo z opracovaného šedého kamene, ze kterého byly ty nejčerstvější povětšinou dartanské, hrdé a dominantní stavby. Ty v městě vyrostly snad pro to, aby svou arogancí a odlišnou, téměř velmi komplikovaně a cize působící architekturou připomínaly, kdo je zde vládcem a komu tato zem náleží.
Pískovcové do šeda zašlé kamenné kostky ulice vydávaly charakteristický zvuk po dopadu koňských kopyt. Trojice jezdců pomalu projíždějící od východu po Úpolní ulici byla raritou. Městské čtvrtě u východní brány byly tou nejnuznější částí kamenného města. Odpadky na ulici, ucpaná kanalizace, hloučky otrhaných, zlomených lidí, vyhublých podvýživou s kalnýma očima, které bez lesku smířeny s jakýmkoliv osudem, probodávaly trojici.
Mohutnému, huňatemu, bílému koni v čele raději každý ustoupil z cesty i kdyby se měl v místy úzké ulici přitisknout ke zdi špinavých, tešně na sebe nalepených domků. Jeho jezdec měl tělo i ruce chráněny šedočernými pláty, které na sobě nesly mnoho stop po boji. Tvář byla skryta helmicí se spuštěným hledím. Rytířský pás i meč, jezdecké kopí v pravici a štít se znakem Řádu. To vše znamenalo, že je lépe uhnout z cesty. Ostatně rytíři Řádu byli jediní, které dartanští dobyvatelé nikdy neporazili. Už řadu let byl mezi místokrálem ze Scorcia a velmistrem nepsaný, ale tvrdě respektovaný mír. Jezdec byl jistě vzácný posel.
Druhý jezdec byl útlý, hlavu schovanou v kapuci, zachumlaný do zvířecích kožešin. Vlastně na pohled obyčejný, nevýrazný. Jeho šíje byla ale mírně shrbená, všímavý by jistě řekl, že mu městské prostředí není dvakrát po chuti. Skoro to vypadalo jako by do města cestoval se strachem.
Třetí z jezdců oblečen ve stejných kožešinových svršcích jako druhý z nich. Přes hlavu a záda přehozen šedý plášť s velmi neobvyklé látky. Postavou vyšší, odhadem muž. Seděl vzpřímeně a sebejistě. U pasu zavěšen dlouhý meč pro obě ruce s tenkou čepelí bez záštity. Divná zbraň. Vůbec divná trojice řekl si i Simon a odlepil se od zdi. Musí s tou zprávou být u Patrona první. Ten to jistě ocení. Simon byl velmi všímavý hoch.
Jakubovi byly pohledy zubožených lidí ze Scorcia nepříjemné. V životě neviděl tolik bídy a zoufalství. Zdálo se však že Motýlovi, který jel poslední z trojice, je vše jedno. Jakuba dráždil jeho netečný vyrovnaný klid, jako by ani neseděl na koni v cizím městě, jako by nevnímal bídu kolem, jako by jej vše jen míjelo, procházelo skrz něj. Byl tak ledově nelidský až se Jakub otřásl. Lištička byla úplně jiná. Jakub cítil její čistou, ale nyní zmatenou mysl ze spousty negativních emocí a vjemů, z města. Rozhodl se, že se zastaví v nejbližším hostinci, který nebude v téhle špinavé čtvrti a odpočinou si. Bylo sice něco krátce po poledni, ale i tak, cesta byla dlouhá a teplý džbánek svařeného vína zahřeje.
Patron seděl na pohodlném, vysokém, vyřezávaném křesle. Ruka poznamenaná stařeckými skvrnami a obtěžkaná drahými prsteny, po které stékala mastnota ze stehna z pečené kachny pokynula Simonovi.
„Výborně chlapče, Patron na to nezapomene.“
Než se znovu stačil zahryznout do stehna už byl Simon zase na ulici. Pobočníkovi lidé jej rychle vyprovodili. Ten se naklonil k Patronovi a tiše zašeptal:
„Tak jako s těmi posledně patrone?“
Patron se místo odpovědi usmál a udělal jednoznačné gesto.
Pobočník přikývl a kývl na jednoho ze svých mužů.
„Pošli pro Zoltána, už dlouho chlastal a válel se po bordelech za Patronovy peníze. Je třeba aby ukázal že jej neplatíme zbytečně.“
S úlisným úsměverm se podíval na Patrona. Ten se ušklíbl, zahodil kost a přemýšlel o tom, jestli ti poslové z Řádu nejezdí do Scorcia nějak podezřele častěji než dřív.
Krčma U havrana byla tím pravým místem. Postavena na široké, krátké ulici, čistě zametené a její vývěsní štít se leskl novotou. Krčmář od pohledu slušný člověk. Hostinec, podle vybavení a počtu hostů uvnitř, nestál na tomto místě delší dobu. Na malém dvorku uvnitř stály tři velké sudy. Zatímco odstrojili koně a pacholek je odvedl do stájí, Všiml si jejich návštěvy hostinský. Velmi úslužně se uklonil a podržel jim dveře do lokálu. Tři hosté, kteří se zdrží na noc. Jeden z nich rytíř Řádu. Jistě nebudou škudlit na útratě. Jeho tvář se až příliš rozzářila, nevšimnout si toho musel být člověk úplně slepý. Motýl, Jakub ani Liška mezi slepce nepatřili.
Vybrali si menší dubový stolek se čtyřmi židlemi blízko výčepu. Jakub odložil na zem sedlové brašny a helmici. Zatímco hostinský otřel desku zástěrou, Jakub nezahálel a objednal
„Velký pokoj a tři poháry svařeného vína, zdržíme se déle“
Krčmář kývl a spokojeně se vydal směrem k výčepu.
Liška se posadila do rohu, ale stále bylo vidět, že je celá nesvá. Jakub se na ni usmál, přemýšlel, jak ji odlehčit.
Motýl se posadil nejblíže ke dveřím. Seděl k nim sice zády, ale jemu samotnému to nevadilo. Cítil Jakubovy myšlenky i obavy své sestry. Dotkl se myšlenek ostatních. Opatrně, byl ve městě. Vnímal zvuk tlapiček myší ve stáji s koňmi, vůni ohřívaného vína z kuchyně i nárazy vzduchu na peří holuba přeletajícího nad střechou. Soustředil se ale na jinou věc. Na malý klíček ve tvaru lísku břečťanu, který visel uvázán koženým řemínkem na krku. Byl pečlivě schován na holém těle, pod černou, bílou nití vyšívanou, koženou košilí. Ta košile byla z kůže baziliška a meč toho člověka měl hlavici ve tvaru dračí hlavy. Jeho majitel byl dobře zaplacený za ochranu tohoto hostince, i když cena toho muže byla podstatně menší než výše výpalného, které Patron vybíral od krčmáře. Motýl měl jistotu, že ten muž to s mečem opravdu umí. Nezajímalo ho výpalné, Hostinský ani Patron. Zajímal jej klíček k zahradě u Citadely. Přemýšlel jestli dokáže najít cestu ke schodům. Vzpomínal, prodíral se svou myslí proti proudu času a vybavoval si postupně všechny detaily z těch dnů.