Hlavní ulice
Nad mořem zapadalo slunce a červánky spolu s temně růžovým sluncem jako by z dálky odrážely ohnivé plameny ve Scorciu. Spodní město hořelo rudě, Citadela bíle. Nová a další oranžová světýlka se rozblikaly v ulicích města a trávily vše co nebylo z kamene.
Bílý plamen v Citadele probral mnohé z lhostejnosti a probouzel skrytý hněv proti cizincům. Slunce mizelo pomalu za obzorem, a noc která se setměním přicházela měla šerem skrýt mnohé nevyřízené účty a křivdy. Dnes byl večer kdy se mohly tyto dluhy vyrovnat.
Hlavní ulici neosvětlovaly plynové lampy, dnes je ještě nestihl nikdo přivést k životu. Masivní železnými pláty pobitá brána Citadely byla zavřená. Mezi cimbuřím nad ní stála dvojice dartanských vojáků v říšských barvách. Jejich nevěřící pohledy plné obav byly obráceny k hlavní věži Citadely zachvácené zářivě bílými jazyky ohně.
Ani jeden z nich si nevšiml vyzbrojené a nesourodé skupinky obyvatel Spodního města, kteří zamířili k bráně vybavení kromě jiného i dvěma žebříky a lanem. Nepozornost byla jednomu z vojáků osudnou. Lidé z Nearry si velmi rychle osvojili vynález který dartanci do Nearry přivezli – samostříl.
Jakub na Kopýtkovi klusal hlavní ulicí obklopen davem. Jeremiáš se snažil přidržovat jednoho třmenu a chvílemi vlál vedle Jakubova sedla. V těch okamžicích si ulevoval sprostými nadávkami na lůzu ze Spodního města, které byly během několika okamžiků plné ulice. Připadalo mu, že bílý plamen v Citadele byl jen signálem pro někoho ze Spodního města. Dával si to v hlavě dohromady a tak či onak z toho nejpravděpodobněji vycházel Patron. Dav se rozrostl o na několik desítek a Jeremiáš ani na okamžik nepochyboval, že nově příchozí jsou jeho lidé. Na běžné obyvatele města měli dobrou výstroj a výzbroj. Tuhle šarádu musel Patron připravovat dlouho. Čím více se přibližovali Citadele, tím víc se dav rozrůstal. Zdravý základ jejich skupinky se od nich ale stále neoddělil a to bylo dobře, alespoň o tom, byl Jeremiáš přesvědčen. Tři, kteří se prve modlili, když se Citadela rozhořela i odvážný ze dvou čumilů běželi stále s nimi. Jeremiáš odhadoval, že v davu je přinejmenším tucet lidí, kteří slyšeli jeho proslov před krčmou. V této situaci se je rozhodl považovat za ty nejspolehlivější z lidí okolo.
Po několika metrech dav zvolnil a zastavil. Hlavní ulici přehrazovala hradba hranatých okovaných štítů a naježená kopí. Jeremiáš se pustil třmenu a snažil se přes hlavy lidí před ním zahlédnout prostor před nimi. Jakub na Kopýtkovi převyšoval lidi kolem a měl tedy dokonalý přehled o situaci, Naklonil se k Jeremiášovi a řekl: „Co teď?“
„Popiš mi co vidíš“ odpověděl mu klidně Jeremiáš, když se nad ztichlým davem rozlehl zvuk píšťalky. Hradba naježených kopí a štítů se pomalu dala do pohybu proti nim. Jakub se rozhlížel a přemýšlel, kde začít. Odněkud přilétla k dartancům láhev, pak dva kameny. Neškodně cinkly o okované štíty. Dav zhoustl, když se zadní příchozí tlačili dopředu a přední řady začaly ustupovat dozadu. Kolem Kopýtka zůstával prostor. Válečný kůň budil respekt.
„Potřebujeme se zbavit důstojníka“, zhodnotil situaci Jeremiáš. „Podej mi ruku“, řekl a natáhl se k Jakubovi. Jakub mu pomohl na koně. Sotva se Jeremiáš usadil za Jakuba prohlásil: „Je to zlé to je stráž Citadely, ale dobré je, že je jich jen dvanáct, pokud dobře počítám, zlé je, že je to to lepší co proti nám mohli poslat. Navíc Ramon Naranja je dobrý velitel. Něco mě napadlo, zkusím se dostat až k němu a až zapískám na jeho píšťalku tak rozjeď koně.“ Než stačil Jakub něco říct, Jeremiáš seskočil z Kopýtka a začal se prodírat davem ke kraji ulice. Jakub jej sledoval, rozhodl se nečekat. Pobídl koně, dav se velmi neochotně rozestupoval. Nasadil si helmu, navlékl si na paži štít. Kopýtko se zastavil a Jakub vytasil meč. Přivřel oči, modlil se. Měl sucho v krku, tep srdce mu bubnoval v uších. Hradba štítů a kopí se nebezpečně přibližovala. Kopýtko nespokojeně zafrkal.
Jeremiáš zmizel z omezeného dohledu Jakubovy přilby, minul lampy na kraji ulice a vmáčkl se ke vchodovým dveřím jednoho z domů, který ohraničoval ulici. Chvíli počkal na vhodný okamžik, pak razantně vykopl jedny dveře domu z pantů. V chodbě uvnitř bylo tepleji než na ulici. Přimáčkl se zády ke zdi, přivřel rozražené dveře tak, aby nevzbudily pozornost. Nemodlil se. Vyhlížel škvírou ven.
Jakub zformoval obraz bolesti a mrštil jím do řady vojáků, zamával mečem, rozjel se proti nim. Několik odvážlivců z davu jej následovalo. Tisíce jehliček se zabodlo do jeho kůže, ucítil brnění v končetinách. Obraz bolesti narazil na obraz draka. Zaskočilo jej to, nicméně Kopýtko již vyrazil vpřed.
Jeden z vojáků zavrávoral. Obraz jej zdá se přece jen zasáhl. Zvuk píšťalky, náraz kopyt o pobitý štít a cinknutí meče o přilbici. Jakub srazil kopí mířící na hruď koně. Kopyta rozrazila semknuté hranaté štíty, jeden z vojáků upadl a druhého odhodil úder dozadu. Nedaleko na zemi se válel dartanec, držel se oběma rukama za hlavu. Plakal. Křik těch, kteří neměli to štěstí a probodlo je dartanské kopí, zvuk boje a hvizd píšťalky se mísil v jeden zvuk. Dartanci couvli a semkli se. Kopýtko dupal po zbytcích tří těl. Jakub mával mečem nad hlavou. Dav útočil na semknutou skupinku. Na zemi se válelo několik těl. Někteří zranění se plazili z dosahu boje. Zadní řady davu tlačily na ty vepředu a mnozí z útočníků se prostě sami nabodli na naježené kopí dartanců. Jednomu z davu se podařilo vskočit doprostřed skupinky a zasadit nožem ránu vojákovi. Ramonova čepel a kopí jiného jej okamžitě zbavily života. Nápor davu na devítičlennou skupinku polevil. Ramon zvedl meč, zapískal. Dartanci se zastavili, opět se seřadili. Ramon měl v úmyslu máchnout mečem a zavelet k protiútoku. V úzké uličce by řada kopiníků se štíty měla jednoznačnou převahu. Od zdi pár kroků od Ramona se znenadání odlepila postava a přiskočila k němu. Dartanská dračí čepel se mihla vzduchem. Ramonovi zmrzl vítězný úsměv na rtech a stružka krve z úst probublala píšťalkou. Jeremiáš se nezdržoval s druhým útokem. Prosekl levou plíci, doufal že třeba trefil okolí srdce. Než Ramon klesl na kolena, Jeremiáš využil příležitosti překvapení. Zarazil špici dartanské čepele do ledvin jednomu z vojáků. Voják stojící hned vedle něj se na něj otočil a špička meče mu ve stejný okamžik projela očním důlkem. Hradba štítů dartanců zakolísala. Dva ze skupinky se otočili na Jeremiáše, zbývající čtyři bránili pozice. Jakub pobídl koně, zformoval obraz ochrany. Rozjel se.
Jeremiáš se ušklíbl, vojáci ztratili výhodu dlouhé zbraně, podařilo se mu zkrátit vzdálenost. Dva úsporné pohyby, sek a bod. Trefil se dobře, z probodnuté tepny na něj chlístla krev. Dartanci se opět rozdělili, dva nyní stáli proti němu, dva drželi dav z dosahu svých spolubojovníků.
Kopyta válečného koně budila respekt. Odněkud z davu přilétl kámen a hlasitě cinkl o přilbici dartance, kterého omráčil. Ještě než dopadl na zem, rozsekali ho lidí z davu. Přes poslední tři dartanské vojáky se vzápětí dav lidí prostě převalil, nehledě na ztráty a zranění.
Jeremiáš se sehnul k zemi pro zakrvácenou píšťalku a pověsil si ji na krk. Jakub pobídl Kopýtka směrem k němu.
Hlavní ulice byla pustá, prázdná až k Citadele.
Spolu s píšťalkou na krku si Jeremiáš vzpomněl na stříbrný klíček od zahrady, uvědomil si, že dnes nemusí jít o život jen těm, kteří vytáhli proti dartancům, ale i těm, na kterých mu stále záleží. Nejdůležitější je Citadela.
Jeremiáš se přitáhl blíž k Jakubovi a téměř zakřičel: „Astri tam zůstala, já musím.“
Jakub kývl na souhlas a pobídl Kopýtka. Volnou rukou pomohl Jeremiášovi do sedla. Jeremiáš hbitě naskočil objal jej kolem pasu a tiše zašeptal Jakubovi do ucha: „Mám strach, prosím pospěšme.“
Kopýtko, jako kdyby sám věděl co má dělat. Podkovy zahrabaly o dlažbu a kůň vyrazil tryskem vpřed. Daleko vpředu před nimi se černala ohořelá, vyvrácená brána do Citadely.