Dračí sen
Škubl sebou ze sna a probudil se. Posadil se a pohlédl do téměř zhaslých uhlíků pod kaštanem. Bylo mladé chladné ráno, tak časné, že nebe bylo stále pod závojem noci. Zdál se mu sen o šupinách a hnití, ještě stále cítil ten lepkavý dotek. Otřásl se a vylezl zpod deky. Vyhrnul si rukáv košile a pohlédl na předloktí své levé ruky. Nenašel žádné šupiny. Byl to jen sen. Tak vzdálená byla ta chvíle, kdy tu ještě byli spolu. Zavřel oči. Žádné hvězdy, jen tma. Přikryl si uši dlaněmi a zmizel i svistot větru a třepot lístků kaštanu. Bylo ticho a tma. Kopýtko se jej dotkl a upozornil na sebe. Jakub se rozhodl, že je vhodná chvíle na to opustit tohle místo. Javorovou, Králův důl, Hranice.
Oblečený byl za pár chvil.
Už nechce vidět ničí slzy! Ani úsměv, tu známou tvář, vůni. Nic! Jen tmu a ticho. Připásal sedlo. Vyskočil do něj a vyrazil.
Kamenitá cesta pod kopyty ubíhala rychle. Jakub hleděl do hřívy koně a snažil se myslet na tmu a ticho. Povinnosti k Řádu, pravidla, ke kterým se zavázal přísahou u kamene, se rozpustila v té tmě. Porušil slib tam pod kaštanem. Přemýšlel, že obrátí koně a vyrazí daleko od hranic Řádu někde do pustiny bez lidí, kteří by mohli na jeho tváři zahlédnout stín prokletí z porušené přísahy.
Kopýtko se loudal po lesní cestě s Jakubem ponořeným v černých myšlenkách ve svém sedle. Ráno pomalu přibývalo a sluneční paprsky podzimního slunce plnily přicházející den.
Jakub zavřel oči a vzpomínal na sen. Vybavilo se mu ihned vše velmi živě. Všude byla tma, viděl sám sebe v šeru. Cítil pálení a svědění na levé ruce na předloktí. Bylo to krajně nepříjemné, takový pocit cizoty a ohrožení. V úleku ze sebe strhal část zbroje. Zápasil s ní i s kazajkou vespod. Konečně odhalil svou ruku až do lokte. Předloktí bylo pokryto mokvající na dotyk bolestivou hadí kůží, která se loupala v dlouhých pásech. Strhl si ji a zkroutil se bolestí. Pod kůží byla druhá, jemnější a čerstvá, plná hrubých necitlivých šupin. Ohlédl se po ruce a vyhrnul kazajku až k rameni. Děsem a hrůzou se probudil zpocený ze sna.
Jakub tušil, co se stalo. Magie draka, tak přítomná na Neaře, se konfrontovala s magii Řádu a jeho porušená přísaha dovolila nechat mezeru, kterou se vloudil Drak do jeho mysli. Musí vykonat pokání. Pobídl koně a vzhlédl před sebe na cestu. Ještě několik hodin a bude na hranicích Řádu.
Smyčka, která se mu náhle přehoupla přes hlavu, jej překvapila. Zvrátila jej nazad a on si všiml přikrčeného muže na větvi nad ním. Nohy ztratily kontakt se třmeny, uzda se mu vyškubla z ruky a kdosi dole zanadával chytaje uzdu Kopýtka. Ten zaržál a tupý zvuk praskajícího ořechu doprovodil zaúpění. Jakub se zhoupl z větve a kopal nohama ve snaze najít pevný bod, o který by se vzepřel. Tíha zbroje jej táhla k zemi a smyčka se utahovala, i když ji držel oběma rukama. Krk se stáhl v křeči.
Kymáceje se na provaze zahlédl dva vousáče, kterak ohrožují Kopýtka kančím kopím a sekerou. Další muž ležel v trávě nedaleko. Kopýtko se vysmekl zpod lopatovitých ruk chmatajících po jeho uzdě a rozeběhl se po cestě zpět. Jakub se dusil a pomalu ztrácel vědomí. Vtom tah smyčky nahoru povolil a on neohrabaně žuchl na kamenitou cestu. Lapal po dechu a svíral si hrdlo rukama. Jeden z vousáčů k němu přistoupil a kopl do něj.
„Tak co, zmetku, pelešit se s ženou druhého, to se ti líbí, co?“
Krátká pomlka byla zdůrazněna kopancem do rozkroku. Jakub stále popadal dech a bodavá bolest v podbřišku mu jej opět vyrazila.
„Tohle se ti moc nelíbí, co, šmejde! Táhni, odkud jsi přilez!“
Další z mužů se k němu vrhl a odepjal mu opasek s mečem. Jakub se chtěl bránit, ale odkudsi přilétlo těžké ratiště kopí a rozbilo mu nos. Vzápětí se zabodlo do jeho boku a pak dvakrát tupě narazilo do hlavy. Vnímal kruhy světla a hučivé zvuky okolo. Kdosi s ním manipuloval. Snažil se odplazit kamsi mimo. Na jeho tváři zapleskalo několik políčků. Kopanec, další. A pak už jen ležel. Nevěděl, jak dlouho. Snad ztratil vědomí a nebo se jen poddal náhlému klidu okolo.
Po chvíli otevřel oči. Kdosi jej odtáhl z cesty. Kolem byla udusaná tráva. Chyběly všechny jeho věci, zbraně, zbroj. Kdosi vzal i plášť, boty a kazajku. Jen podvlékačky a lněná košile mu zůstaly. Posadil se a přitiskl si kolena k bradě. Porušil přísahu Řádu, patří mu to. Namáhavě se postavil a rozhlédl se. Kolem krku se mu houpala smyčka z provazu, kterou někdo odřízl nožem. Z větve nad cestou visel provaz jako memento toho, co se zde událo. Bolest hlavy pomalu ustupovala. Zaschlá krev na čele a ve tváři se slila v bolavý strup. Cítil bolest, čili žil. Udělal pár kroků k cestě a zahlédl Kopýtka ostražitě stojícího opodál, krví zbarvený postroj na prsou. Zafrkal a vydal se k Jakubovi. Možná, že on si takové chování zasloužil, ale jeho zvířecí přítel nikoliv. Jakuba popadla zlost. Na sebe za hloupou nepozornost, na pravidla Řádu, která jej spoutávala, na sprosté chlapíky, které poslal hospodský. Nakonec jej napadlo, jak by se zachoval jeho přítel Jeremiáš, a rozzlobil se, že vůbec váhal nad tím, vrátit se pro své věci.