Dračí hlavice
Pobočník se vyjádřil jasně. Dnes měl Zoltán jednu práci za dva platy. Ta dnes měla být opravdu zajímavá. Přemýšlel jestli ten malý spratek Simon zjistil o kapitánovi všechno. Přeci jen i z doslechu se zdálo, že je to nebezpečný chlapík tenhle Telltag. Bývalý kapitán strážců Citadely, učitel šermu. Dříve to býval talent. Ten bastard, poloviční dartanec. Nebýt jeho otec jeden z maršálů místokrále zaručeně by se do gardy nedostal. Vždyť podle všeho ani neuměl dartanštinu. I když to byla obtíž pro všechny lidi z Nearry. Zapeklitá věc ta dartanština. Divnej jazyk, nedal se naučit. A celá ta záležitost s Astrii da Scorcio? Podivná věc. Podle toho co slyšel, byl kapitán k vidění snad tři a půl měsíce v její blízkosti až příliš často. Špitalo se, že ji zahřívá postel. Ještě štestí pro kapitána, že papínek Astrie byl až přespříliš zaměstnaný statnickými záležitostmi. Ostatně tak jak celá aférka vznikla i zanikla. Rychle a tiše. I když říkalo se v Citadele dva měsíce zpět utírali nějakou krev na schodech. Zoltán se pobaveně ušklíbl a zatočil do Kočičí uličky. Škoda, že ten spratek Simon nezjistil víc. Prý tam kapitán rozsekal nějaké své dartanské žáky. O dartance míň, vždycky dobře. Měli by vychcípat všici! Divné bylo, že se vše zamlčelo, jinak by jej místokrál nechal jiste pověsit za hrdlo. Ale podle toho co slyšel naposled ho kapitán, i s takovou pověstí, nechával chladným. Slyšel o potyčce na Svážném náměstí. Telltag už nebyl co býval. Mladá holčička ze Scorcia mu dala asi co proto. Její papínek ho vyhodil z práce a od té doby už více než dva měsíce byl neustále v lihu. Takhle končí legendy. Ta myšlenka ho docela pobavila. Světlo z krčmy osvětlovalo ulici. Zastavil se. Chvíli z dálky sledoval hostinec U havrana. V třech oknech se svítilo v lokále rovněž. Na to že bylo před třetí hodinou ranní to tam docela žilo. Rozhodl se změnit na rychlo původní plán. Zkontroloval svou koženou vestičku z flákonky a rozhodl se že Uri nebude ten poslední ale ten první koho navštíví. Ostatně krčmář byl v ceně.
Jeremiáš seděl na velmi dobrém místě. Umožňovalo výborný přehled o všem co se dělo v lokále i za výčepem. Byl Uriášovi vděčný za tu práci. Postavila jej na nohy. Náhoda tomu chtěla, že zrovinka když U havrana propíjel poslední auriny zavítali k Urimu vymahači od Patrona. Uri byl ze staré školy a platit se mu nechtělo. Jeremiáš se často nepletl do cizích věcí, ale ti chlapící to opravdu přehnali. Vyprovodil je ven. Nechali tu nějaké zuby a prsty, co si matně vzpomínal a ten co měl nějvětší hubu dostal do žaludku svým vlastním nožem. Neměl ty komrsky ze Spodního města rád. A Patron byl jeden z takových. Osobně proti němu nic neměl. Tu práci potřeboval. Zbavil se chlastu a už přes týden byl čistej jak motlitba páně. A držet zase meč v ruce to asi potřeboval. Byl klidnější. I když po tom co se stalo v Citadele měl ohledně své zbraně smíšené pocity. Byla to krásná zbraň, ale neměla pít krev dračích bratří. Bál se, že ji tím co udělal proklel. Nicméně jinou zbraň neměl a na lehký dartanský meč byl zvyklý odmalička. Na Patronovy otrapy to byla až příliš dobrá zbraň.
Svařené víno příjemně zahřálo a mírně stouplo do hlavy. Liška se už cítila líp. Pomalu se rozkoukávala po hostinci. Pozorovala tváře lidí okolo, ti druzí ji připadli tak zajímaví. Tak jiní. Mrzelo ji, že jí bratr celou tu dobu nechával stranou, někde v pustých horách. Svět lidí byl tak zajímavý, tak pestrý. Zvlášť, když blíže poznala Jakuba. Cítila, že patří k sobě, věděla to tak, jako její bratr věděl kdy přijde první sníh, nebo která stopa patři jakému zvířeti. Měla Jakuba ráda vlastně od prvního okamžiku. Byl tak jiný a přitom jim dvěma s Motýlem tak podobný. Zahřívala si ruce o pohár a usmívala se. Jakub povídal o místě kde žil jako dítě. O moštu z jablek. O tak obyčejných věcech, které ale ona nikdy nepoznala. Poslouchala ho ráda když povídal. Měl pěkný hlas a cítila, že jeho myšlenky i slova jsou stejné. Byla ráda, že je k ní takový otevřený. Bratr s ní nikdy své myšlenky nesdílel. Najednou ji bratr připadal mnohem dál než Jakub. Cítila to už tam nahoře, když se o něj starala. Bála se, že Jakub umře. Nepomohl by mu. Jen občas přišel a přinesl něco k jídlu, pro ni. Když se Jakub uzdravil rozhodla se odejít s ním. Poprvé za tu dlouhou dobu co se znali se s Motýlem pohádala. Zavřela před ním své myšlenky a odešla za Jakubem. Ale nakonec ji snad pochopil, proto jel s nimi. Byla za to ráda. Byla ráda za svařené víno i za to divné jídlo, které si dali k večeři. Guláš s chlebem. Přemýšlela jestli chleba roste na stromech a nebo odkud jej vlastně lidé berou? Ne na stromech určitě nerostl, to by ho s Motýlem určitě znali. Usmívala se na Jakuba a prohlížela si jeho zelené oči. Bylo ji krásně.
Motýl vnímal vůni břečťanu a studené schodiště. Slunce svítilo skrz listy stromů. Otočil k němu tvář, ale ono najednou zmizelo. Ten chlapík se uměl pohybovat tiše jako kočka. Z hlavy se vytratily obrázky a místa na které si vzpomínal a jeho smysly se zameřily na nově příchozího. Pár okamžiků v jeho mysli mu stačilo na to aby musel jednat rychle. Nesměl zasáhnout to bylo jediné pravidlo, ale pomoct náhodě mohl. Otočil se k Lišce a Jakubovi.
„jsem unavený a rád bych se natáhl, řekni hostinskému o klíč k pokoji“
Jakub se zastavil v půli věty. Liška se otočila na Motýla s překvapeným výrazem ve tváři. Byla to první věta od doby kdy odešli z hor. Motýl s nima cestoval, ale nemluvil.
„Dobře, hned to bude“ zvedl se Jakub a zamířil k výčepu.
Liška se zamračila. Všimla si, že část Motýla nesedí u stolu, ale je v kuchyni, kde před maličkou chvílí odešel hostinský. Co se děje?
Motýl si vybral měděný hrnec na polici. Ta police držela na dvou skobách. Jednu z nich nebylo težké povolit.
Jakub kráčel k výčepu. Jeremiáš jej změřil pohledem. Když se jejich oči setkaly ozval se z kuchyně hluk, směsice zvuků kovového nádobí a keramických hrnků hozených z výšky na zem. Jeremiáš vyskočil na nohy a dvěma skoky byl u dveří. Už teď si začínal vyčítat, že zapomněl na okno do kuchyně.
Jakub uhnul z cesty tomu prošedivělému chlapíkovi a ohlédnul se ke stolu, kde seděl Motýl s Liškou.
Šipka z kuše zastavila Jeremiáše ve dveřích. Jen nevěřícně zamrkal očima, když se náhodou odrazila od čepele jeho meče, který už mezi dveřmi opustil svou pochvu.
Tohle se nemohlo stát. Zatracená smůla. Jako s těmi hrnci a nádobím na polici. Zoltán si začínal pomalu myslet, že ho někdo proklel. Navíc si všiml, že kapitánovy pohyby nejsou vláčné a pomalé, ale naopak úsporné a zatraceně rychlé. Vypadá to, že takhle legendy nekončí. Zaklel a odhodil krčmáře Telltagovi pod nohy. To mu asi zachránilo život. Kapitán zakopl o vyděšeného Uriáše a zezadu do něj vrazil ten mladý řádový rytíř a povalil ho. Asi když vbíhal za kapitánem nečekal, že se mu krčmář zaplete pod nohy. Zoltán využil situace a proskočil oknem.
Motýl se najednou zvedl a usmál se na Lišku. „Musím si odskočit sestřičko, příroda volá.“
Rychle zamířil ke dveřím na dvorek. Nesměl se zdržovat, Liška by mohla mít podezření. Musel vše vyřídit rychle. Věděl že na Zoltána mu bude stačit jediná rána mečem. Dokonce nebude těžké to udělat tak, aby to vypadalo na zbraň s hlavicí ve tvaru dračí hlavy. Možná to na tom bude to nejtěžší.
Zoltán si ani nestačil vychutnat to jak opravdu umírají legendy. Zoltán byl legenda, alespoň pro ty ze Spodního města, možná i větší než sám Patron.