Dohoda
Jakub zareagoval nejrychleji. Okno bylo poměrně blízko, nebylo široké a pancíř vážil dost na to, aby jej zpomalil. Chlapík v šedých nenápadných šatech s koženou vestičkou byl jako kočka. Prostě jen skočil do tmy. Jakub už se chystal vyhlédnout ven, když si uvědomil jak nerozumné to může být. Co nejrychleji zavřel okenici a zabouchl okno.
Uriáš pomáhal Jeremiášovi na nohy a blábolil o tom jaké měli štěstí. Jeremiáš nic z toho neposlouchal. Byl vzteklý. Ani ne tak z toho, že se mu nešikovně zapletly nohy a octl se na zemi. Dokonce si, zdá se, šeredně narazil kotník. Nebýt toho floutka v pancíři, který do něj vrazil, určitě by toho „posla“ od Patrona zprovodil ze světa sám. Ten naivně vypadající blonďáček mu to prostě pokazil! Připadal si jako hlupák. Vztekal se tak nějak sám od sebe. Sebral ze země meč, který mu vypadl.
Hostinský mezitím velmi děkoval Jakubovi, nazýval ho urozeným pánem, pěl chválu na ty nafoukance z Řádu a sliboval vděčnost až za hrob. Jeremiáš byl vosk. Ten kluk byl nejspíš jen novic, věk tomu odpovídal. Tvářil se přihlouple, i když to nemuselo být tak těžké, vždyť mu soudě pohledem bylo tak polovic toho, co Jeremiášovi. Ten mlíčňák dokonce prohlásil něco o nějaké prozřetelnosti. Nesnášel tyhle pokrytce schovávající se za moudrosti všehomíra a řeči o víře. To už bylo moc! Rozhodl se zasáhnout.
„Mladíku, až se příště budeš někam valit v celé parádě, rozhlídni se kam šlapeš, rozumíme si?“
Krčmář Uriáš polkl naprázdno a Jakub se otočil na autora poznámky.
Hrdě stojící chlapík, s pohledem pichlavých hnědých očí. Černé, místy šedivé, husté, mírně zvlněné, jako dráty nepoddajné dlouhé vlasy sepnuté dozadu. Vesta z jemné tmavé kůže, parádní opasek. Od pohledu nafoukaný žoldák. Nemít štěstí, už tu dávno ležel na zemi s šipkou z kuše v plíci. Jakuba zaskočila jeho podrážděná reakce.
„Co tak hloupě koukáš? Nerozumněl si? Měl jsem pocit, že vy pámbíčkáři z Řádu nemluvíte dartansky?“ pokračoval Jeremiáš
Uriáš zamumlal něco o poháru vína na účet podniku.
„Promiňte pane, že jsem do vás vrazil.“ Vysoukal ze sebe Jakub a rozmýšlel se, jak má na vyslovené urážky reagovat.
Jeremiáš chtěl udělat pár kroků ke dveřím do lokálu, ale už při prvním došlápnutí se musel opřít o stůl. Překousl bolest, ale belhal se statečně zpět ke své židli. Po páru krocích to bylo lepší. Asi to bude jen naražené.
Jakuba dost hnětl způsob komunikace toho nafoukance. Rozhodl se, že pro tentokráte to nepřejde mlčením. Zamířil si to zpět ke stolu, ale nakonec se přeci jen otočil na šedovlasého.
„Pane, vaše hrubé narážky nemohu jen tak přejít, doufám, že se omluvíte. Nevím co vás k nim vedlo, chtěl jsem vám pomoci.“
Jeremiáš si nedosedl. Byl pořád plný vzteku a navíc ta nepříjemná bolest. Otočil se k mladíkovi a odsekl: „Nevím o žádných narážkách mladíku.“
„Myslím, že nebude nutné je po vás opakovat, zapomínáte docela rychle!“ postavil se mu rázně Jakub.
„Raději si sedni a pij na Řád, jsi ve slušném hostinci.“ Snažil se pousmát Jeremiáš, ale skrz bolest se jen zašklebil.
„Právě, že jsme, tak se nesluší, otírat se sprostě o skutečnosti, kterým nemůžete rozumnět.“
„Mladíku zkoušíš mou trpělivost?“
„Myslím, že vám nerozumím?
„Mám ti to odříkat ve verších, nebo zazpívat chorál?“
„Vaše chování vypovídá o vaší úrovni.“
„Kdo chce kam, …“ Jeremiáš nedopověděl kam. Neplýtval slovy.
Liška s vyděšeným výrazem ve tváři sledovala co se děje. Krčmář zrovinka vyšel ze dveří kuchyně se zaprášenou láhví vína a novými poháry. Zesinal a spadla mu čelist. Někteří z hostů se opatrně zvedli ze svých míst, položili na stůl útratu a zamířili ke dveřím ven. Liška měla strach. Kde je Motýl tak dlouho?
Dartanský meč se mihl vzduchem a zasekl se do železného chrániče lokte. Jakub vytáhl svůj meč a hned zaútočil na Jeremiášovu bradu, jeho hlavicí. S tím Jeremiáš počítal, svezl meč po Jakubově předloktí, nemít ten pancíř, už by hoch neměl ruku. Čepele o sebe narazily. Nebylo to poprvé co Jeremiáš nemohl dobře chodit při souboji, zase tak moc to nevadilo. Čekal, že náraz čepele o čepel vymrští Jakubův meč do jeho obličeje a bude po souboji. Ten mladík zdá se, měl už něco za sebou. Místo očekávaného efektu, udělal jen krok zpět. Jeremiáš se postavil do základní pozice. Jakub s jednoručním dlouhým mečem, Jeremiáš s lehkou dartanskou jedenapůlruční čepelí. Hostinský s vínem a zoufalým výrazem ve tváři.
Jakub se rozhodl využít výhody zbroje. Jeho protivník byl viditelně velmi dobrý šermíř.
Hned první pohyb jej přesvědčil o jeho chybném úsudku, co se zbroje týče. Jeremiáš čekal na jeho pohyb, jemně odrazil čepel, ukročil stranou a proťal pravou stranu Jakubova krku. Tam někde byla tepna. Půlkrok a odsun zakončil bodnutím do nechráněného boku levého kolena. Meč projel skrz. To pro jistotu a čas. Mladík chvíli bude krvácet. Takhle už se nezvedne, leda by mu pomohl nějaký zázrak.
Vztek odešel s posledním bodnutím do soupeře, poslední lekce slušnosti. Jeremiáš byl spokojený. Sledoval jak se mu soupeř skládá k nohám a cítil se moc dobře. Pak se mu zničehonic udělaly mžitky před očima, ztratil rovnováhu, tělo jej přestalo poslouchat a omdlel.
Liška stála nad oběma z nich. Z nosu jí crčela krev a na zemi se mísila s Jakubovou. Klekla si k němu a rukama stlačila krční tepnu. Nadechla se a sebrala všechnu sílu. Přiložila ruce k ráně a přivřela oči. Zamračila se a soustředila na očištění a obraz léčení. Už to jednou zvládla. Není to zlomená noha malého srnčete a není to ani o nic víc. Znovu se jí spustila krev z nosu. Vyčerpal ji šedovlasý, ale jinak než vzorem vědomí by jej z boje nevyřadila. Nikdy neměla dost síly, aby se jí podařilo to co dnes. Přivodit někomu bezvědomí. Neměla sílu jako její bratr, ale strach o Jakubův život to dokázal za ní.
Otevřela oči. Vedle ní stál Motýl, stejně jako tenkrát nahoře v průsmyku, v závějích sněhu. Vytaseným mečem se dotýkal krku šedovlasého, který se právě probouzel s těžkou bolestí hlavy a snažil se rozkoukat. Motýl pravou botou zašlápl jeho zápěstí, marně chmatající po meči.
Podíval se na Jeremiášovu tvář zkřivenou bolestí a usmál se.
„Myslím, že se dohodneme.“