Seděl na kameni u pramenu, s rukama v dlaních a vzpomínal.
Nabírala z něj tehdy vodu do hlíněného džbánku. Její hnědé vlasy ji z jedné strany sklouzly přes ucho a zakryly jí tvář. Dlouhá konopná halena jí končila u kolen a v pase ji měla převázanou prostým provazem rovněž z konopí. Tehdy bylo jaro a vše kvetlo. Vzpomínal na její usměv když ji pozdravil a přivítal se s ní. Kvapně položila džbánek mezi kameny studánky a vrhla se mu do náruče. Její úsměv, zářící oči a okolo bílé kvítky sněžných hvězd. Vonělo jaro i když na skalách se ještě stále schovávalo před sluncem několik šedivých škraloupů sněhu. Měli oba radost. Předlouhá chvíle, kdy ji mohl držet v náručí. Pevně jej k sobě tiskla a šeptala mu do ucha. Sihil na jeho zádech jim překážel v těsnějším objetí. Postavil ji na zem, pohladil po vlasech a povolil přezku. Zbraň cinkla o kameny.
„ Nechtěl jsem tě vyrušit bratříčku“
Z řídkého lesíku na úpatí skály ze které pramínek vyvěral vystoupil mladý elf v prostém oděvu zelenošedé barvy. Hnědé vlasy místy vysvícené sluncem až do blonďata, usměvavá tvář a čisté modré oči se zadívaly do jeho.
To cinknutí kovu o kov jej přesunulo zpět zde, mezi barevné odstíny stromů a pramínek, který skrz bláto a spadané listí sotva proudil ven z útrob skály.
Mladík se smutně pousmál „ vím, že vzpomínáš a teskníš příteli, mohu s tebou posedět?“
Nečekal na odpověď, přidřepl mezi kamení u pramene a přetáhl si přes hlavu řemen, kterým měl na zádech připevněnou loutnu z bílého dřeva, zdobenou vypalovanými ornamenty z květin. Chvíli koukal, jak čúrek vody dělá kalné bubliny na hladině a pak se otočil ke svému příteli. Prohlížel si jeho tvář s několika vráskami, jeho šedé oči s lesklým prázdným pohledem , na který se nepamatoval. Rozpuštěné dlouhé vlasy, které předčasně zšedivěly. Přemýšlel co z něj ještě zůstalo a co odešlo k předkům společně s životem jeho sestry. Bylo mu jej líto, tolik ji miloval.
Cítil k němu silné pouto. Nedokázal si představit lepšího muže pro svou sestru. Od chvíle, kdy jej potkala, jakoby rozkvetla. Dlužil mu to.
„Trápí tě něco Luční kvítku?“ Vytrhl mladého elfa z jeho myšlenek šedovlasý.
Luční kvítek zamrkal a otočil se k lesu. „ vlastně ani ne, jen jsem rád, že se na zimu vracíme ke Třem Bratrům.“
„ Doufám, že ti nedělám starosti,“ usmál se šedovlasý a Kvítek opět uviděl ty známé vrásky kolem očí a bílé perličky jeho zubů. Měl rád, když se Bílý zvonek usmíval. I jeho sestra to měla ráda, vždy se smála s ním.
„ Myslíš také na ni. Vidím ti to na očích“ pokýval hlavou Zvonek a přestal se usmívat.
„ Myslím,“ nedal se vyvést z míry Kvítek. Vstal a zadíval se dolů na svého přítele. „ Nechtěla by bratříčku, aby ses trápil, věř mi, vím to. Stejně tak, jako vím, že v našich srdcích nikdy nezemřela. Alespoň v mém určitě.“
Bílý zvonek sebou trhl, zamračil se, vstal a obrátil se zády k pramenu.
„ Nemusíš s tím souhlasit, ale nic na tom nezměníš. Ani tím kolik krve proliješ, ani tím, že se budeš nenávidět za to co se stalo. Nemohl jsi nic dělat.“
Šedovlasý se prudce otočil a v jeho očích se zaleskla nenávist a vztek. „ Nikdy neproliju tolik jejich krve, abych ji pomstil!“ zakřičel do skal.
Mladík zavrtěl hlavou a pohlédl na spadané rezavé listy v blátě pramene. „Jsi teď jako ten pramen Zvonku, je mi to líto, ale pokud v tom vidíš smysl, tak já ne. Pražádný. Ona by to nechtěla, vím to.“
„ Myslím, že raději vyrazíme bratříčku,“ otočil se Zvonek k lesu a vykročil. „ Čeká nás dlouhá cesta a času je málo. Doplň si láhev, počkáme na tebe.“
Než kožená, kovem zesílená vesta šedovlasého Bílého Zvonka zmizela mezi barevnými listy podzimního lesa, sklonil se Luční kvítek k pramenu a odepjal z opasku malou láhev. Naklonil se do pramene, pak se usmál. Položil čutoru na kameny, loutnu si přehodil na záda a dlaněmi nabral bláto ze dna studánky. Vybral spadané listí a poopravil kameny ohraničující dolík plný kalné vody. Pak se usmál, posadil se na kámen, kde dřív seděl Zvonek a zazpíval okolo letícímu čmelákovi píseň o lásce a přátelství, o pramínku, který někde mezi horami sílí a stává se horským potokem.
Kal se pomalu usadil a studánka se vyčistila.