šel sám po ulici
a andělé rozžali mu svíci
šel těžce cestou blátivou
a stál si pevně za vírou
kde uklouzl a klopýtl
pod břemenem se neshýbl
neb v každé pro něj těžké době
zval si jej sám Otec k sobě
pak pevným krokem šel on dál
nebezpečím jen se smál
a kde by jiný neprošel
tam vyšlapanou stezku měl
když jednou šel sám po ulici
smrt zhasila mu jeho svíci
krysy a žáby dnes ukazují vnady
a s zříceného kostela sem nezaznívá zvon
duše naše pomalinku umírají hlady
všichni se však připravujem na poslední skon
lásku se zákonem země už potratila
a se lží bezcitnost se plíží kolem vrat
kdo dá chorobě šanci by mysl osvítila
člověk o člověku myslí jako kat
kdo zaslouží žít život současností, s davem
snad ten co na odiv vystavuje pýchu
duši vyvažuje falešným zlatem
charakter zaprodal plnému břichu
pánové káží – znásilnění hrdinký je čin
slova jsou trny na růži seschlé
ze skutků stal již se ušpiněný stín
nežijem v životě, ale v pekle
víru tu u popelnic zhlt prašivý pes
naději berou míru na rakev
modlíme se k Bohu ať nechcípneme dnes
zatímco někdo jiný za nás cedí krev
zkáza a budování podaly si ruce
jen na oko se soudí a mluví o rozluce
život dál žijem s myslí marnivou
brodíme se odpadky a cestou blátivou
od smutku k radosti
život bez starostí
najít si odpověď
na spousty hloupých vět
se sněním ztraceným
před mečem plamenným
stavit si křivou věž
tvrdit pořád totéž
životem bez hlavy
přes všechny zásady
nahoru po schodech
plavat na druhý břeh
s mořem ve džbánku
poskládat skládanku
dřív než se sešeří
kopnout si do dveří
nemyslet na lidi
co se vám nelíbí?
jen plivnout do tváře
kdo lítat dokáže
do ráje už nás zvou
i s krví na rukou
plakat u kořenů
ja svíci rozžehnu
před stromem vykvetlým
se srdcem rozetlým
vzbudit se do světla
ruka je useklá
rána se zhojila
myšlenka přežila
najít si na nebi
hvězdu svou naději
s laskou na dlani
prožít si zklamání
pak celý zkažený
čekat na spasení
tebe jen milovat
za sluncem utíkat
i když je za mraky
přes všechny rozpaky
psát si pak v notesu
s amorem v závěsu
od noci do svítání
na krásné usínání