Kamínky, kterými byla cestička vysypána, pod Fingonovými botami křupaly. Ve vzduchu se vznášela vůně zahrady, svěžest jara, které bylo skoro u svého konce a vlhké krůpěje tu vítr zavál od nedalekého kaskádovitého vodopádu. Voda hučela po hladce ohlazených kamenech a pěnila hladinu tmavého jezírka u paty mohutného, košatého stromu se zářivě bílou a až do stříbrna zbarvenou kůrou a s velkými, srdčitými listy, které měly z dolní strany stejnou barvu jako kmen stromu.
Fingonovy slepé oči nevnímaly barvu ani krásu tohoto místa ve fyzické rovině. Vnímaly zářící kmen i listy stromů jinak, jeho svítící jemné nitky kořenů táhnoucí se do dálky na všechny strany. Vnímaly starou sílu a jedinečnost tohoto místa.
Fingon se zastavil a uklonil se.
Cítil, že není sám. Cítil spící mysl, která pamatovala časy jeho otců. Poklekl tedy a sklonil svou kdysi pyšnou hlavu, před starobylým odkazem předků.
„Omluvám se, že jsem přišel, ale chtěl jsem tě zahlédnout Bílý lístku“ řekl a společně se slovy poslal své myšlenky k stříbrnému stromu.
*Není třeba se omlouvat synu hvězdovlasé, přišel jsi jako první z vašeho rodu dostát tradice a naplnit tak proroctví?*
*Nerozumím ti Bílý lístku, jaké proroctví? Přišel jsem, protože mě tíží mnoho viny a zakusil jsem bolest, kterou i když si právem zasloužím, nevím zda unesu.*
*Tvá bolest je i mou. Jsi jedním z mých kořenů stejně jako on.*
*Bílý lístku, chtěl bych napravit to co jsem způsobil.Chtěl bych jí vrátit co jsem jí vzal.*
Fingon sklonil hlavu.
*Tvá bolest tě očistila synu hvězdovlasé, tvé kořeny jsou nezkažené a větve rostou vzhůru*
*Bílý lístku, vím, že to lze, prosím, pomoz mi.*
*Proroctví se naplnilo, je čas ovoce. Tvůj rod se mi skrze tebe klaní, ačkoliv mne sám zavrhl. Tvá síla se vrací do země, pomohu ti, protože jsi dobrým plodem*
*Děkuji ti.*
Fingon otevřel oči a pohlédl na mohutný strom s vděčností.
Jak mohli být jeho předkové tak slepí, bylo mu jich líto. Uklonil se směrem ke stromu a vstal.
Tříšť vody od vodopádu smáčela jeho bílé hedvábné šaty. Na kraji jezera zaregistroval pohyb. Nad jeho hlavou už nezářilo slunce, ale hvězdy. Byl konec léta. Pod Bílým lístkem stál král Zelené země, Beleg. Světlé vlasy rozpuštěné. Výrazné zelené oči a vetší nos, štíhlá postava a šlachovité ruce s tenkými prsty. Pamatoval si toho muže od průsmyku. Teď ale na sobě král neměl zbroj a jeho pohled nebyl tak přísný. V očích měl jen záři Melian, která plavala nahá v jezírku u vodopádu. Usmívala se na něj a v očích obou z nich byla láska.
Fingon sklonil zrak a zavřel oči.
*Bílý lístku, netrap mne prosím, netrap mne prosím víc než je třeba. Už jsem pochopil.*
Po chvíli je znovu otevřel.
Kolem byla stále noc. Vodopád šuměl a vítr šustil s lístky posvátného stromu elfů.
„Chtěl jsi se mnou hovořit Fingone“ proťal noční klid Belegův hlas. „Často tady bývám a vzpomínám na svou ženu.“
Fingon se otočil po hlase a uviděl krále Zelené země tak, jak si jej pamatoval z bitevního pole. Cáry ohořelého oděvu se znaky Orgwinova rodu, ohořelá tvář, spálené ruce a vlasy. Krev na zbroji.
Fingon opět sklopil zrak. „Odpusť mi bratře, pochopil jsem.“
„Chceš odpuštění? Princi z rodu, který upadl v nemilost. Rod z královské krve, nezkrotný a hrdý, jako ty, když jsme se viděli naposled.“ Uchechtl se král. „Podívej se na mě!“
Jejich oči se opět setkaly. Jako tehdy v průsmyku. Tehdy byl jeden plný ctižádosti, touhy po moci a hrdosti a druhý moudrý ale zlomený ztrátou, tehdy spalovaný plamínky nenávisti a bolesti.
Dnes tomu bylo jinak. Jeden vidoucí a přece slepý, plný bolesti a pochopení, přesto však tvrdý a hrdý, ale bledý a bez života a přece silný a odhodlaný. Druhý pak plný spravedlivého hněvu a někde v hloubce moudrý a chápající.
Ticho, jen šumění lístků Bílého listu a hučící vodopád mezi kameny.
„Nemám slova pro omluvu a ty to víš.“ Fingon se rozhodl. Nabídne mu, že zaujme místo za něj v síních čekání. Beleg se vrátí a on zůstane.
Jako by to král věděl. „Je mi tě líto princi, takhle jsem to nechtěl.“ Odvrátil se od něj Beleg. „Ta věc je starší než náš spor!“
„Budu jí tím co ztratila a tvému synovi otcem, odejdu dnes místo tebe do síní a ty se vrátíš.“ Fingon opět sklonil zrak.
Beleg na něj dlouze pohlédl. V tom pohledu už nebyl hněv, ale obdiv a snad i úcta.
Bylo dlouho ticho jen vítr ševelil lísky stromů a čechral vlnky na jezírku, kde se kapky vody s vodní hladinou mísily v jedno.
„Nemůžeš odmítnout miluješ ji.“ Řekl Fingon přidušeně.
„Ne.“ Uťal Beleg. „Každý za svůj osud princi, nemusím se vracet na to, aby má žena mohla mít manžela a syn otce, nemusím se vracet a ani se nevrátím, děkuji ti za nabídku. Vím, že taková věc se neodmítá, ale vidím, že jsem se v tobě velmi spletl, jsi lepší než se zdálo, promiň mi ty.“
Fingon se na něj podíval a zamračil se. „Nerozumím ti, vůbec, proč mě odmítáš?“
Beleg se na něj usmál a řekl: „Jsi mnohem lepší a silnější než já Fingone. Máš svůj osud, nemůžu odejít ze síní čekaní a žít s myšlenkou, že jsi zde za mne. Jsi přítel, pokud mi nabízíš tuto službu, ale opravdu tě odmítnu. Neneseš žádnou vinu a pokud kdo může za mou smrt pak já sám. Odejdi a vzpomínej na mne v dobrém, jako i já tak na tebe budu vzpomínat.“
Fingon nevěřícně koukal na Belega.
„Neboj se odpouštím ti, snímám s tebe svou kletbu a dávám ti své požehnání. Buď mi bratrem.“ Usmál se Beleg na Fingona. „Má hloupost mne zabila. Ty jsi pochopil. Zdá se, že víc než já sám.“ Znovu se usmál. „Buď tedy sbohem a řekni jí, že ji stále miluji. Postarej se o ně o oba, prosím tě. Až ti Melian odpustí budeš zase vidět. A teď mi podej ruku můj nový příteli.“
Beleg tam stál tak jako prve, rozpuštěné světlé vlasy a hedvábné zelené šaty. Usmíval se.
Fingonovi se chtělo plakat. Jaká škoda, že krále Belega nepoznal dříve, začal si jej vážit příliš pozdě.
Objali se. Beleg se usmál a zmizel ve vodní tříšti. Zpoza mraku vyšlo slunce a ozářilo zahradu kolem Bílého kvítku.
*Děkuji Ti synu hvězdného kvítku* Uklonil se Fingon ke stromu, otočil se a pomalu odcházel.
Najde ji a vše vyřídí, už nebude nikdy na té špatné straně. Bylo mu líto Belega, Melian i malého Maedhrose, ale věděl, že se může pokusit být jí i malému Belegem, alespoň se pokusit.