Cesta za hvězdou

Kamínky, kterými byla cestička vysypána, pod Fingonovými botami křupaly. Ve vzduchu se vznášela vůně zahrady, svěžest jara, které bylo skoro u svého konce a vlhké krůpěje tu vítr zavál od nedalekého kaskádovitého vodopádu. Voda hučela po hladce ohlazených kamenech a pěnila hladinu tmavého jezírka u paty mohutného, košatého stromu se zářivě bílou a až do stříbrna zbarvenou kůrou a s velkými, srdčitými listy, které měly z dolní strany stejnou barvu jako kmen stromu.

Fingonovy slepé oči nevnímaly barvu ani krásu tohoto místa ve fyzické rovině. Vnímaly zářící kmen i listy stromů jinak, jeho svítící jemné nitky kořenů táhnoucí se do dálky na všechny strany. Vnímaly starou sílu a jedinečnost tohoto místa.

Fingon se zastavil a uklonil se.

Cítil, že není sám. Cítil spící mysl, která pamatovala časy jeho otců. Poklekl tedy a sklonil svou kdysi pyšnou hlavu, před starobylým odkazem předků.

„Omluvám se, že jsem přišel, ale chtěl jsem tě zahlédnout Bílý lístku“ řekl a společně se slovy poslal své myšlenky k stříbrnému stromu.

*Není třeba se omlouvat synu hvězdovlasé, přišel jsi jako první z vašeho rodu dostát tradice a naplnit tak proroctví?*

*Nerozumím ti Bílý lístku, jaké proroctví? Přišel jsem, protože mě tíží mnoho viny a zakusil jsem bolest, kterou i když si právem zasloužím, nevím zda unesu.*

*Tvá bolest je i mou. Jsi jedním z mých kořenů stejně jako on.*

*Bílý lístku, chtěl bych napravit to co jsem způsobil.Chtěl bych jí vrátit co jsem jí vzal.*

Fingon sklonil hlavu.

*Tvá bolest tě očistila synu hvězdovlasé, tvé kořeny jsou nezkažené a větve rostou vzhůru*

*Bílý lístku, vím, že to lze, prosím, pomoz mi.*

*Proroctví se naplnilo, je čas ovoce. Tvůj rod se mi skrze tebe klaní, ačkoliv mne sám zavrhl. Tvá síla se vrací do země, pomohu ti, protože jsi dobrým plodem*

*Děkuji ti.*

Fingon otevřel oči a pohlédl na mohutný strom s vděčností.

Jak mohli být jeho předkové tak slepí, bylo mu jich líto. Uklonil se směrem ke stromu a vstal.

Tříšť vody od vodopádu smáčela jeho bílé hedvábné šaty. Na kraji jezera zaregistroval pohyb. Nad jeho hlavou už nezářilo slunce, ale hvězdy. Byl konec léta. Pod Bílým lístkem stál král Zelené země, Beleg. Světlé vlasy rozpuštěné. Výrazné zelené oči a vetší nos, štíhlá postava a šlachovité ruce s tenkými prsty. Pamatoval si toho muže od průsmyku. Teď ale na sobě král neměl zbroj a jeho pohled nebyl tak přísný. V očích měl jen záři Melian, která plavala nahá v jezírku u vodopádu. Usmívala se na něj a v očích obou z nich byla láska.

Fingon sklonil zrak a zavřel oči.

*Bílý lístku, netrap mne prosím, netrap mne prosím víc než je třeba. Už jsem pochopil.*

Po chvíli je znovu otevřel.

Kolem byla stále noc. Vodopád šuměl a vítr šustil s lístky posvátného stromu elfů.

„Chtěl jsi se mnou hovořit Fingone“ proťal noční klid Belegův hlas. „Často tady bývám a vzpomínám na svou ženu.“

Fingon se otočil po hlase a uviděl krále Zelené země tak, jak si jej pamatoval z bitevního pole. Cáry ohořelého oděvu se znaky Orgwinova rodu, ohořelá tvář, spálené ruce a vlasy. Krev na zbroji.

Fingon opět sklopil zrak. „Odpusť mi bratře, pochopil jsem.“

„Chceš odpuštění? Princi z rodu, který upadl v nemilost. Rod z královské krve, nezkrotný a hrdý, jako ty, když jsme se viděli naposled.“ Uchechtl se král. „Podívej se na mě!“

Jejich oči se opět setkaly. Jako tehdy v průsmyku. Tehdy byl jeden plný ctižádosti, touhy po moci a hrdosti a druhý moudrý ale zlomený ztrátou, tehdy spalovaný plamínky nenávisti a bolesti.

Dnes tomu bylo jinak. Jeden vidoucí a přece slepý, plný bolesti a pochopení, přesto však tvrdý a hrdý, ale bledý a bez života a přece silný a odhodlaný. Druhý pak plný spravedlivého hněvu a někde v hloubce moudrý a chápající.

Ticho, jen šumění lístků Bílého listu a hučící vodopád mezi kameny.

„Nemám slova pro omluvu a ty to víš.“ Fingon se rozhodl. Nabídne mu, že zaujme místo za něj v síních čekání. Beleg se vrátí a on zůstane.

Jako by to král věděl. „Je mi tě líto princi, takhle jsem to nechtěl.“ Odvrátil se od něj Beleg. „Ta věc je starší než náš spor!“

„Budu jí tím co ztratila a tvému synovi otcem, odejdu dnes místo tebe do síní a ty se vrátíš.“ Fingon opět sklonil zrak.

Beleg na něj dlouze pohlédl. V tom pohledu už nebyl hněv, ale obdiv a snad i úcta.

Bylo dlouho ticho jen vítr ševelil lísky stromů a čechral vlnky na jezírku, kde se kapky vody s vodní hladinou mísily v jedno.

„Nemůžeš odmítnout miluješ ji.“ Řekl Fingon přidušeně.

„Ne.“ Uťal Beleg. „Každý za svůj osud princi, nemusím se vracet na to, aby má žena mohla mít manžela a syn otce, nemusím se vracet a ani se nevrátím, děkuji ti za nabídku. Vím, že taková věc se neodmítá, ale vidím, že jsem se v tobě velmi spletl, jsi lepší než se zdálo, promiň mi ty.“

Fingon se na něj podíval a zamračil se. „Nerozumím ti, vůbec, proč mě odmítáš?“

Beleg se na něj usmál a řekl: „Jsi mnohem lepší a silnější než já Fingone. Máš svůj osud, nemůžu odejít ze síní čekaní a žít s myšlenkou, že jsi zde za mne. Jsi přítel, pokud mi nabízíš tuto službu, ale opravdu tě odmítnu. Neneseš žádnou vinu a pokud kdo může za mou smrt pak já sám. Odejdi a vzpomínej na mne v dobrém, jako i já tak na tebe budu vzpomínat.“

Fingon nevěřícně koukal na Belega.

„Neboj se odpouštím ti, snímám s tebe svou kletbu a dávám ti své požehnání. Buď mi bratrem.“ Usmál se Beleg na Fingona. „Má hloupost mne zabila. Ty jsi pochopil. Zdá se, že víc než já sám.“ Znovu se usmál. „Buď tedy sbohem a řekni jí, že ji stále miluji. Postarej se o ně o oba, prosím tě. Až ti Melian odpustí budeš zase vidět. A teď mi podej ruku můj nový příteli.“

Beleg tam stál tak jako prve, rozpuštěné světlé vlasy a hedvábné zelené šaty. Usmíval se.

Fingonovi se chtělo plakat. Jaká škoda, že krále Belega nepoznal dříve, začal si jej vážit příliš pozdě.

Objali se. Beleg se usmál a zmizel ve vodní tříšti. Zpoza mraku vyšlo slunce a ozářilo zahradu kolem Bílého kvítku.

*Děkuji Ti synu hvězdného kvítku* Uklonil se Fingon ke stromu, otočil se a pomalu odcházel.

Najde ji a vše vyřídí, už nebude nikdy na té špatné straně. Bylo mu líto Belega, Melian i malého Maedhrose, ale věděl, že se může pokusit být jí i malému Belegem, alespoň se pokusit.

Giamach klečel a modlil se k předkům. Nestyděl se za slzy, které mu smáčely tváře. Klečel nad zbičovaným, bezvládným tělem svého pána. Jeho ruce stíraly z jeho ran krev a na mnoha místech zastavovaly krvácení a zcelovaly roztržené maso i kůži. Fingon zasténal a Giamachovi se spustila krev z nosu. Skrze mžitky před očima vnímal, že jeho pán žije. Liam, Mannan a Quetzepawo stáli u dveří do malé cely a ostražitě hlídali prostor v chodbě k ní. Byli jediní ze služebnictva prince, kteří přežili nájezd Mlžných jezdců – osobní stráže a gardy krále Zpívající země a otce prince Fingona, Filavandrela.

Mannan byl vysoký černovlasý elf s placatým nosem a snědou kůží, jeho rozložitá ramena a svalnaté paže spolu s bradkou jednoznačně mluvily o jeho míšené krvi. Kdysi býval otrokem ve Fasal Abadu, ale dnes byl svobodným válečníkem, který by za svého pána a přítele i dýchal. V jeho očích se zračila obava, když se ohlédl do malé cely, kde klečel u prince sedmý velitel útoku Giamach.

Liam byl oproti Mannanovi typickým elfem, na kterém byly zřetelné všechny znaky elfí urozenosti. Dlouhé ušní boltce, jemné rysy tváře, mandlové oči, úzké rty. Jeho rodina již tradičně sloužila následníkům Zpívající země. V jejich rodě se dědil meč z otce na syna a Liam patřil mezi zkušené šermíře. Vynikal nad jiné technikou, talentem, inteligencí i rychlostí. Byl poslední, kdo z rodiny přežil, když Mlžní jezdci odvedli prince Fingona ke králi. Cítil povinnost ke službě, která jeho příbuzné vázala k princi i povinnost k odplatě za smrt svých blízkých. V hloubi duše se těšil na své tentokrát druhé setkání s nejbližšími lidmi krále Zpívající země. Jeho oči byly upřené do chodby a jeho šestý smysl byl vždy připraven jej varovat před blížícím se nebezpečím.

Ramenatý, světlovlasý, opálený elf ze Sluneční země, kterého zdobilo kromě rituálních jizev i exotické jméno – Quetzepawo, klečel ve dveřích do cely. V jedné ruce držel elfskou halapartnu a druhou si přidržoval na hrudi připevněný smotek z látky a v něm zabalené malé dítě. Svou rukou mu podpíral hlavu a tiskl jej k sobě. Opatrně, starostlivě ale pevně a hrdě. Jeho oči střídavě sledovaly dveře vedoucí z chodby, dítě a rozsekaná těla dvou strážců kobky.

Fingon se pomalu posadil. Cítil jak se do jeho těla navrací síla. Vnímal že kolem něj jsou čtyři bytosti, ale jeho oči byly slepé. Zašátral rukama okolo.

Ruce prince zachytily kraj Giamachovy zbroje a dotkly se jeho tváře. Sedmý velitel se pomalu vzpamatoval z léčení svého pána a princovy prsty mu nyní po tváři rozmazávaly jeho vlastní slzy a krev, která mu stále pomalu tekla z nosu.

„Příteli,“ zašeptal Fingon a usmál se, „ nevěřil jsem, že někdo přijde. Kdo je tu s tebou?“

Giamach se skrze slzy usmál a vzal do dlaní princovy ruce. „ Liam cal Ainor cal Ivarien Yorwenwë, Mannan tel Daeron tel Fingon Erchamionwë a Quetzepawo, pane. Všichni, kteří přežili. „

Fingon se namáhavě zvedl. Giamach jej okamžitě podepřel a pomohl mu na nohy. Princ se malátně postavil, jednou rukou se stále držel Giamacha. Manan přistoupil k nim a sundal se zad smotek látky. Poklekl a rozbalil jej na zemi.

„Pane vaše zbraně a královská čelenka.“

Princ zatápal volnou rukou v prostoru a jeho prsty sevřely chladný kov stříbrné čelenky s ledovým krystalem. Pustil se Giamacha a nasadil si čelenku. Temný svět, který vnímal jeho zrak se rozjasnil barvami. Fingon se rozhlédl po cele a usmál se. Vnímal modrošedou barvu kamene kolem. Giamachovu zlatou siluetu se zelenými žilkami. Zelenou postavu Mananovu, která měla v oblasti hlavy a středu hrudi modré šmouhy. Zlatou auru Quetzepawovu s temně červeným obrysem a modrou šmouhou v oblasti hlavy i fialovozelenou Liamovu postavu, která v oblasti pupku a ramen pulzovala obrovskými rudými čakrami. Viděl magii v jejich zbraních, energetické pole jejich myšlenek, vnímal jejich náklonnost k sobě. Vzpomněl si na pocit kdy poprvé prohlédly znovu jeho slepé oči. Kdy spatřil Ledový kvítek a jeho slepé oči se zalily slzami. Jeho ruka se opřela o zlaté rameno Giamacha. Jeho zelenozlatě zářící ruka pokrytá fialovými žilkami energetických drah se prolnula se zlatou září Giamachova ramene. Cítil Giamachovy slzy i krev na jeho tváři. Cítil jeho přátelství a lásku. Sklonil hlavu a plakal.

„Vemte si váš meč pane, dá vám sílu,“ uslyšel Giamachova slova.

Obrátil se k jeho tváři a pokusil se usmát. „Příteli, díky“

„Nemáte zač děkovat pane, musíme si pospíšit, vemte si meč, bude jej potřeba“ řekl Giamach a podával princi sihil s lesklého černého kovu, zasunutý v pochvě s bílé ještěří kůže.

Princ uchopil zbraň a zamračil se nenávistí. „Má žena a dcera jsou mrtvé, má vlastní krev zabijí to co z mé krve vzešlo, je čas pokračovat tam, kde jsem přestal!“

Giamach se dotkl princova ramene. „Sněžná hvězda žije, je zde princi, podařilo se nám ji zachránit.“

Fingon se rozhlédl. Quetzepawo rozbalil zámotek z látek, udělal pár kroků k nim a jeho mohutné dlaně princi podávaly drobné spící elfské dítě. Fingon ji přitiskl a políbil. Sněžná hvězda – jeho dcera, ani nedoufal, že ji opět podrží v náručí.

Nebylo třeba slov. Qutzepawo podal princi závěs na dítě a uklonil se.

„Pane přicházejí“ rozťal ticho Liamův zvonivý hlas.

Manan se postavil po boku Liama, Giamach s princem za ně a Quetzepawo jako poslední způsobně uzavřel dveře do bývalé cely prince.

Dveře od chodby se rychle otevřely. Mezi oba strážce, kteří vpadli dovnitř s tasenými meči skočil Liam. Jeho sihil přeťal krk jednoho z nich a gwyhyr v jeho druhé ruce se zabořil do slabin druhého. Mananův meč se zastavil v nápřahu. Těla zakrvácených stráži dopadla téměř současně na zem. Fingon viděl jak se rudý obrys na Liamově auře pomalu stahuje do čaker na ramenou a jak pohasínají světla obou zabitých strážců. Dříve zabíjel bez emocí jako Liam, ale skrze královský klenot národa z Ledové země poznal, cenu života. Bylo mu líto těch zmařených životů. Světel v barevném světě, která zhasil navždy. Bylo mu líto že zhasil světlo elfů a zavraždil jejich krále. Zaplašil myšlenky na smrt, která kolem prolétla a její vítr odvál duše mrtvých elfů a vykročil spolu s ostatními v krvavých stopách Liamových.

Schody po kterých běželi nahoru byly kluzké krví. Manan svým obojručním mečem přeťal další závoru na dveřích ke svobodě a Liam pokrytý rudými obrazci zkázy rozséval rychlou smrt svými prodlouženými pažemi. Severka se probudila ze snu a zakňourala. Fingon na ni pohlédl a viděl, že sen který se pomalu vytrácel z její mysli byl o její matce. Jemná tvář Ledového kvítku, její stříbrně bílé vlasy a modré oči vyskočily Fingonovi přímo před očima. Ty smutné oči, ve kterých byla moudrost jejich národa, naděje pro jejich svět. Oči modré jako led z Ledové země. Oči, které díky nenávisti a šílenství vlastního otce již nikdy znovu nespatří. Cítil nenávist, která jím zacloumala. Z balíku na jeho hrudi vylezla malá ručka a uchopila jej za pramen jeho havraních vlasů. Pohlédl tam a dvojice ledových modrých očí se na něj usmála. Uvědomil si, že je zde s ním. Je zde a žije v jeho, jejich dceři. Nenávist k jeho otci ustoupila stranou. Uchopil tu malou ručku, pohladil dcerku po tváři a zabalil její křehké tělíčko pořádně do bezpečí vaku na hrudi.

Jeho lidé jí dříve říkali Ledová královna. Vždy přicházela uprostřed sněhové bouře. Mysleli si, že je to sama smrt. On ji říkal Ledový kvítek, ona jemu Černý vítr. Vzpomínal jak se poprvé setkali v průsmyku. On a jeho lidé byli přepadeni ledovými „barbary“. Přišla bouře a vzala si jednoho po druhém. On tam stál a odolával. Srazili jej k zemi, tehdy přišel o svůj meč. Bojoval s nimi a zabil jí bratra. Chtěli jej zabít, ale ona mu darovala život. Odvedli jej. Poznal ledový národ, stal se jí bratrem, později víc než jen to. Jejich dceru teď tiskne k svému srdci. Je to malá Ledová královna. Vnučka jeho otce, krále, který nechal její matku popravit svými lidmi. Prokletí krále Belega jej dohnalo. Tehdy pochopil co měl velekrál ve svém srdci když umíral.

„Pospěšte můj pane!“ vytrhly jej z myšlenek Liamovy slova. Vyběhli po točitých schodech na slunce. Studený vítr se opřel do záhybů jejich oděvů. Fingon rukou přitiskl Sněžnou hvězdu blíž k sobě. Poslední vyběhl Quetzapawo. Čepel jeho talgady kontrolovala ústí schodiště. Giamach uskočil když se od cimbuří odrazil šíp.

Fingon si uvědomil, že prchá před svým otcem, stejně jako Melian prchala před ním. Stejný osud? Snad prokletí krále Belega? Ne, on neutíká, odchází napravit to co způsobily jeho neuvážené činy.

Uchopil Ledový střípek, meč Ledové královny a zavolal bouři.

Černozlatý praporec se třepetal ve větru nad hlavami hrdých jezdců v černých zbrojích. Sličné tváře elfů pod přilbicemi nedávaly najevo nic z vnitřního napětí, které jim tepalo v žilách. Koňská kopyta klapala o kameny v soutěsce a čtveřici koní se od úst vznášely obláčky dechu. Jinovatka na kamenech se třpytila v jasném slunci a několik vloček, které unášel vítr, se usadilo jednomu z koní mezi ušima. Ten zafrkal a potřásl hlavou. Zvuk se odrazil od skal.

Soutěska ústila mezi příkrými, ostrými skalami do průsmyku vedoucímu na sever. U paty příkřejší ze skal vyrůstal ze země javor a natahoval své větve do prostoru, aby jeho nyní žluté a červené listy mohly pohltit co nejvíce ze svitu slunce.

Jezdci se zastavili na okraji soutěsky a obhlíželi svrchu rozlehlý prostor průsmyku.

Vločky ve vzduchu se zatočily ve víru a rozlétly se do stran. Dva světlovlasí elfové odění do stříbrných zbrojí se snesli přímo ke kořenům javoru. Oba gryfové, na kterých seděli, hleděli lačně na černé koně ze Zpívající země, které naopak vůbec přítomnost dravců neznepokojovala.

Jeden z jezdců sundal přilbici a odhalil tak husté, rovné černé vlasy spletené v krátký cop. „Ať hvězda svítí na hodinu našeho setkání králi Belegu.“ Jeho světlešedé oči se upřely na jednoho z letců a jako dva ledové rampouchy jej probodly. Úsměv na jeho tváři byl víc než neupřímný a Beleg to cítil. „Orgwin ať provází naše kroky až se rozloučíme, princi Fingone“ odpověděl Beleg.

Fingon si měřil pohledem svého soka. Vysoký elf se sličnou tváří. Světlé vlasy svázané do uzlu na temeni hlavy, a dvou copánků po stranách, jako by zářily ve slunečních paprscích. Výrazné zelené oči a vetší nos dávaly jeho tváři přísný, ale dobrácký výraz. Byl od pohledu dvakrát starší než on. Štíhlá, ale ne hubená postava prozrazovala, že sice není válečník, ale on jej nepodceňoval. Beleg měl dlouhé, šlachovité ruce s tenkými prsty a na ukazováčku pečetní prsten Zelené země.

Chvíli se jejich pohledy měřily. Jeden plný ctižádosti, touhy po moci a hrdosti a druhý moudrý ale zlomený ztrátou, nyní spalovaný plamínky nenávisti a bolesti.

Ticho, jen šumění listů javoru a hučící vítr v záhybech skalisek.

Fingon seskočil z koně a podal uzdu jezdci napravo od něj, pohlédl na Belega a vykročil blíž k javoru. Ten sestoupil z gryfa a vydal se rozvážně ke stejnému místu. Spadané listí pod jejich nohama tiše šustilo. Oba elfové se zastavili asi na pět kroků od sebe.

Beleg se zlostí pohlédl na Fingona a promluvil: „Jsem rád, že jsi přijal výzvu jako šlechtic a potomek z krve králů.“

Jako odpověď se ozvala jen meluzína mezi kameny na dně průsmyku. Pohledy obou byly jak zkřížená ostří mečů. Vítr přestal rozhánět vločky, jako by se i on zalekl moci obou urozených. Doprovod prince Fingona i společník krále Belega byli připraveni tasit své čepele.

„Chápu tvůj hněv Belegu, ale nemyslíš, že jsi se až příliš zapletl do záležitostí našeho rodu?“ Vyplivnul ze sebe Fingon znenadání.

„Má žena je má žena Fingone. S tím už nikdo z vašeho rodu nic neudělá.“

„Mýlíš se, a proto jsem zde. Vidím, že ty sis přivedl s sebou i lidi? Zdá se, že tvá zem nemá dostatek válečníků, kteří mohou padnout za tvou ženu.“ Ušklíbl se Fingon

„Máš poslední možnost tomu zabránit Fingone, kde je Melian?“ V očích Belega se zaleskl vztek.

Fingon se jen znovu ušklíbl. „Nevím a i kdybych to věděl neřeknu ti to, – velekráli -.“

„Pak tedy nechť padne na tvou hlavu má krev i krev tvých rodných, která bude prolita v tento den, proklínám tebe i tvé potomky!“

„Sám se proklej.“

„Orgwin tedy ať požehná tomu, kdo je v právu.“

„Orgwin ti nepomůže Belegu, viděl jsem, že dnes zemřeš,“ Usmál se princ.“a v tobě zemře i láska k Melian. Její otec ještě rád potvrdí naše zásnuby.“

„Ne já, Fingone, ale ty zakusíš jak tvá láska zemře. Tvé řeči nikam nevedou.“ S těmito slovy se Beleg obrátil a rázně vykročil k dvojici osedlaných gryfů.

Fingon se také otočil a pomalu odcházel ke své družině.

Oba gryfové se po chvíli nehlučně vznesli do vzduchu a i jezdci Fingonovy družiny se beze slov obrátili své koně k soutěsce.

Několikatisícový zástup elfích těžkooděnců v různobarevných zbrojích čekal jen na povel vyrazit. Podzimní slunce vrhalo dlouhé stíny od jejich talgad – dřevcových zbraní, vybavené dlouhou mečovou čepelí na konci – a nedokázalo rozehřát jejich prochladlé ruce. Pestré znaky desítek rodů společně ze zástavou království Zpívající země se hrdě tyčily nad hlavami v otevřených přilbicích s lícnicemi. Zraky všech se upíraly k ústí do soutěsky mezi skalami, kde zmizela z očí Fingonova družina. Vojsko čekalo na návrat svého velitele.

Z druhé strany průsmyku se ozval vysoký tón elfské trubky. Vzápětí na to do průsmyku vkročili ozbrojenci ze Zelené země. Lehké kožené, nebo kovem zesílené zbroje, mandlové štíty, špičaté přilbice a dlouhá kopí. Okolo elfské šlechty pak většinou družiny na koních. Vojsko se zformovalo asi dvě míle od nepřátel. Vepředu těžkooděnci s talgadami, za nimi střelci s dlouhými luky. Šlechtické družiny na levém křídle. Nad průsmykem na obloze kroužilo několik gryfů a velkých orlů.

Sedmý velitel vojsk Zpívající země Giamach cal Gaer cal Vanadain Olórinwe se otočil k šestnáctému veliteli útoku. „Převezmeš velení Čestné legie ze Sluneční země a prorazíte středem. Spoléhám na tebe. Běž.“

Elfský důstojník se uklonil a odběhl vyplnit úkol.

Každý ze Zelené země má luk a minimálně jeden toulec šípů. Pomyslel si Giamach. Bude to těžký boj. Navíc na pravém křídle se pomalu řadí jednotky Severního království lidí.

Giamach se zamračil a rozhlédl se. Už se měl vrátit princ Fingon, kde je mu konec!

Zástava Narnského království se hrdě nesla v čele královské gardy rytířů bílého štítu skrz elfské linie. Narnský princ Donar se rozhlížel kolem a občas kývl hlavou na elfské šlechtice obklopené svými družinami. Na pravém křídle, které mu velekrál svěřil se pomalu seskupovaly jeho oddíly. Těžká jízda z Edinu, rytíři bílého štítu, veteráni od Holopole, Marienburští hraničáři s elfími luky a těžká královská pěchota s dlouhými meči, to nejlepší co Narnské království mohlo postrádat ve vleklé válce na severu, aby pomohlo svému dlouholetému spojenci Galendoru. Donar se mírně zamračil, když pohlédl na zástup černých Ardhunských. Paladinové zla roky bojovali proti Lindonské zemi a ve válce na severu hájili zájmy Narnie, přesto z nich princ Donar neměl dobrý pocit a cosi to před nimi neustále varovalo. Potlačil ten pocit a pobídl koně ke svému hlavnímu stanu. Tři zlatí lvi na modrém praporci se vydali za ním.

Gimach si oddechl, když jeho elfský zrak uviděl skupinku Fingonových jezdců, pomalu přijíždějících k němu do soutěsky. Mezitím se do středu vojáků zpívající země postavil menší oddíl vysokých, opálených elfů, ozdobených pestrobarevnými pery v lehkých zbrojích s obojručními elfskými halapartnami.

Byli to dobří válečníci tihle vyhnanci ze Sluneční země pomyslel si Giamach a hluboce se uklonil přijíždějícímu princi. Fingon jeho úklonu decentně opětoval a usmál se na něj. „Tak můj veliteli, zdá se že je vše připraveno“

Giamachovi se zdálo, že je princ nějaký zamyšlený. Pozorně jej sledoval ve snaze přijít na to co se odehrávalo u javoru a odpověděl: „Vše je jak má být můj pane.“ Fingon se otočil k vojsku, které pomalu zaplňovalo severní část průsmyku, pak k nebi nad ním a prohlížel si letce na orlech a gryfech, kteří kroužili nad zástupy válečníků a spojenců krále ze Zelené země. Pomyslel na hrdou tvář ženy, která jej ponížila, tím, že jej odmítla. Poprvé za život pocítil strach. Cítil tíhu Belegových slov a uvědomil si, že on způsobil celou tuhle válku. On a jeho slepá ctižádost.

„Pane?“ Uslyšel Giamachův hlas.

„Kde jsou naši?“ optal se princ a snažil se zakrýt třes ve hlase.

„Naši letci čekají v úkrytu jen na váš rozkaz pane. Odpověděl mu velitel.

Fingon jen kývl hlavou a sevřel plod posvátného dubu Zpívající země, který měl zavěšený na krku.

„Já nejsem zodpovědný za to co se stane, já ne, to vše ona!“ Zašeptal si pro sebe. „Vina padne jen na její hlavu“ odmlčel se a pak hlasitě zvolal: „To já proklínám Melianin rod! Buď proklet tak dlouho dokud budou kořeny našeho stromu v této zemi!“

S nenávistí a zoufalstvím, ve které vyústil jeho strach se podíval na Giamacha. „Nyní je to na vás veliteli vojsk. Ať tato země ochutná krev nepravého krále.“ Na to Fingon tasil a jeho starý elfský meč z kovu, který už nikdo nedokáže ukout, vydal rozkaz k útoku.

Belegův gryf se snesl na skálu nad průsmykem lehce jako kočka. Mezi skalisky se opatrně se opatrně skrývala králova nejlepší jednotka – Králův hněv. Beleg měl plán. Napadne a zabije v souboji přímo prince Fingona. Náhlý útok bezmála dvaceti gryfů s jeho nejlepšími v sedlech by dokázal rozhodnout situaci v jejich prospěch. A pak snad odejdou lidé ze Zpívající země v pokoji, zpět ke svému králi.

Byl smutný z mnoha věcí. Neměl v úmyslu prolévat krev rodných. Také jej mrzelo, že se nechal unést vztekem a záští, kterou choval k Fingonovi. Uvědomoval si, že to nebylo dobré. Možná na něj jeho vlastní lidé budou jednou vzpomínat jako na bratrovraha. Zaplašil ty myšlenky. Sněhová vločka se mu usadila na rukavici. Podíval se na ni. Byla modrá. Jako hebké, voňavé vlasy Melian, když nebyly ještě suché po večerním koupání v jezeře. Rád jen tak seděl a potají ji pozoroval, jak si za svitu hvězd hraje s Aglarem. Její úsměv a zářící oči mu nyní spalovaly duši a pouštěly do žil jed nenávisti k Fingonovi. „Melian, má večernice,“ zašeptal.

Dotek cizí mysli jej vyrušil. Rychle uzavřel myšlenky na Melian a otevřel se telepatickému kontaktu.

* Pane, už vyrazili *

* Rozumím, my jsme připraveni, je to na vás Mandosi, ať vám Orgwin dá sílu *

Beleg se ohlédl ke svým nejvěrnějším a pokývl hlavou. Jako jeden muž nasedli do sedel. Jeho Hněv se brzy snese na bitevní pole.

Slunce uteklo za oblaka a ozvěna v průsmyku vydávala rozkazy k útoku. Bitva začala.

Giamach se unaveně opíral o talgadu, která byla kluzká i lepkavá zaschlou krví elfů ze Zelené země. Jeho srdce bylo stále sevřené strachem z toho co se odehrálo na bitevním poli. Stále jako vzpomínka uzavřená v kruhu se mu obrazy objevovaly před očima. Kolem něj tiše procházeli válečníci ze Zpívající země. Vraceli se domů. Bylo po bitvě. Z osmitisícové armády Zpívající země zůstala pouhá pětistovka. Království Zelené země a jejich spojenci prohráli. Barvy zbrojí jednotlivých pánů od sebe nešlo rozeznat vše bylo jen rudé nebo černorudé. Z Čestné legie ze Sluneční země nepřežil jediný. Šestnáctý velitel útoku padl také.

Giamach cítil strach. Poprvé v životě cítil jak se mu klepe paže. Nepočítal kolik lidí a elfů padlo jeho rukou. Neměl výčitky z toho že v souboji porazil druhého velitele vojsk Zelené země. Měl obavu o svého pána, který se, pod dohledem léčitelů, snad zotavoval z ošklivých ran. Byl to Giamach, kdo mladého prince naučil jak zacházet z mečem. Byl mu přítelem, rádcem, učitelem i strážcem. Princ byl pro něj jako jeho vlastní syn, který před lety padl rukou lidí. V očích jej zabolely slzy. Nikdo z procházejících se mu z úcty nepodíval do tváře. Sedmý velitel útoku byl pro dnešní den vítěz, ale hluboko v srdci tuhle bitvu prohrál.

Ošklivě spálené tělo velekrále Belega leželo mezi kameny. Ukrytý mezi skalami pozoroval jezdec na gryfu poslední vojáky Zpívající země jak pomalu opouštějí bojiště. Vyčkal ještě chvíli a snesl se mezi padlé, kteří zde zůstali ležet. Jen zakrvácená těla jeho spolubojovníků ze Zelené země.

Gryf se přikrčil a on seskočil lehce na zem. Do průsmyku se pomalu stahovala z okolních skal ranní chladná mlha. Elf se opatrně přiblížil k padlému velekráli. Nepodařilo se mu zakrýt smutek ve svých očích. Rychle vzal Belegovo bezvládné tělo a opatrně jej položil před sedlo na gryfa. Pak zaváhal ale shýbl se a vzal ze země několik kusů roztříštěného královského meče. Zabalil vše do pláště vyšvihl se do sedla a bezhlučně se vzdálil na křídlech podzimního větru mezi skaliska na severu. Zelená zem je bez krále a následník z krve Melian je spolu s ní ztracen kdoví kde. Osud jeho země je teď slepý jako princ Zpívající země.

.. věnováno Melian