Ve stanu bylo příjemně. Venku zářily jasné hvězdy a léto vykouzlilo další teplý večer.
Polní lékař před chvílí odešel. Jakub ležel na Jeremiášově posteli, na noze čerstvý obvaz. Koukal nahoru, odpočíval a uvolňoval napětí své mysli stále plné obrazů z bitvy. Prohlížel si plátno stanu a přemýšlel.
Jeremiáš seděl na třínožce u postele a mnul v rukách kovový pohár s vínem. Koukal do země.
Stan byl malý, útulný pro čtyři osoby, ale skrze Jeremiášovo „vybavení“ se nebylo kde hnout.
Louče prskaly a zvenčí doléhal zpěv a hlasitý hovor.
„Oslavují první vítězství,“ řekl Jeremiáš a otočil se k Jakubovi
„Myslím, že dnes nebudu moct usnout.“ Tiše poznamenal Jakub.
Do chvíle ticha najednou zazníval veselý hlahol zvenčí mnohem víc.
„Taky dnes neusnu Jakube,“ pokýval hlavou Jeremiáš, „poslední dobou spím málo“, zamračil se do poháru, pak nadzvedl obočí a upil pořádný doušek.„Povídej o své cestě domů“
„Není o čem povídat“
„Ale je, znám tě, jsi starý mezek, tvrdohlavý a děsně idealistický na tenhle kousek světa. Takže jak to bylo dál s Marií? A nenechám se odbýt, ne jako posledně,“ Jeremiáš si dolil vína a usmál se na ležícího.
Jakub mlčel.
„Definitivně ti zlomila srdce? Nedal se odbýt Jeremiáš.
„Ne, spíš mám pocit, že jsem jí ho zlomil já. Nezachoval jsem se jak jsem měl.“
Jeremiáš se zamračil, „nezachoval ses? Zase ty tvé řeči o cti a morálce? Mám jich za tu dobu co se známe plné uši.“
„Myslím, že tomu nebudeš rozumět Jeremiáši. Nechme to být. Raději povídej ty. O Scorciu, o tom cos zažil ty, myslím, že to bude zajímavější.“ Jakub se opřel o lokty a podíval se na něj.
Jeremiáš se napil pořádně z poháru, dolil si a očima přejel poloprázdnou láhev.
„Zase moc piju,“ usmál se na pohár, „Scorcio je prokleté město. Co ti mám povídat. Po povstání, když jsme se rozloučili a každý šel svou cestou jsem se rozhodl, že přijmu nabídku Patrona, zorganizuju a vycvičím pár lidí. Byla to docela zábava. Patron je ale starý parchant. Snažil se na všem vydělat. Štěstí, že dojeli tví bráškové z Řádu. Z kapitána Telltaga se přes noc stal hrdina. Věřil bys tomu?“
Jeremiáš se hlasitě zachechtal.
„Patronova hlava, si myslím, ještě visí z hradeb Scorsia. Aspoň má o všem přehled, to vždycky chtěl.“
„A Astrie?“
„Neviděl jsm ji od té doby. Je to minulost. Tu nechme vranám!“
Jeremiáš dolil pohár sobě i Jakubovi a odhodil práznou láhev ke vchodu.
„A pak přišli první dartanské oddíly. Maršál poslal slabší kusy, aby zjistil jak jsme na tom. Lišák mazanej. Tví bráškové je rozvěsili po hradbách. Pak přijelo poselstvo z království a pak byla bitva. Zbytek znáš.“
Jeremiáš dopil pohár a rozhlédl se po další láhvi.
„Moc piješ,“ zkonstatoval Jakub.
„Jo dělá mi to dobře. Nevržou mi pak kolena věkem.“ Odsekl Jeremiáš a odhodil deku, pod kterou ležely dvě zapomenuté láhve. Po chvilce hledání našel pod dvěma mapami, rozloženými na stole, i vývrtku. Shrbil se, chytl láhev mezi boty, ale korek se roztrhl vpůli. Zaklel, odhodil jej i s vývrtkou stranou a zbytek zátky zatlačil palcem do lahve.
Jakub ho pozoroval. Jeremiáš si toho všiml a prohlásil, „je to dobré víno ze západních provincií, chutná po švestkách a medu.“
Jakub sáhl po poháru, ochutnal a olízl si rty.
„Víno už jsem dlouho nepil.“
„Teď to doženeš“, vítězoslavně zvedl Jeremiáš láhev a postavil ji na malý stolek u postele.
„Třeba bych měl taky začít pít, pomáhá to?“
„Jako na co?“ Napil se Jeremiáš.
„Na zlomené srdce“
„Ne. Víno se pije na dobrou náladu, na zlomené srdce je kořalka. Jestli chceš, zajdu ven a nějakou přinesu, jsou jí tam čtyři sudy.“
„Ne, vystačím s vínem“
„No proto. A teď zpět k Marii. Co se stalo?“
Jakub vyprázdnil naráz pohár vína a rozpovídal se. Jeremiáš mu rychle dolil a sledoval jak Jakubovi zrudly tváře. Bylo to silné víno. Jakub se opatrně posadil a pokračoval.
„Setkali jsme se, bylo to jako kdybych ji potkal včera. Viděl jsem jí na očích, že má radost, že mě vidí. Povídali jsme si. Jen tak. Potom jsme se drželi za ruce a objímali se. Bylo to krásné.“
„Skončili jste na seně“ suše konstatoval Jeremiáš, „a ty máš teď výčitky.“
Jakub se místo odpovědi zamračil. Sklopil pohled a chvíli upíjel z poháru.
„To není nic špatného zatraceně,“ pokračoval Jeremiáš. „Moc o věcech přemýšlíš. Ale to asi vy všichni bráškové z Řádu. Neboj u mě je to jako v Gartonské kryptě. Vím, že držíte tenhle.. celibát nebo co.“
„Když to neděláme, motlitby ztrácejí sílu, není to ale vynucené, abys to špatně nepochopil.“
„Tak v čem je problém? Pak nerozumím proč si nezůstal?“
„Ona má manžela, to nebylo šťastné řešení.Ublížil jsem jim oběma.“
Jakub zoufale pohlédl na překvapeného Jeremiáše, ten zakroutil hlavou a přihnul si.
„Zatraceně, Jakube, z nás dvou jsem tu smolař já, ty jsi zatracený klikař!“
Jakub sklopil zrak a tiše řekl, „nebylo to dobré, cítím to v srdci. Odjel jsem bez rozloučení“
„Jsi hlupák, který si šlape po štěstí. Zapomeň na Řád, na hloupé dartanské války a vrať se domů. Kdybych byl na tvém místě, udělám to.“
Jeremiáš zasněně kouknul k východu ze stanu, vyprázdnil svůj pohár a oba zase naplnil vínem z lahve. Jakub se díval do jeho očí a věděl, že to musí říct.
„Jsme součástí celku Jeremiáši, jsou vyšší cíle, pro které je třeba žít.“
„Povídačky, kupa hoven, jen kopance a rytí držkou v zemi,“ rezolutně prohlásil Jeremiáš a podíval se Jakubovi zpříma do očí. „Hodnosti a tituly, boj o moc a mlýnek na maso, tučné pupky a nadité měšce. Nějak ty tvé cíle nevidím.“
Jakub nevěděl co říct. Cítil, že Jeremiáš neříká co si myslí.
„Ještě, že je chlast levnej,“ řekl Jeremiáš. „Ty máš svý vyšší cíle, já chtěl vždycky žít normální život, někde v klidu a daleko od lidí. Nějak se to nepodařilo. Posralo se to.“
Jakub mlčel.
„Posralo se to jako všechno na co šáhnu. Jediné co mi jde, je ohánět se mečem a i na to si už občas připadám starej. A vlastně je to taky jen destrukce, takže mi to musí jít dobře. Vždyť tebe jsem málem taky poslal k tomu tvému pánbičkovi. Nasrat na všechno Jakube, žádné vyšší cíle“
Jeremiáš do sebe obrátil pohár a vzápětí si ho zase dolil.
Jakub to nevzdával. „Bojuješ proti dartancům, vedeš lidi, obdivují tě, jsi pro ně hrdina. Dokážeš jim vracet to co jim dartanci vzali. Svobodu. Sám nevěříš tomu co teď říkáš Jeremiáši, dopijeme láhev a půjdeme spát.“
„Ty sám víš nejlíp proč to dělám, byl jsi tam tehdy Jakube, zavzpomínej. A nebo ne, jdi spát. Já se jdu ožrat. Možná někteří z těch chlapů tam venku zítra dodýchaj, tak si je chcu ještě užít.“ Jeremiáš se zvedl, postavil pohár na stolek a s nedopitou lahví vína rychle odešel do zvuků hlučného večera po vyhrané bitvě. Na nebi jasně zářily oba měsíce. Občas zafoukal vítr a napnul plachtu stanu. Kolem jedné z loučí poletovala divoce velká můra. Nakonec se s zaprskáním spálila v ohni.
Jakub osaměl. Pohár postavil vedle Jeremiášova, sebral ze země deku. Poslední láhev dobrého západního vína postavil vedle stolku na zem. Přikryl se a za zvuku praskání loučí a vojáckých odrhovaček zvenčí přemýšlel o vyšších cílech a o Marii. Přemýšlel a nemohl usnout.
Jeremiáš své vyšší cíle utopil ten večer v alkoholu.