Drobné, křehké sněhové vločky se snášely na kamenné kostky jako peříčka z roztrženého polštáře. Studený vítr odvál tmavé mraky z oblohy plné zářivých hvězd. Citadela hořela jasným bledým plamenem, který na tmavém nočním nebi zářil jako světlo majáku. Jeremiáš s Jakubem spolu s ostatními přítomnými v lokálu, vyběhli na ulici a stáli teď ohromeni před hostincem. Obrovský bledý plamen měl barvu hvězd a zářivé jiskry, které poletovaly vysoko nad ním se daly lehce zaměnit s hvězdami na obloze. Téměř bílá, světlem nasycená barva oslepovala a nepřirozeně bodala do očí, ale snad každý z města, kdo netrpěl slepotou, sledoval její mihotající se záblesky, tancující a pohlcující další části Citadely. Hořely střechy, okna i samotné kameny stavby. Vše co bylo dartanské, jako by někdo bledým plamenem očišťoval. Ta myšlenka byla podmanivá a vloudila se každému z pozorovatelů do mysli. Jistě to byl onen očistný oheň, seslaný na bezbožné Dartance samotným Božím hněvem.
Dva z postávajících se ohlédli k Jakubovi a znaky Řádu na jeho zbroji jim dodali odvahy.
„Oheň světla!“ Vykřikl jeden z nich a ukázal paží k Citadele, „nadešel den zúčtování, jak je psáno v knihách!“ Nečekal na odpověď a rozběhl se směrem k Citadele. Několik postávajících se rozběhlo s ním.
Druhý stále oddaně hleděl na Jakuba. Ten se překvapeně rozhlédl a zaregistroval, že stále více pohledů se začíná upírat k němu. Všiml si, že to vnímá i Jeremiáš, ten se zamračil a ukročil tak, aby Jakubovi mohl krýt záda.
„Den zúčtování!“ Zakřičel někdo z davu, který se rozrostl o lidi vycházející s domů.
„Pryč s tyrany!“ „Svobodu!“ Dav se pomalu začal pohybovat. Někteří se vydali pomalu k Hořící Citadele a cestou brali co jim přišlo do ruky. Několik se jich shromáždilo kolem Jakuba, tři z nich dokonce poklekli a začali se modlit.
Jeremiáš ostražitě pozoroval hlouček s rukou připravenou na jílci. Cítil tlukot vlastního srdce a vzpomněl si na častou repliku svého učitele – když nepřátel nerovno, každý šermíř nahovno. Začala pomalu nabývat na významu a důležitě se mu připomínala v hlavě.
Jakub vnímal jak kolem stoupá nervozita. Rozhlédl se po okolních tvářích hledajících odpovědi, vystrašených a odhodlaných tváří lidí z Nearry. Přemýšlel, co řekne, ale jeho rozum nějak ztratil schopnost formulovat myšlenky.
„Rytíř nás povede, porazíme Dartance!“ zakřičel kdosi za Jakubovými zády.
„Veď nás!“ „Bílý plamen!“ Výkřiků z davu přibývalo.
„Nearra!“
Jeremiáš se rychle rozhodoval. Cítil Jakubovy pochyby i svůj vzrůstající odpor k Dartancům. Teď byl ten okamžik, přál si ho, když ležel v kaluži krve na dlažbě Svážného náměstí. Dnes byl dost dobrý den na to zkřížit meč s Dartanci a třeba se setkat se s někým z těch tří, kteří ho tu noc poslali do lazaretu. Pousmál se nad tou myšlenkou, jakoby jej zahřála u srdce samotná představa jejich prolité krve. Neváhal. Rozhodl se téměř jednoznačně vybrat si stranu pro dnešní den. A Jakub? Vlastně neměl na výběr. Pootočil se k němu a zašeptal, „nechej to na mě, to zvládnu.“
Jakub se jen zmateně ohlédl a než stihl cokoliv říct, Jeremiáš vykročil směrem k lidem.
„Hej, poslouchejte mě všichni!“ Zastavil se na kraji hloučku, který se kolem nich vytvořil a rozhodil rukama. „To co vidíte je znamení, ale mnohem důležitější než znamení je to, co cítíte uvnitř vašich srdcí. Je to křivda za ta léta pod dartanskou nadvládou. Jsem Jeremiáš Telltag, bývalý kapitán dartanské stráže Citadely.“
Krátká dramatická pomlka dodala jeho slovům lesk.
„Nejsem dartanec a nejsem ani z Nearry. Má matka ale byla. Mnozí z vás o mě slyšeli, ale to není důležité kdo jsem byl. Důležité je to co jsem teď.“
Druhá pauza už byla delší. Jeremiáš cítil Jakubův upřený pohled, zároveň s mnoha jinými. Prohlíželi si jej. Na okamžik mu blesklo hlavou, jak ho asi vidí. Kdo z nich jej zná a jak vlastně na ně působí jeho slova, nestačil se nad tím pořádně zamyslet. Musel přemýšlet co řekne. A pak to přišlo.
„Teď jsem jeden z vás, protože srdcem jsem z Nearry a tomu nikdy nebude jinak!“
Jeremiášova ruka zaťatá v pěst vystřelila k hořící Citadele.
„To je ten co zabíjel Dartance!“ Zvolal kdosi vzadu. „Veď nás!“ Zakřičel kdosi jinde.
Jeremiáš se rozhlédl. „Je nás mnoho, Dartanců jen pár, jejich Citadela je v plamenech! Za mnou a za rytířem z Řádu! Tohle město bude ráno naše!“
V davu to začalo vřít. Výkřiky se smísily v hluk. Jeremiáš strčil do Jakuba a zakřičel, „na Citadelu!“
Jakub se snažil zorientovat a pomalu si začínal uvědomovat, že se právě stal součástí něčeho výjimečného, spontálního a nového. Ucítil závan ledového větru na tváři, a ten jej probral z myšlenek. Uvědomil si, že příměří které bylo mezi členy Řádu a místokrálem Scorcia dnes shořelo někde vysoko ve věžích Citadely. Byl čas činů. Dartanci byli nepřátelé lidí z Nearry. Rozhlédl se kolem, vytasil meč, rozeběhl se k bílými plameny ověnčené Citadele a zvolal. „Poběžte, hvězda výchází!“
Jeremiáš s úsměvem tasil dartanskou dračí čepel a běžel ulicí za ním, jako spousta jiných ozbrojených mužů a žen rozhodnutých vzít si své město zpět.