Stál tam a klepala se mu kolena. Byl to divný pocit nestability, který si pamatoval jako neskutečně vzdálený a téměř cizí. Bylo to dávno, kdy jej prožil naposledy. Cítil v uších bubnující pocit zrychleného tlukotu srdce. Chuť krve na jazyku. Změť podnětů z okolí, útočících na jeho smysly a pulsující emoce zvolna se zklidňující mysli. Hledal svou rovnováhu. Na okamžik přivřel oči a chuť krve v ústech zmizela, tep se zpomalil. Našel ji a uvědomil si, že se mu opět podařilo posunout hranice možností o kousek dál. Hranice možná vůbec neexistovaly. Znovu přivřel oči a snažil se vzpomenout na každičký detail toho jak to vlastně začalo.
Stříbrný malý klíček ve tvaru listu zapadl lehce do mezery mezi dvěmi stonky břečťanu. Branka do zahrady se otevřela. Jeho tvář ovanuly vzpomínky a téměř posvátná úcta věků ležících uvnitř. Ještě krok a zbude z něj jen zranitelná tělesná schránka naplněná ustrašenou duší, zbude z něj jen tolik co má každá lidská bytost, nic méně, ale nic více z Motýla.
Otočil se na Lištičku a jeho rychlá myšlenka ji vysvětlila proč na něj má počkat u zídky ohraničující zahradu. Pochopila.
Sklonil hlavu, přivřel oči a vykročil.
Tisíce podnětů bolesti mu potvrdilo jeho existenci. Rozklepala se mu kolena. Utřel si hřbetem ruky krev, která se mu spustila z nosu a udělal pár nejistých kroků. Šel podle paměti, tam, kde věděl že najde schodiště do nitra zahrady.
„Meanna Ilvethion aran o Nearra.“ Poklonila se mu.
„Meanna .. matko, jsem zde a připraven,“ stál proti ní, husté kadeře, hrdý, mladý a krásný.
V pohledu jejich šedých očí viděl lítost a stín zklamání, zapochyboval o sobě. Usmála se a dotkla se rukou jeho ramene.
„Pojď.“ Dovedla jej k stříbrné brance do zahrady. „Je čas zkoušky a čas zasvěcení synu.“
Udělal malý krok k hranici a přivřel oči, byl připraven, zhluboka se nadechl a vykročil. Magie zahrady jej obklopila a pohltila. Nedokázal změnit osud. Nedokáže co ti všichni, kteří zde stáli před ním.
Zklamání a lítost bylo jediné co vnímal, když jej strážci zahrady zvedali na nohy. Bez hrdosti, od krve a na vratkých nohách zprudka popadal dech. Byl první kdo zklamal.
Město a plameny, několik žhavých uhlíků z hořící věže Citadely dopadlo mezi letité stromy v zahradě. Ve vzduchu bylo cítit magii draka a kouř. Po cestě sem zahodil vše co mu překáželo i meč. Běžel, jak mohl nejrychleji, pevně svíral klíček od zahrady v dlani. Hnala jej povinnost, hořkost a pocit viny. Přeskočil zeď a po chvíli byla branka přímo před ním. Věděl kam klíček patří. Nerozmýšlel se, právě teď nesmí zklamat. Na okamžik se zastavil, přivřel oči a pak skočil za úroveň branky. Chtěl to mít rychle za sebou.
Zasténal a dopadl na kolena. Zjistil jen, že znovu nedokáže být tím, kdo změní osud. Lehl si do trávy a pomalu se svíjel do bezvědomí.
Přál si zemřít, ale místo toho jen zase zklamal.
Zamrkal a rozhlédl se, žádná bolest, vůně ani zvuk. Takto přicházela vize toho co bude.
Zahrada byla jiná, tak nějak starší. Stál uprostřed ní a dotýkal se okraje fontány. Voda zmizela a místo ní se do nitra země točilo úzké schodiště. Usmál se a věděl, že na tuto chvíli si počká. Dalo mu to sílu se vyvléct za branku z dosahu kořenů zahrady. Dnes zklamal opět, ale uvědomil si, že zklamání má v jeho životě důležité místo, stačí jej dobře uchopit. Někdy věci nejde změnit hned, jde o to vědět, že je to na správné cestě.
Postavil se na nohy, které se mu stále podlamovaly vysílením a vyrazil k místu, kde vnímal ležet svou zbraň. Teprve v těch místech si uvědomil, že stříbrný klíček opustil jeho dlaň když se pokoušel vyplazit se zahrady. Nezáleželo na tom, záleželo na osudu.
Plameny a město, rozběhl se pryč. Spoléhal se na své smysly, aby jej spolehlivě vyvedly z mrtvého města ven. Město ale nebylo úplně pusté. Jeho náhle překvapené myšlenky se dotkly snů dítěte. Bezstarostně spalo a ve snu si hrálo s liškou. Motýl se rozběhl tím směrem.
Detaily toho co bylo se vytratily v realitě. Stál tam a klepala se mu kolena. Podivný pocit, který posunul hranice jeho vnímání. Schodiště na dně fontány zmizelo pod přeskupujícími se kameny. Magii zahrady odvál vítr a Motýl cítil, že dokázal změnit daný osud. Stál tam s tíhou let na ramenech, svobodný a hrdý. Dnes nezklamal, dnes zjistil, že ani zklamat nemohl. Neměl koho zklamat, leda sám sebe. Sestřičku nikdy zklamat nemůže, to si uvědomil tam dole ve městě. Usmíval se, Byl to divný pocit štěstí a radosti, který si pamatoval jako neskutečně vzdálený a téměř cizí, Bylo to dávno, kdy jej prožil naposledy. Cítil v uších bubnující pocit zrychleného tlukotu srdce. Vlastně to tím tlukotem začalo.
První seschlý list ze stromu dopadl na vyschlé dno fontány. A pramen si kdesi v hloubi skály pod městem si hledal jinou cestu na povrch. Motýl rozhodl, že na něj s Lištičkou nebudou čekat až najde cestu do ulic. Otočil se zády k fontáně, a svíraje malý stříbrný klíček v dlani vykročil k brance se zahrady.