Svítil měsíc, jako obrovské vypoulené dračí oko. Stmívalo se a na obloze se prolínalá šedá s červánkově fialovou. Možná jen Jeremiáš se pohledem na nebe uklidňoval, aby jeho žaludeční stahy neprolomily rozhodnutí, že večere stála opravdu moc peněz na to, aby ji nechal povalovat jen tak na ulici. Opíral se zády o zeď krčmy U Komára a pozoroval chvílemi oblohu, chvíli ulici.
Ponocný prošel kolem a zapálil jednu z pouličních lamp. Jeremiáš si uvědomil, že kde jsou lampy, tam není doporučeno to, o čem jej neustále jeho žaludek naléhavě přesvědčoval. Rozhodl se odlepit od zdi a jít mu to rozmluvit někam mimo osvětlení, ostatně ani ten výhled na podvečerní oblohu už nebyl tak romantický. To je to světlo pouličních lamp.
Po páru nejistých krocích nabral směr do Kolářské ulice a dokonce v polovině zjistil, že chůze pomáhá a žaludek přestává protestovat. Pomalu prošel až na Svážné náměstí a posadil se ke kašně. Voda páchla, ale to dnes nevadilo. Nabral ji do dlaní a chrstl na obličej. Pak ještě dvakrát a jednou na zátylek. Odplivl si. Dnes měl opravdu skvělý den. Opřel se rukama o kašnu, civěl do vody a přemýšlel.
Ráno bylo jedno z nejkrásnějších, které zažil. Teplá postel, snídaně, kalíšek vína. Roztomilý úsměv, vyžehlené šaty. Splněná přání a za oknem teplé slunko. Jen se chvíli rozvalovat v peřinách, objímat tu mladou dívku, které sice nerozuměl ani slovo, ale už tři a půl měsíce to ani jednomu z nich nevadilo. Ranní milování a těsně před obědem se s ní rozloučit a pospíchat do Citadely. A tam na schodech se krásný den pokazil.
Tlumené hlasy z Dolní ulice vyrušily bubliny jeho myšlenek.
Zůstal jen vztek, který cítil, když za ním naposled zapadla brána Citadely. Vnímal nenávistné pohledy Dartanců zapichující se do jeho zad, když nabral směr do města.
Dartanské tlumené hlasy z Dolní ulice. Dartanci měli dnes v noci smolný den. Smolnější než on. Z průchodu se vyloupla trojice postav. Arogantní úsměvy a povýšená Dartanská mluva. Jeremiáš udělal pár kroků od kašny směrem k nim a prohlížel si je. Všimli si jej. Jejich pohled zabloudil k jeho čerstvě ušpinené parádní kožené košili, k meči u jeho boku. Určite si všimli hlavice s dračí hlavou, kterou nosila stráž Citadely. Jeremiáš se rozhodl, tyhle dnes pošle do lazaretu. Vytasil meč a zrychlil krok. Žádný z nich nezaváhal. Tři čepele se mdle zaleskly v mesíčním svitu. Cítil, že jeho mysl i pohyby jsou vláčnější. Nepřemýšlel o tom, co bude následovat. Ocel cinkla o sebe. Někdo z nich jej tupě udeřil přes břicho, ozval se žaludek. Rozbolela jej hlava, pohyboval se rychleji, než bylo rozumné. Ucítil vůni krve. Své krve. Ucítil, jak se mu podlamují nohy, dopadl na jedno koleno, jeho tvář pleskla o kostky náměstí. Napadlo ho, kdo vlastně má dnes smolný den. Ucítil na jazyku krev, někdo jej kopl do hlavy. Už mu to bylo lhostejné. Poslední, co si uvědomil, bylo to, že jeho žaludek to asi také nevydržel. Ta drahá večeře se rozplizla na stejných kamenných kostkách, na kterých on teď ležel.
Probudila jej ta známá bolest, nebylo to poprvé, co jej probouzela. Své výhonky a rudé květy rozvinula v celém jeho těle. Otevřel oči. Nezasténal, to dělával dříve. Jen sevřel rty a snažil se zaostřit na nejbližší předmět. Ležel na lůžku. Skrz obvazy prosakovala krev. Páchly a byly napuštěné jakousi zelenožlutou mastí. Nepokoušel se pohnout a začínal si uvědomovat poslední vzpomínky, které mu zůstaly v hlavě, když byl při vědomí.
„Vy jste kapitán Jeremiáš Telltag, viďte?“ uslyšel vedle lůžka příjemný ženský hlas. Bolela jej hlava, ale pokoušel se ho zařadit mezi známé tváře. Po chvíli tupé bolesti se mu to podařilo. Ano, byla to kněžka Vesny, Lenien. Znal ji velmi dobře, nebylo to poprvé, co se dostal na lůžko do lazaretu zasvěceného bohyni Vesně. Znal i její dřívější jméno, ne to, které přijala po vstupu do řádu. Leona, tak se jmenovala. Tápal v paměti, ale narážel jen na samá bílá a bolestivá místa.
„Otřes mozku, zlámané kosti, ztráta krve, ve stručnosti jste nemusel být už mezi živými kapitáne, uvědomujete si to?“ rozlehl se v místnosti její příjemný alt.
„Asi…“ zasípal Jeremiáš, „…bych vám měl poděkovat.“
„Měl jsi štěstí,“ naklonila se k jeho lůžku, „Víc než kdy jindy, Jeremiáši, takhle zřízeného jsem tě ještě neviděla. Neptám se, co se stalo. Dokážu si to představit, něco se doneslo i sem do chrámu Vesny.“
Jeremiášovi se pomalu začínaly skládat kousky rozbitých vzpomínek. Zamračil se a pocítil náhlý nával vzteku.
„Za jak dlouho budu v pořádku?“
Dlouhou chvíli mlčeli. Oba. Cítil její pohled a raději se nesnažil zkoumat myšlenky skryté za ním.
„Do tři týdnů.“
Stručná odpověď. Na Leonu až moc stručná.
„Musím si pak ještě něco zařídit, docela to spěchá, můžeš to prosím urychlit?“
„Udělám, co budu moct, ostatně jako kdykoliv jindy, a až si to vyřídíš, budu mít zase nachystané čerstvé obvazy. Ty se nezměníš, Jeremiáši.“
Ucítil její letmý pohled a slyšel, jak zaklaply dveře pokoje.
Vlastně ho mrzelo, že některé věci nejdou vyřídit bez těch obvazů. Měl by být lepší, třeba by těch obvazů bylo méně a nebo, a to je jistější, už by neměl tolik pít. Kdysi byl přeci jeden z nejlepších. Slýchával, že má talent, ale to bylo dřív.
… věnováno JF 