Schodiště do lokálu hostince U havrana rozmazaly slzy. Liška utíkala. Chtěla pryč. Daleko, do vánice plné sněhových vloček vysoko v průsmyku. Schoulit se pod převisem a poslouchat jen vítr a šustění sněhových krystalků. Rychle seběhla po schodišti. Proběhla mezi prázdnými stoly, rozrazila dveře krčmy a ocitla se uprostřed ulice. Rychle se rozhlédla, ne že by snad pro oči plné slz něco viděla jasně. Rozběhla se dolů po jedné z ulic. Nad červenou střechou jednoho z domů vycházelo slunce. Jako by i oblaka na nebi byly z pálených tašek.
Prázdné ulice, kamenná dlažba z kočičích hlav, vše rozmazané a nedůležité. Nepočítala čas ani kroky, utíkala.
Vysoké stavby vystřídaly menší, nalepené na sobě. Utřela si hranou dlaně nos a doběhla k zídce mezi dvěma domy. Sedla si na zem, tam, kde se zdivo zídky ztrácelo ve stěně. Skrčila se a přetáhla si přes hlavu deku. Do té ji zabalil ještě v hostinci Motýl. Vzpomněla si na jeho oči a na čepel meče, kterým mířil na Jeremiáše. Šel z něj strach. Motýl, kterého znala byl jiný. Byl to jediný a nejbližší tvor, chápal ji, někde v hloubi duše jakoby cítila, že tam pro ni vždy byl. A pak tu byl ten druhý Motýl. Přidal se k nim, když vyrazila s Jakubem z průsmyku. Nevážil si života a celý svět jako by byl vůči němu nepřátelský a cizí. Zdálo se jí o něm. Ten sen, byl tak skutečný. Byl v něm ten druhý Motýl a pak ještě jeden muž. Motýl se v něm objevil odněkud ze tmy a krátkým sekem vzal život tomu člověku. Ani mu nebylo vidět do tváře. Jen Motýlovy myšlenky skrze jeho čepel odťaly vlákno, které pojilo jeho duši s tělem.
V hlavě měla stále krvavý obraz Jakuba ležícího na dřevěné podlaze v hostinci. Myšlenky se jí míhaly před očima.
Vzpomínky či vize?
Pokoušela se soustředit na hlavní obraz. Sevřela oči. Slzy ji sklouzly po rozpálených tvářích a schovaly se někde do deky. Seděla tam u stěny a prohlížela si obrázky věcí které teprve budou, možná přišly do jejího snu poté, co jako vyčerpaná se pokoušela do něj zabloudit.
Prázdná chodba u schodiště jej trochu zaskočila. Řetízek s klíčem si pověsil kolem krku a seběhl po schodech. Zamračil se, protože ucítil, že věci nepůjdou tak lehce. Liška zmizela a v hostinském lokále bylo najednou o tři osoby více.
Patronovi lidi se objevili vcelku brzo.
První z nich robustní, zamračený, vysoký, v očích lesk agresivity a tuposti v zamazané kožené vestě, vytahaných kalhotách, škorních s dubovou palicí v levé ruce. Druhý z nich snědý, černovlasý, hezoun s arogantním obličejem, jehož dojem kazilo jen obnošené oblečení šlechtice. Spíš by mu slušela loutna a dlouhé paví pero na baretu, než tlustý kožený opasek s třemi vyváženými dýkami v jediném pouzdru.
Poslední byl od pohledu mozek celé skupinky. Úlisný, vtíravý úsměv, prošedivělá bradka, šedé, povrchní oči a černé, od pohledu nákladné oblečení.
Věděl, že upoutal jejich pozornost.
Chtěl vědět co se stane. Přivřel oči, na okamžik odpoutal mysl a sledoval vizi.
Vědět, že Jakuba obměkčí Jeremiášův osud, nesnažil by se, aby zabití Zoltána padlo na něj. To byla zdá se chyba. Zatímco se mluvčí snažil získat nějaké informace, druzí dva se mu dostali do zad. Zdálo se, že dýky byly otrávené a hromotluk z palicí nepatřil mezi začátečníky. Motýl se rozhodl, že tak daleko to nenechá zajít. Ostatně šetřil čas, spěchal za Lištičkou. Rozhodl se převzít iniciativu.
Otevřel oči a vrátil se myšlenkami zpět do lokálu.
Než stihl bradka otevřít ústa, vzduchem se dvakrát mihlo ostří. Dubová palice i její majitel s žuchnutím dopadli na zem a hrot Motýlova meče se zastavil na vlas od hrdla vrhače dýk. Arogantní škleb hezouna roztál a jeho vykulené oči najednou jen hypnoticky pozorovaly kapku krve stékající po čepeli. Nikdo nic víc nestihl. Motýlův pohled mířil na mluvčího, kterému spadla čelist a zbledly tváře.
„Odneste si tu mrtvolu a vyřiďte Patronovi, že nemá plýtvat lidmi.“
Bradka mluvčího se vzpamatovala, kývla na hezouna, který udělal krok pryč od Motýla a zvedl ruce. Ten sklonil čepel zbraně a nechal ho přehodit si mrtvého přes záda. Bradka si mezitím krátce změřil Motýla, sebral ze země dubovou palici a rychle zamířil za společníkem, který narychlo opustil lokál.
Motýl chvíli sledoval jejich vzdalující se myšlenky, poté sklepl kapku krve z meče tak, aby dopadla doprostřed kaluže na podlaze a vykročil ke dveřím. Zdálo se, že se prozatím situace vyřešila, opustil tedy hostinec a vydal se dolů, ulicí ozářenou východem slunce. Byl si jistý směrem. Měl starost, Lištička sama v městě plném cizích lidí. Přidal do kroku.
Ruka na jejím rameni ji vyrušila. Škubla sebou a odhrnula deku. Motýl viděl pohled plný strachu a slz. Dřepl vedle ní a pohladil ji po tváři. Tušila, že ví jaké obrazy viděla v mysli. Usmál se na ni.
„Sestřičko, mrzí mne, že ti působím bolest.“
„Nepoznávám svého bratra“, vzlykla Liška. „Cítím smrt.“
„To patří k životu. Tolik toho ještě nevíš, pojď, vezmi mne za ruku. Důvěřuj mi“
Pohlédla mu do očí a pevně sevřela dlaň, kterou ji nabídl. Pomohl jí se postavit a objal ji. Cítila se zmatená, ale v bezpečí. Jeho mysl se jí poprvé co jej znala celá otevřela.
„Pokud chceš porozumět“, řekl. Pevně ji objal a políbil do vlasů. „Jsem tu jen pro tebe a vždy budu.“
„Opatrně nahlédla, co ji odhalil a přivřela oči. Stáhla se zpět. Popotáhla nosem, nechtěla nic číst. Rozhodla se mu důvěřovat. Tak jako dřív. Zabořila svou tvář do kožešiny, ve které byl oblečen. Pevně jej objala, cítila, že to její bratr. Jak mohla pochybovat? Tak moc se v něm pletla. Chtělo se jí znovu plakat, ale v jeho náručí to nějak nešlo. Měla radost, že je s ním. Vše se zdálo zase jako dřív, jen se jí neuvěřitelně stýskalo po Jakubovi a ten pocit neznala, byl pro ni nový.
… sestřičce