Při devadesátem druhém verši žalmu jej vyrušilo zaržání koně. Zamračil se a dokončil devadesátý třetí verš své modlitby. Zvedl se, promnul si ztuhlá kolena a zamířil pomalým krokem skrze trosky hlavního sálu podívat se na příchozí. Jeho poutnická hůl vyťukávala o mramorovou dlažbu tiché staccato jako v doprovod přibližujícímu se klapotu hlasitě se rozléhajících koňských kopyt. Hnědý hrubý plášť tlumil již tak tiché kroky kožených sandálů. Jeho bílé vlasy, které lemovaly velkou lysinu, byly dlouhé a neupravené. Tvář vyhlížela tvrdě, nehybně. Rty měl úzké, pevně semknuté k sobě, ale šedomodré oči plné dobroty, moudrosti a milosrdenství. Ty oči sledovaly muže na mohutném bílém huňatém koni. Jezdcovu mladou tvář, krátké světle hnědé, mírně zvlněné vlasy a neuměle zastřižený plnovous. Muž měl u pasu rytířský meč, dýku a na sobě šedočerné, zašlé, asi často používané kožené oblečení, na několika místech protržené, pravděpodobně od sečné zbraně. Na kazajce byly patrné otlačeniny od zbroje. Byl to spíše chlapec, nemohlo mu být víc než dvacet let. K hrušce sedla byl připoután ještě jeden kůň, a na něm byla dvě objemná zavazadla, křižem přes ně bylo zavěšeno jezdecké kopí. Stařec si příchozího pečlivě prohlížel. Neměl rád hosty a nedůvěřoval nikomu, koho neznal. Spoléhal na pověry opřádající toto místo jako závoje pavučin. Zvykl si na samotu, vyhovovala mu. Mohl klidně psát své paměti, rozjímat, modlit se a meditovat. Jen tehdy k němu přicházely, jako po špičkách, jako zloděj, jeho vize. Jako by se bály jeho samého i ostatních lidí, jako by čekaly, až sám unaví svou mysl modlitbami a půsty, aby mohly projít skrze unavené stráže jeho mysli, jen tehdy zde byly jeho vize. Pozoroval toho chlapce a něco na něm mu bylo náhle povědomé, ale nedokázal si nic vybavit. Dál na něj hleděl ze svého úkrytu pod spadlým sloupem. Mračil se, přemýšlel a vzpomínal.
Kopýtko zaržál. Jeho kopyta dusala po zbytcích masivní mramorové dlažby. Jakub se rozhlédl kolem, ale viděl jen rozvaliny, spadlé sloupy z bílého mramoru, torza budov zarostlá keři a trávou. Cítil hřejivé paprsky slunce a vítr na tvářích přinášející z dálky vůni moře. A nad vším bleděmodrou oblohu a šedobílá oblaka s černými tečkami ptáků. Schylovalo se k poledni a po včerejším lijáku ještě slunce nestačilo pořádně prohřát zem.
Jakub byl netrpělivý. Tolik toho o Poutníkovi s bílou holí slyšel. Byl to nepochybně svatý muž. Představoval si jej jako bělovlasého starce v šedé kutně s jasnýma očima plnýma božské úcty a moci. Nad hlavou se mu zcela jistě mihotá světelná aureola. Slyšel, jaké dokáže činit zázraky, a nepochybně jej při motlitbách obsluhují andělé. Poutník je zcela určitě svatý muž, o tom není sporu, a kde je svatý muž, bývají svatá místa. Jakuba naplnila posvátná úcta. Uklidnil koně a ještě naposledy se rozhlédl. Pohladil Kopýtka a sesedl z něj. Přežehnal se, poklekl a začal tiše odříkávat prvé verše žalmu. Slova modlitby pomalu naplňovala jeho duši pokojem a jakoby jej uspávala. Zavřel oči a myslel jen na ně.
Lehký dotek na rameni jej přivedl zpět do reality. Jakub sebou trhl, jak se vylekal, a už sahal po jílci meče. Nad ním stál starý otrhaný a špinavý žebrák, který i notně páchl. Vousy a zbytky vlasů plné smetí, špinavé tváře, svraskalý starý obličej, skorem bezzubá ústa. V ruce držel obyčejnou hůl z bílého dřeva, na koncích upatlanou od hlíny. Ve tváři zpod šedého hustého obočí si jej prohlížely dvě šedomodré zapadlé oči.
„Co tě sem přivádí, chlapče?“ Otázal se stařec a v jeho pohledu bylo vidět, že zná odpověď. Jakubovi připadlo, že se snad i trochu usmál.
„Nic,“ zamračeně se zvedal ze země Jakub, aby si starce více prohlédl. Ten se jen usmíval a mhouřil oči. Stál tam mírně shrbený, ale přes všechnu špínu v něm bylo cosi, co Jakuba nakonec donutilo se mírně uklonit a optat se:
„Hledám zde muže, kterému se říká Poutník, nevíš o něm něco? Je to svatý muž.“ Poslední větu řekl Jakub víc pro sebe, jako by se chtěl ujistit, že tohle přece nemůže být ten muž, kterého hledá.
„A proč jej hledáš?“ zamhouřil ještě více oči stařec.
„Chci se s ním poradit o své budoucnosti,“ odpověděl téměř okamžitě Jakub.
„A Boha se nebojíš?“ optal se stařec.
Jakub polekaně zamrkal a zachmuřil se. „Proč bych měl? Neučinil jsem nic špatného.“
„Nemyslíš, že kdyby Bůh chtěl, nechť známe jeho budoucnost, neučinil by tak sám od sebe?“ stařec se zamračil.
Jakub se usmál. „Proto jsem zde. Ten svatý muž, kterého hledám, má prý vize od Boha. Chtěl jsem se jej pozeptat, zda-li neměl nějaké o mně?“
Stařec najednou vypadal překvapeně. „Troufalče, myslíš si snad, že jsi střed celého světa? Že zrovna o tobě budou jeho vize? Pcha! Tvá pýcha tě zahubí, to jediné vidím! Vrať se zpět, zde není místo pro takové, jako jsi ty.“ Na to se poutník otočil a rychle kráčel mezi rozvaliny. Překvapený Jakub si jen všiml, jak kroutí hlavou, jako by nevěřil tomu, co právě slyšel.
Jakub se rozběhl za ním. Pomalu se hroutily všechny jeho sny o svatém muži. Pryč byla aureola, bílá hůl i služební andělé. Zůstal jen špinavý starý muž. Ten by jej přece nemohl jen tak odbýt. Vždyť on je šlechtic!
„A to je vše, co mi řekneš!?“ zoufale zavolal za odcházejícím starcem Jakub.
„Spletl jsem se,“ houkl stařec přes rameno, „měl jsem tě za jiného.“
„Za koho?“ nechal se unést Jakub, „Jsem Jakub ze Straky, čekal jste jiného?“
Stařec se zastavil a otočil. Pohlédl Jakubovi do tváře a řekl: „Čekal jsem jiného.“
Jejich oči se potkaly. Dvojice šedomodrých a hnědých očí se vzájemně měřily.
Jakub uhnul pohledem. „Omlouvám se. Máte pravdu, omlouvám se. Odjedu.“
Otočil se a vracel se. Pomalu. Kopýtko opět hlasitě zařehtal.
Cítil se strašně poníženě. Letmo pohlédl na své špinavé škorně. Sevřel rty. Pomalu došel až tam, co zanechal svého koně. Vylezl do sedla, chytil uzdu a už se chtěl obrátit zpět, odkud přijel.
„Počkej ještě, chlapče,“ zazněl někde blízko známý hlas. „Jakže se to jmenuješ?“ Stařec mezitím asi vylezl na spadlý sloup a teď si z výšky znovu Jakuba prohlížel.
„Jakub von Ulster, Jakub ze Straky.“
„Slez přeci z toho koně. Podle mne si ještě máme co říct, zdá se mi.“ Stařec si zastínil oči a usmál se.
Když pak Jakub seskočil, dodal ještě: „Třeba jsem se prve pletl.“
„Nech zde koně, nic se jim nestane. Pojď, pomůžu ti je odstrojit.“ Na svůj věk velmi hbitě seskočil na zem a mlčky koně odstrojili.
Jakub přemýšlel, jakou že to hru s ním Poutník hraje. Rozhodl se co nejméně mluvit a spíš jen poslouchat. Jako by už nyní za špinavým zevnějškem nebyl jen starý otrhaný žebrák, ale moudrý muž, jehož slova mohla stejně dobře ranit jako pohladit. Jakub se už nyní tajně Poutníkovi obdivoval. Byla tu přece ta bílá hůl a třeba i andělé, i když ne bílé vlasy, kutna a aureola. Poutník byl asi opravdu svatý.
V závětří zdi z masivních kvádrů praskalo dřevo. Stařec celé odpoledne nepromluvil žádné slovo. Jakub byl plný nedočkavosti, ale ovládal se. Jen po očku sledoval Poutníka a čekal. Zkřehlé ruce osvětloval plamínek z ohniště. Ve dne vedro v noci zima, jaká to zlá země. Kdyby jej sem neposlali, o své vůli by zde nebyl, tím si byl jist. Jakub pozoroval, jak u ohně sedící Poutník hledí do plamenů. Už bezmála hodinu seděl tak bez pohnutí. Kdyby Jakub neviděl, že stařík dýchá, jistě by si pomyslil, že umřel. Oheň olízl suchou větev a plazil se po ní výš. Kolem fičel vítr, ale zbytky zdiva je pečlivě kryly před nepřízní počasí.
Z myšlenek Jakuba vytrhl stařec.
„Poslali tě z řádu, je to tak?“
„Ano,“ přitakal Jakub
„Nevědí si s tebou rady, co?“
Jakub se na starce překvapeně podíval.
On se jen usmál a pokračoval: „Věděl jsem to.“
Jakub mlčel. Nerozuměl, o čem konkrétně stařík mluví. Rozhodl se, že počká, a snad se Poutník rozpovídá sám, ostatně předtím tak dlouho mlčel.
„Cítím to v tobě, chlapče, starou větev dávno seschlých stromů.“ Pohlédl Jakubovi do tváře a usmál se. „Cítím tu sílu a magii, se kterou si v řádu nevědí rady,“ zachechtal se snad i pobaveně.
„A ty, hledáš odpovědi na otázky, na které se odpovědět nedá. Alespoň ne tak, jak bys čekal. Můžu ti říct, kdo byli tví rodiče, ale neudělám to.“
Jakub sebou trhl překvapením. O čem to Poutník mluví? Odjakživa vyrůstal se strýcem na Strace a svou matku, jeho sestru, nepoznal. Otec byl rytíř a zahynul v bojích s Dartanci. Nerozuměl tomu, ale přemohl se a nevstoupil do vyprávění.
„Na to přijdeš časem sám a jistě to zhodnotíš moudře,“ pokračoval Poutník. „Nebo ti mohu popovídat o městě, které zde kdysi stálo a z něhož jsou jen rozvaliny. To město se jmenovalo Aer-Nantar. A určitě jsi o něm neslyšel.“ Stařec se odmlčel, hleděl na noční nebe plné hvězd, docela zasněně, připadalo Jakubovi. Nerozuměl souvislostem a vlastně ničemu z toho, co prošlo jeho ušima. Pomalu se rozhodoval, že vstoupí do vyprávění s jasnými a konkrétními otázkami.
„An vara til aen,
tir ara vaen,
elenar son bel caran,
Ilvethion wal car aran.“
Zarecitoval náhle Poutník neznámou řečí, pohled stále upřený k hvězdám na nebi. Jakub zamrkal překvapením a silou těch slov, ačkoliv nerozuměl. Zamyslel se a snažil se to zařadit. Temněmodré nebe proťala dráha padající hvězdy. Mířila někam k obzoru, až za moře. Odtamtud přijeli Dartanci, ale dartanština to nebyla. Jakub měl náhle divný pocit, jako by jej celé tělo lechtalo a smysly vnímaly nové podněty, které mozek nedokázal zařadit. Cítil čím dál větší zmatek.
Slova starce uťala proud vjemů a pocitů. „Nakonec dám ti jednu radu, chlapče.“ Poutníkovy moudré oči se obrátily k Jakubovi. „Nevracej se do řádu, ale odjeď domů, tam hledej odpovědi na své otázky a tam je najdeš. Tam a nebo v modlitbě k našemu Bohu.“ Staříkova bezzubá ústa se roztáhla v úsměvu. „Tam či tam a nebo v obojím, je to na tobě chlapče. Přeji dobré pořízení a hodně štěstí. A ještě maličkost, “ Poutník vstal a opřel se o hůl. „Až dostaneš odpovědi, tak jim vyřiď mnoho pozdravů od Yrweta z Aer-Nantaru.“ Rychle, na staříka až příliš rychle, se otočil a za doprovodu klapotu hole o kamennou dlažbu zmizel ve tmě.
Jakub chvíli strnule seděl a přebíral si v hlavě zážitky, emoce, kvanta pocitů a vůbec všech těch intenzivních chvilek se staříkem. Dokonale věděl, že do řádu se nevrátí a při vzpomínce na domov se mu s radostí v mysli objevil obrázek Marjánky. S tím obrázkem se přikryl dekou, nechal oheň vyhasnout a usnul.