Stiskli si ruce. Byl to pevný stisk, přátelský, bylo v něm vlastně skoro vše co k sobě pocítili za tu krátkou dobru co se znali. Jejich pohledy se na okamžik potkaly. Oba se usmáli. Povolili stisk.
Jeremiáš se dotkl rukou hlavice meče a dívaje se na Jakuba řekl: „Moc rád jsem tě poznal příteli. Díky za vše.“
„Určitě se ješte setkáme Jeremiáši, neloučíme se na dlouho“, usmíval se stále Jakub.
Kopýtko nervózně přešlápl. Jeho kopyta se zadrhla o dlažbu.
Jakub vnímal v Jeremiášových očích spleť myšlenek, které nikdy nebudou vyřčeny. Odjížděl nevhod. Před ním stál zkušený šermíř, kteremů pravděpodobně po odchodu dračích bratří nebylo ve Scorsiu rovno. Možná dnes trochu kulhal, měl opuchlý nos a šeredný šlic ve tváři spolu s probodeným bokem jej vyvedl trochu z kondice, ale takové rány se časem zhojí. Možná rychleji než jiné, ke kterým přišel ve stejný čas. Byly hlubší a bolavější, ukryté někde hluboko pod hroší kůží životních postojů, které zformovaly jeho osobnost. Vnímal, že ruka, která se letmo se zvyku dotkla hlavice dartanské čepele se chvěje. A pomalu si uvědomil, že se bojí o Jeremiáše. Ten sebevědomý, neohrožený suverén byla jen maska, pod kterou se skrývalo kdoví co. A možná toho se Jakub bál. Měl pocit, že je to vůči jeho příteli nepřátelské, cizí, mrazivě nebezpečné. Nejaká skrytá vada hluboko v jeho nitru, která čeká na vhodný okamžik. Nechtělo se mu odjet, ale nebylo zbytí.
„Vrátím se co nejdříve“, prohlásil.
„Nespěchej, dobře dojeď a vyřiď vše co je potřeba.“ Jeremiáš věděl co v takových chvílích říkat. Tak nejak cítil starost, kterou o něj ten mladík měl. Připomnělo mu to Astrii, ani nevěděl čím. Zabolelo to.
„Měl bys vyjet, ať do večera ujedeš nějakou cestu.“ Pokračoval, „podívám se po nejaké dobré lahvince se zásob místokrále a otevřem ji, až se znova setkáme.“
Jakub mlčky pokýval hlavou, pobídl koně a vyrazil.
„Nashledanou.“
„Šťastnou cestu Jakube“, zvedl Jeremiáš ruku.
Kůň pomalu projel branou a po chvíli se ztratil v zákrutu cesty.
Zůstalo jen šedivé Scorsio, mrazivý vítr, věž Citadely z černými šmouhami od ohně a prázdnota. S ní přišlo ticho plné myšlenek uhánějících zákoutími mysli jako šílení jezdci na splašených koních.
Jeremiáš se zhluboka nadechl a studený vzduch v nose mu spálil chloupky. Aspoň měl takový pocit. Vzpomněl si na Astrii. Kde jí byl konec. Venku byla zima. Doufal, že se o ni někdo z dračích bratří postará. Chvíli přemýšlel, jestli si zbalit věci a vyrazit za ní, ale uvědomil si, že by to byl jen zoufalý pokus věci vrátit tam, kde už nebyly.
Nebo by mohl vyrazit za Jakubem, do večera by jej možná dohnal, ale co v Řádu? Jakub by tam byl doma, Jeremiáš bude všude cizinec. Přesvědčil se, že ten pocit samoty zmizí. Chtělo to jen teplý pohár vína nebo medoviny. Možná pomůže hřejívé objetí některého z děvčat z vykřičené čtvrti. Možná obojí. Co člověk nezkusí, nikdy neví.
Otočil se čelem k městu a vykročil. Jeho boty dělaly mělké otisky v jemném poprašku čerstvě napadaného sněhu. Uvědomil si, že je to první letošní snih. A samozřejmě si vpomněl na své plány, které měl před časem, o tom, kde stráví dlouhé večery zimního slunovratu. Vše bylo jiné, cizí beze smyslu. Dřív věděl co má dělat a tolik nepřemýšlel. Dělal věci, které bylo třeba udělat. Zaběhnuté postupy, rutina, zvyk. Nezabýval se věcma, na které neměl jasné stanovisko. Házel je za hlavu, nebo je ignoroval. A nečekal, že by někdy mohla přijít chvíle, kdy bude tolik přemýšlet, kdy mu sebemenčí maličkost odstartuje lavinu vjemů, které povedou až k čemukoliv v jeho mysli, kde je jako háčkem na ryby zaklesnutá vzpomínka na Astrii.
Mysl jako domeček z karet.
Připustil si svou slabost a to jej dohánělo k šílenství.
Přestat myslet! Nepřemýšlet!
Věděl co mu pomáhá od myšlení a do nejbližší krčmy to opravdu neměl daleko.