Cesta za hvězdou

Seděli každý na jedné posteli. Bylo ticho, nikdo z nich netoužil promluvit jako první. Za oknem pomalu začalo svítat. Z vycházejícím sluncem se rozpouštěly ledové obrázky za oknem a venku to začínalo vypadat jako pěkný podzimní den.
Jeremiáš byl unavený asi jako po flámu, ale na to byl zvyklý. Pomalu se zvedl z postele a zamířil do kouta, kde byly jeho věci. Opasek s kapsičkou a meč v pochvě, který se stále válel na zemi. Jakub na něj pohlédl a rovněž vstal. Vypadal nejistě. Jeremiáše napadlo, že možná začíná pochybovat o tom, že se jej před Motýlem zastal. Rozhodl se převzít iniciativu.
„Počítám, že jsi ve Scorciu prvně.“
Jakub se zase posadil na postel a kývl hlavou.
Jeremiáš pokračoval: „Myslím, že je sice na snídani brzy, ale docela mi po tom ponocování vyhládlo, zajdeme dolů a dáme si kalíšek vína, co říkáš?“
Jakub zase vstal a kývnul na souhlas. Smotal svou deku a zamířil ke svým věcem. Dvěma sedlovým brašnám, své zbroji a zbrani.
Jeremiáš si připnul opasek, posunul si kapsičku a pochvu tak, aby nepřekážely a otočil se na Jakuba.
„Zvu tě. Rád bych ti poděkoval, za to cos pro mě udělal a chci se omluvit za ten včerejšek.“
Jakub se soukal do zbroje, utahoval si řemínky v podpaží a navlékal si chrániče na ruce a lokty. Mlčel, ale nemračil se. Jeremiáš jen usuzoval, co se mu honí hlavou.
„Podívej, vážně bych to rád nějak urovnal,“ zahuhlal Jeremiáš.
Jakub se na něj otočil, „díky za pozvání, určitě neodmítnu, ale na té omluvě trvám.“
Jeremiáše to zaskočilo, sice ne tolik, vlastně, když se u toho zastavil, tak vůbec. Ten mladík na to měl právo. Vlastně to nebyl špatnej kluk a Jeremiáš by měl přiznat, kdy udělal chybu. Otočil se k Jakubovi, souhlasně pokýval hlavou, došel až k němu a pomohl mu zavázat poslední řemínky pancíře.
Jakub ho překvapeně pozoroval a Jeremiáš koukaje na řemínky, prohlásil: „Omlouvám se pokorně Řádovým bratřím, které jsem očernil a omlouvám se za nerozumné činy, kterými jsem se provinil proti pravidlům slušnosti a vaší víře.“ Při posledních slovech se podíval Jakubovi do tváře. S cuknutím dotáhl poslední přezku a poplácal ho po rameni. „Může to tak být mladíku?“
Jakub se na něj usmál a řekl: „Díky za omluvu.“
„A teď bych šel na pohár a snídani,“ rezolutně diskuzi zakončil Jeremiáš a zamířil ke dveřím pokoje. Jakub vzal do náruče své věci a vydal se za ním.
V lokálu bylo vymeteno. židle byly ještě vzhůru nohama na stolech a na zemi se krčil pacholek od koní s hadrem a džberem s vodou. Drhnul dřevěnou podlahu od krve.
Jeremiáš se zamračil a podíval se za sebe na Jakuba, kterému zmrznul úsměv na rtech.
Vzal jej za rameno a s úsměvem prohlásil: „Havran není jediná dobrá hospoda ve Scorciu. Půjdeme na teplou snídani, někde, kde mají otevřeno. Tady je ještě kluzká podlaha“
Jakub se nuceně usmál, ale neprotestoval. „Půjdu si pro koně,“ řekl.
Jeremiáš počkal až za Jakubem zapadnou dveře na dvorek a sklonil se k pacholkovi. „Vyřiď Urimu, že si může najít za mě náhradníka a poslední gáži ať si nechá jako odškodné.“
Chlapec vystrašeně pokýval hlavou a shrbil se k podlaze. Jeremiáš se opřel o stůl, chvíli ho sledoval a pak naznal, že je ten správný čas odejít.

Do Komára to bylo pěšky docela daleko, Jeremiáše z chůze vedle koně rozbolel naražený kotník a navíc se v nóbl čtvrti nemohl moc ukazovat. A už vůbec ne s někým z Řádu. Rozhodl se rychle, zatočil do Pekařské ulice a zastavil se před stánkem, na kterém překrásně voněly preclíky, vyskládané do košů. Hlučně nabral vůni do nosu. Usmál se na Jakuba a zkonstatoval: „Pohár vína asi neseženeme, ale vzal bych dvakrát dvacet preclíků a sedl bych si támhle na schody do Lomené ulice. Jakub kývl, seskočil z koně a Jeremiáš zaplatil. Pověsil si preclíky kolem krku a oba se vydali ke schodům. Jakub se chvíli rozhlížel, kde uvázat Kopýtka, ale pak rezignoval a se zvukem, který vydává kov o kámen se usadil vedle Jeremiáše. Ten už načínal druhý preclík a sotva se Jakub posadil, pověsil mu jeden z věnců kolem krku.
„Mám rád rána ve Scorciu Jakube, je tu takové ticho, že jde občas slyšet rozbouřené moře v přístavu a křik racků.“
„Žiješ tu dlouho? Promiň, žijete?“
„Co? No myslím, že bychom se měli pořádně představit a ťuknout si preclíkem na tykání, protože zapít to nebude čím. Víš dartanci tyhle formalitky s tykáním a vykáním nemají a ono je to tak lepší. Jinak já jsem Jeremiáš Telltag, bývalý kapitán dartanské stráže Citadely, teď na volné noze a s děravou kapsou.“ Usmál se s plnou pusou Jeremiáš a pokynul pečivem.
Jakub zamával prázdnýma rukama, rychle polkl sousto a představil se: „Jakub von Ulster, Jakub ze Straky, bratr Řádu s hodností panoše.“ Jeremiáš měl pravdu, ještě to nebyl ani rytíř.
„A co tě přivádí sem? Jsi posel?“
„Ne, jen projíždíme“
„Projíždíte, jako kdo ještě?“ Rozhlídl se Jeremiáš.
„Motýl, Liška a já,“ řekl Jakub
„Oni jsou z Řádu? Nevypadali na to. Von Ulster říkáš, to budeš asi odněkud ze severu?
„Od Králova dolu. Oni nejsou z Řádu, jen já. Posel nejsem, plním osobní zkoušku na cestě.“
„Aha,“ přitakal Jeremiáš, ale nic mu to neříkalo, „a jak dlouho se zdržíš Jakube? Zdá se, že ti dva se rozhodli jít vlastní cestou, jestli jsem to pochopil dobře?“
„Asi,“ souhlasil Jakub, „a ty jsi na volné noze proč?“
Ta otázka rozetla vzduch jako šíp. Jeremiáš vlastně cítil, jak celou tu dobu visí někde nad ním. Nějak se mu chtělo odseknout, spláchnout ji někde mezi splašky do kanálku. Podíval se Jakubovi do očí a najednou neměl chuť nic dusit. Muselo to ven.
„Hloupě jsem naletěl, ženské, vsadil jsem co jsem měl. A na ruletě osudu řekněme padlo jiné číslo. Vy tohle máte asi v Řádu pořešeno co?“
„Máme slib čistoty, cestu odříkání.“
„Asi to bude docela užitečná věc, ale já bych na tohle měl slabou vůli.“
„Je to o víře, ne o vůli.“
„Aha, tak to by u mě vyšlo ještě hůř. Změníme téma, co říkaš?“
Jakub se na něj dlouze zadíval. V jeho očích bylo cosi, co Jeremiáše zcela odzbrojilo. Vybavila se mu tvář Astrie a její úsměv. Sklonil hlavu ke kamenným kočičím hlavám a odplivl si.
„Bývala i krásnější rána ve Scorciu. Dřív jsem bydlíval v nahoře v Citadele, chrápal v prachovém peří, pil drahé víno a vyhříval se na slunci. Znáš ten pocit Jakube?“
Prudce otočil hlavu a jeho oči se zabodly do Jakubových a on pocítil tu cizí úzkost, bolest a zklamání. V tom muži bylo cosi šedivého, zlomeného. Hodně to připomínalo vlastně celé tohle město.
Jeremiáš se najednou usmál, zvedl se a prohlásil: „a teď se půjdeme napít opravdu dobrého vína.“
Jakub také vstal. Jeremiáš byl opravdu zajímavý člověk. V jednu chvíli se smál a v jinou zamyšleně hleděl do země. Byl plný zmatku a přitom z něj tak nějak sálal klid, stejný, jako cítil Jakub v blízkosti Motýla.
„Gardistův korbel je hostinec, který je blízko a víno tam mají docela kvalitní, na městský standart, potřebuju spláchnout to pečivo.“ Vykročil Jeremiáš do jedné z ulic.
Jakub nasedl nasedl na Kopýtka a rychle jej dojel. Jeremiáš si hvízdal, rozhlížel se po lidech kolem sebe a občas se na někoho z nich usmál a kývl na pozdrav. Vlastně to byl docela příjemný chlapík, napadlo Jakuba. Byl rád, že ho Motýl nechal žít. Vlastně ani na okamžik nezapochyboval o opaku. I když si velmi živě vybavoval kluzkou podlahu u Havrana. Dnes to ale vypadalo na krásný, slunečný den. A pohár dobrého vína s Jeremiášem, byl tím nejlepším startem, alespoň pro začátek.

Stál tam a klepala se mu kolena. Byl to divný pocit nestability, který si pamatoval jako neskutečně vzdálený a téměř cizí. Bylo to dávno, kdy jej prožil naposledy. Cítil v uších bubnující pocit zrychleného tlukotu srdce. Chuť krve na jazyku. Změť podnětů z okolí, útočících na jeho smysly a pulsující emoce zvolna se zklidňující mysli. Hledal svou rovnováhu. Na okamžik přivřel oči a chuť krve v ústech zmizela, tep se zpomalil. Našel ji a uvědomil si, že se mu opět podařilo posunout hranice možností o kousek dál. Hranice možná vůbec neexistovaly. Znovu přivřel oči a snažil se vzpomenout na každičký detail toho jak to vlastně začalo.

Stříbrný malý klíček ve tvaru listu zapadl lehce do mezery mezi dvěmi stonky břečťanu. Branka do zahrady se otevřela. Jeho tvář ovanuly vzpomínky a téměř posvátná úcta věků ležících uvnitř. Ještě krok a zbude z něj jen zranitelná tělesná schránka naplněná ustrašenou duší, zbude z něj jen tolik co má každá lidská bytost, nic méně, ale nic více z Motýla.
Otočil se na Lištičku a jeho rychlá myšlenka ji vysvětlila proč na něj má počkat u zídky ohraničující zahradu. Pochopila.
Sklonil hlavu, přivřel oči a vykročil.
Tisíce podnětů bolesti mu potvrdilo jeho existenci. Rozklepala se mu kolena. Utřel si hřbetem ruky krev, která se mu spustila z nosu a udělal pár nejistých kroků. Šel podle paměti, tam, kde věděl že najde schodiště do nitra zahrady.

„Meanna Ilvethion aran o Nearra.“ Poklonila se mu.
„Meanna .. matko, jsem zde a připraven,“ stál proti ní, husté kadeře, hrdý, mladý a krásný.
V pohledu jejich šedých očí viděl lítost a stín zklamání, zapochyboval o sobě. Usmála se a dotkla se rukou jeho ramene.
„Pojď.“ Dovedla jej k stříbrné brance do zahrady. „Je čas zkoušky a čas zasvěcení synu.“
Udělal malý krok k hranici a přivřel oči, byl připraven, zhluboka se nadechl a vykročil. Magie zahrady jej obklopila a pohltila. Nedokázal změnit osud. Nedokáže co ti všichni, kteří zde stáli před ním.
Zklamání a lítost bylo jediné co vnímal, když jej strážci zahrady zvedali na nohy. Bez hrdosti, od krve a na vratkých nohách zprudka popadal dech. Byl první kdo zklamal.

Město a plameny, několik žhavých uhlíků z hořící věže Citadely dopadlo mezi letité stromy v zahradě. Ve vzduchu bylo cítit magii draka a kouř. Po cestě sem zahodil vše co mu překáželo i meč. Běžel, jak mohl nejrychleji, pevně svíral klíček od zahrady v dlani. Hnala jej povinnost, hořkost a pocit viny. Přeskočil zeď a po chvíli byla branka přímo před ním. Věděl kam klíček patří. Nerozmýšlel se, právě teď nesmí zklamat. Na okamžik se zastavil, přivřel oči a pak skočil za úroveň branky. Chtěl to mít rychle za sebou.
Zasténal a dopadl na kolena. Zjistil jen, že znovu nedokáže být tím, kdo změní osud. Lehl si do trávy a pomalu se svíjel do bezvědomí.
Přál si zemřít, ale místo toho jen zase zklamal.
Zamrkal a rozhlédl se, žádná bolest, vůně ani zvuk. Takto přicházela vize toho co bude.
Zahrada byla jiná, tak nějak starší. Stál uprostřed ní a dotýkal se okraje fontány. Voda zmizela a místo ní se do nitra země točilo úzké schodiště. Usmál se a věděl, že na tuto chvíli si počká. Dalo mu to sílu se vyvléct za branku z dosahu kořenů zahrady. Dnes zklamal opět, ale uvědomil si, že zklamání má v jeho životě důležité místo, stačí jej dobře uchopit. Někdy věci nejde změnit hned, jde o to vědět, že je to na správné cestě.
Postavil se na nohy, které se mu stále podlamovaly vysílením a vyrazil k místu, kde vnímal ležet svou zbraň. Teprve v těch místech si uvědomil, že stříbrný klíček opustil jeho dlaň když se pokoušel vyplazit se zahrady. Nezáleželo na tom, záleželo na osudu.
Plameny a město, rozběhl se pryč. Spoléhal se na své smysly, aby jej spolehlivě vyvedly z mrtvého města ven. Město ale nebylo úplně pusté. Jeho náhle překvapené myšlenky se dotkly snů dítěte. Bezstarostně spalo a ve snu si hrálo s liškou. Motýl se rozběhl tím směrem.

Detaily toho co bylo se vytratily v realitě. Stál tam a klepala se mu kolena. Podivný pocit, který posunul hranice jeho vnímání. Schodiště na dně fontány zmizelo pod přeskupujícími se kameny. Magii zahrady odvál vítr a Motýl cítil, že dokázal změnit daný osud. Stál tam s tíhou let na ramenech, svobodný a hrdý. Dnes nezklamal, dnes zjistil, že ani zklamat nemohl. Neměl koho zklamat, leda sám sebe. Sestřičku nikdy zklamat nemůže, to si uvědomil tam dole ve městě. Usmíval se, Byl to divný pocit štěstí a radosti, který si pamatoval jako neskutečně vzdálený a téměř cizí, Bylo to dávno, kdy jej prožil naposledy. Cítil v uších bubnující pocit zrychleného tlukotu srdce. Vlastně to tím tlukotem začalo.

První seschlý list ze stromu dopadl na vyschlé dno fontány. A pramen si kdesi v hloubi skály pod městem si hledal jinou cestu na povrch. Motýl rozhodl, že na něj s Lištičkou nebudou čekat až najde cestu do ulic. Otočil se zády k fontáně, a svíraje malý stříbrný klíček v dlani vykročil k brance se zahrady.

Schodiště do lokálu hostince U havrana rozmazaly slzy. Liška utíkala. Chtěla pryč. Daleko, do vánice plné sněhových vloček vysoko v průsmyku. Schoulit se pod převisem a poslouchat jen vítr a šustění sněhových krystalků. Rychle seběhla po schodišti. Proběhla mezi prázdnými stoly, rozrazila dveře krčmy a ocitla se uprostřed ulice. Rychle se rozhlédla, ne že by snad pro oči plné slz něco viděla jasně. Rozběhla se dolů po jedné z ulic. Nad červenou střechou jednoho z domů vycházelo slunce. Jako by i oblaka na nebi byly z pálených tašek.
Prázdné ulice, kamenná dlažba z kočičích hlav, vše rozmazané a nedůležité. Nepočítala čas ani kroky, utíkala.
Vysoké stavby vystřídaly menší, nalepené na sobě. Utřela si hranou dlaně nos a doběhla k zídce mezi dvěma domy. Sedla si na zem, tam, kde se zdivo zídky ztrácelo ve stěně. Skrčila se a přetáhla si přes hlavu deku. Do té ji zabalil ještě v hostinci Motýl. Vzpomněla si na jeho oči a na čepel meče, kterým mířil na Jeremiáše. Šel z něj strach. Motýl, kterého znala byl jiný. Byl to jediný a nejbližší tvor, chápal ji, někde v hloubi duše jakoby cítila, že tam pro ni vždy byl. A pak tu byl ten druhý Motýl. Přidal se k nim, když vyrazila s Jakubem z průsmyku. Nevážil si života a celý svět jako by byl vůči němu nepřátelský a cizí. Zdálo se jí o něm. Ten sen, byl tak skutečný. Byl v něm ten druhý Motýl a pak ještě jeden muž. Motýl se v něm objevil odněkud ze tmy a krátkým sekem vzal život tomu člověku. Ani mu nebylo vidět do tváře. Jen Motýlovy myšlenky skrze jeho čepel odťaly vlákno, které pojilo jeho duši s tělem.
V hlavě měla stále krvavý obraz Jakuba ležícího na dřevěné podlaze v hostinci. Myšlenky se jí míhaly před očima.
Vzpomínky či vize?
Pokoušela se soustředit na hlavní obraz. Sevřela oči. Slzy ji sklouzly po rozpálených tvářích a schovaly se někde do deky. Seděla tam u stěny a prohlížela si obrázky věcí které teprve budou, možná přišly do jejího snu poté, co jako vyčerpaná se pokoušela do něj zabloudit.

Prázdná chodba u schodiště jej trochu zaskočila. Řetízek s klíčem si pověsil kolem krku a seběhl po schodech. Zamračil se, protože ucítil, že věci nepůjdou tak lehce. Liška zmizela a v hostinském lokále bylo najednou o tři osoby více.
Patronovi lidi se objevili vcelku brzo.
První z nich robustní, zamračený, vysoký, v očích lesk agresivity a tuposti v zamazané kožené vestě, vytahaných kalhotách, škorních s dubovou palicí v levé ruce. Druhý z nich snědý, černovlasý, hezoun s arogantním obličejem, jehož dojem kazilo jen obnošené oblečení šlechtice. Spíš by mu slušela loutna a dlouhé paví pero na baretu, než tlustý kožený opasek s třemi vyváženými dýkami v jediném pouzdru.
Poslední byl od pohledu mozek celé skupinky. Úlisný, vtíravý úsměv, prošedivělá bradka, šedé, povrchní oči a černé, od pohledu nákladné oblečení.
Věděl, že upoutal jejich pozornost.
Chtěl vědět co se stane. Přivřel oči, na okamžik odpoutal mysl a sledoval vizi.
Vědět, že Jakuba obměkčí Jeremiášův osud, nesnažil by se, aby zabití Zoltána padlo na něj. To byla zdá se chyba. Zatímco se mluvčí snažil získat nějaké informace, druzí dva se mu dostali do zad. Zdálo se, že dýky byly otrávené a hromotluk z palicí nepatřil mezi začátečníky. Motýl se rozhodl, že tak daleko to nenechá zajít. Ostatně šetřil čas, spěchal za Lištičkou. Rozhodl se převzít iniciativu.
Otevřel oči a vrátil se myšlenkami zpět do lokálu.
Než stihl bradka otevřít ústa, vzduchem se dvakrát mihlo ostří. Dubová palice i její majitel s žuchnutím dopadli na zem a hrot Motýlova meče se zastavil na vlas od hrdla vrhače dýk. Arogantní škleb hezouna roztál a jeho vykulené oči najednou jen hypnoticky pozorovaly kapku krve stékající po čepeli. Nikdo nic víc nestihl. Motýlův pohled mířil na mluvčího, kterému spadla čelist a zbledly tváře.
„Odneste si tu mrtvolu a vyřiďte Patronovi, že nemá plýtvat lidmi.“
Bradka mluvčího se vzpamatovala, kývla na hezouna, který udělal krok pryč od Motýla a zvedl ruce. Ten sklonil čepel zbraně a nechal ho přehodit si mrtvého přes záda. Bradka si mezitím krátce změřil Motýla, sebral ze země dubovou palici a rychle zamířil za společníkem, který narychlo opustil lokál.
Motýl chvíli sledoval jejich vzdalující se myšlenky, poté sklepl kapku krve z meče tak, aby dopadla doprostřed kaluže na podlaze a vykročil ke dveřím. Zdálo se, že se prozatím situace vyřešila, opustil tedy hostinec a vydal se dolů, ulicí ozářenou východem slunce. Byl si jistý směrem. Měl starost, Lištička sama v městě plném cizích lidí. Přidal do kroku.

Ruka na jejím rameni ji vyrušila. Škubla sebou a odhrnula deku. Motýl viděl pohled plný strachu a slz. Dřepl vedle ní a pohladil ji po tváři. Tušila, že ví jaké obrazy viděla v mysli. Usmál se na ni.
„Sestřičko, mrzí mne, že ti působím bolest.“
„Nepoznávám svého bratra“, vzlykla Liška. „Cítím smrt.“
„To patří k životu. Tolik toho ještě nevíš, pojď, vezmi mne za ruku. Důvěřuj mi“
Pohlédla mu do očí a pevně sevřela dlaň, kterou ji nabídl. Pomohl jí se postavit a objal ji. Cítila se zmatená, ale v bezpečí. Jeho mysl se jí poprvé co jej znala celá otevřela.
„Pokud chceš porozumět“, řekl. Pevně ji objal a políbil do vlasů. „Jsem tu jen pro tebe a vždy budu.“
„Opatrně nahlédla, co ji odhalil a přivřela oči. Stáhla se zpět. Popotáhla nosem, nechtěla nic číst. Rozhodla se mu důvěřovat. Tak jako dřív. Zabořila svou tvář do kožešiny, ve které byl oblečen. Pevně jej objala, cítila, že to její bratr. Jak mohla pochybovat? Tak moc se v něm pletla. Chtělo se jí znovu plakat, ale v jeho náručí to nějak nešlo. Měla radost, že je s ním. Vše se zdálo zase jako dřív, jen se jí neuvěřitelně stýskalo po Jakubovi a ten pocit neznala, byl pro ni nový.

… sestřičce