Cesta za hvězdou

Astria vyděšeně zírala na mohutné veřeje Citadely, které se otřásaly pod nárazy zvenčí. Dvojité schodiště uprostřed velkého vstupního sálu bylo celé od krve. Nepokoušela se rozeznat, které z ležících těl patří vlastním, a které Nearrcům. Její hrdost ani na okamžik nezapochybovala, že nearrců zde leží poměrně více.
Vybavovala si, jak mezi ně vtrhla otcova stráž, když sbíhali po schodišti z křídla paláce, ve kterém byly její komnaty. Sál pod nimi byl zcela plný lidí, tlačili se na hradbu štítů, kterou zahradili schodiště vojáci jejího otce. Těch byla jen hrstka, ale odhadem pod přesilou útočníků nemohli vydržet dlouho. Pak už jen úspěšně nevnímala ty okamžiky, kdy otcovi Dračí šermíři masakrovali nearrské útočníky. Zbyl jen pustý sál, plný mrtvol a krve, když se poslední z nearrců dali na zběsilý útěk.
Z osobní stráže zbylo jen šest dračích bratří, na kterých byly viditelné známky urputného boje. Jen tam stála a snažila se nevnímat zápach smrti a barvu krve. Jedinou cestu ven z paláce, hořícího bledým plamenem, který trávil vše, zahradila masa stále dobíhajících útočníků.
Domenico a Guillermo rychle přivřeli veřeje vrat a Bernardo zarazil závoru. Společně během chvilky zapříčili dveře vším, co bylo po ruce. Nevnímala co křičí, byl konec, zbývalo jen čekat, dokud nearrci neprorazí vrata, či na bílé plameny, které spalovaly vše na co narazily. Nezbyl ani popel, a kamenné zdi tály pomalu pod ohnivými jazyky jako z vosku. Na vlastní oči viděla jak shořeli v bolestech dva z dartanských vojáků. Plameny se nedaly uhasit.
A teď stáli uprostřed sálu a vnímali teplo, které klesalo z vrchních pater po schodišti k nim. Plameny nebo rozvášněný dav.
Guillermo jí zatřásl. „Má paní musíme skrz zahradu, Santiago a Esteban je zdrží. Pojďte!“ Byl to víc rozkaz, než prosba. Astria neměla sílu oponovat.
Dračí bratři si vyměnili několik pohledů a popřáli si štěstí v boji. Znala jejich tváře dlouho, sice jen od vidění, ale věděla, že otci sloužili ještě daleko před tím, než přišla na svět.
Ani si neuvědomovala jak se stalo, že proběhli sálem a ocitli se ve spojovací chodbě k rezidencím pro hosty. Ty už od začátku vlády jejího otce zely prázdnotou a pomalu chátraly, zapomenuty a neudržovány. Vyběhli na nádvoří, které bylo upraveno jako park s napajedlem pro ptáky ve tvaru mořské mušle uprostřed. V zahradě poletovaly sněhové vločky a studený vzduch Astrii připomenul, že stále vnímá a žije. Uvědomila si pevné sevření Guillermovy ruky na svém zápěstí a rozčílilo ji to, že je vlastně z Citadely vedena nikoli ze své vůle. Pokusila se mu vysmeknout, ale jeho sevření bylo pevné, zápěstí ji zabolelo. Gillermo zpomalil a ohlédl se na ni, stisk sám povolil. V jeho pohledu byla obava a snad i strach. Věděla, že kdyby mu přikázala, zabil by se pro ni, stejně jako pro kohokoliv z dartanských pánů. Byl to jen Dračí bratr, vysoký člen válečnické kasty. Jeho život patřil už dlouhá léta její rodině jako majetek. Otcova osobní stráž patřila k těm, kteří před mnoha lety zkřížili meče s Prvními z Nearry.
Usmála se a kývla na něj, prominula mu to. Nebýt jich byla by už mrtvá. Proběhli kolem pečlivě zastřiženého živého plotu, který skrýval malou branku do nižší úrovně Citadely. Patricio se dotkl rukou zámku a ačkoliv byla branka zamčená, co si Astria pamatovala, nyní nebylo klíče třeba. Trochu ji děsila magie dračích bratří, tak nějak uvnitř cítila, že není přirozená.
Proklouzli úzkou chodbičkou skrz hradbu a vyrazili mírně se svažující cestou dolů podél vnějších hradeb. Nad hlavou jim zářily hvězdy a bílé světlo v Citadele prskalo a vybuchovalo v ohňostroj zářivého světla nad jejich hlavami. Byla krásná, chladná zimně podzimní noc.

Projeli vyvrácenou bránou za vnější hradbu Citadely. Jeremiáš se pevně držel Jakubova opasku. Ten chlapec byl velmi dobrý jezdec. Jeremiáš vyrůstal mezi dartanci a jako jeden z nich, měl vrozený odpor ke koním. Držel se jezdce jako klíště a připadal si těžký jako pytel. Sedlo tlačilo do zadnice, nedržet se Jakuba, sklouzl by po koňském zadku na zem. Toporně snášel otřesy klusajícího koně. Minuli tak dva hloučky pravděpodobně patronových lidí. Jakub zaregistroval, že někteří z nich jsou až podezřele dobře vybaveni. Zahlédl meče a několik samostřílů. Pár lidí ze skupinky již neslo dartanskou ukořistěnou výzbroj. Prohnali se kolem, nabrali směr po cestě mezi vnější a vnitřní hradbou. Cesta mírně stoupala do kopce. Jakub na Kopýtkovi pokračoval dál. Po chvíli klusu prudce zastavili na hlavním prostranství před vstupem do nitra Citadely. Snad tři tucty poměrně dobře vybavených útočníků se pokoušelo vyrazit dvoukřídlé veřeje Citadely. Na jejich dílo jim jasně svítily světlobílé ohnivé jazyky, olizující věže Citadely. Jeremiášovi se zdálo, že plameny nejsou už tak divoké a jen líně požírají zdivo, mizí a pomalu dohasínají. Využil příležitosti, když Kopýtko zastavil a seskočil na zem. Stále si dával pozor na zraněný kotník. Začít zrovna teď kulhat, by se opravdu nemuselo vyplatit. Z hlasitým zapraskáním drceného dřeva veřeje povolily, pod nápory provizorního beranidla a vpadly dovnitř. Několik odvážlivců se ihned nahrnulo dovnitř. Trvalo jen pár okamžiků, než útočníci pochopili, že narazili na tuhý odpor a nikdo další se už do vyvrácených vrat nehrnul. Nerraci opatrně udržovali vzdálenost, pokusili se udělat hradbu z ukořistěných dartanských štítů a několik z nich, kryjíce se za ní, střílelo do otvoru ve vratech šípy. Jeremiáš jen odhadoval, kdo je obránce vstupu do Citadely. Uvědomil si, že Astrie je uvnitř. Museli projít. Podíval se na Jakuba sedícího na koni, vytasil meč a vydal se k bráně. Jakub pobídl Kopýtka a začal se modlit. Už když se blížili a na vlastní oči spatřili obránce brány ohromilo je to. Jeremiáš zpomalil a Jakub se velmi podivil. Stáli tam jen dva muži, zcela lhostejně uhýbali střelám a nebo je sráželi čepelí meče. Jejich zbraně byly k nerozeznání podobné Jeremiášově. Jeden z nich, měl v hrudi zabodnuté dva šípy a druhý z nich měl prostřelené stehno a šeredně vypadající krvavý šrám na hrudi. Oblečení byli jen v lehké kožené vestě zesílené šupinami kovu. Přestože napohled mohla jejich zranění vypadat smrtelná, nezdálo se, že by je obránci jakkoliv vnímali, či je omezovala. Zranění, ač hluboká, vůbec nekrvácela. Oba budili zdání dobře sehraného týmu. Jeremiáš poznával úsporné pohyby dračích bratrů. Byli to starší bratři, dračí čepele samotného vládce města. Trvalo by dlouho je sprovodit ze světa ostřelováním, zde bylo místo pro meče. Jeremiáš se podíval na Jakuba. „Musím dovnitř, zkusím je zabít.“ Jakub rozpačitě kývl a zastavil koně. „Síla nejvyššího tě provázej.“
„Pomohla by spíš rychlost a kupa štěstí“ pousmál se Jeremiáš. Smál se, jen když měl strach a ten s každým krokem, který ukrajoval ze vzdálenosti s dartanskými dračími bratry, rostl do gigantických rozměrů. Cítil napětí v kolenou, zrychlený tep a v ústech přilepený jazyk na patro. Suše polkl a jeho kroky byli čím dál kratší. Řada štítů se rozestoupila v uličku. Uvědomil si, že překvapení musí být na jeho místě. Rozeběhl se. Prvé dva výpady kryl menší z nich. Jeho tmavé vlasy svázané sametkou se ani nepohnuly. Druhý využil příležitosti a zaútočil, Jeremiáš jen přesunul těžiště a jakoby v poslední okamžik, uhnul. Útočník bod změnil v protáhlý sek. Ostří cinklo o sebe a Jeremiáše praštila do ramene jeho ruka. Skrčil se, pokusil se ignorovat bolest a vzápětí udělal výpad s překročením. To vykouzlilo jen úsměv na tváři jeho protivníka. Překročili oba a vyměnili si pozice. Jeremiáš stihl pokrýt ledviny, které se mu rozhodl špičkou meče zkontrolovat druhý z dračích bratrů. Odněkud přilétla šipka z kuše a zabodla se muži se sametkou do zad, ignoroval ji a dokončil sérii výpadů. Jeremiášovi se odlepila první kapka potu z čela a pleskla na dlažbu. Kryt, úhyb, příkrok, kryt, znovu kryt, ale to měl být výpad? Začínal vypadávat z rytmu. Čepel druhého meče mu málem rozřízla záda. Nevnímal tváře sledující tu podívanou. I Jakub byl fascinován. To, co tam ti tři předváděli, byl tanec. Vír čepelí a úsporných pohybů. Jeremiáš byl opravdu vynikající šermíř, alespoň podle toho, co Jakub zatím viděl. Oba obránci na něj dotírali a on stihl stejně využít jakékoliv příležitosti k útoku. Jakub se rozhodl zasáhnout. Natáhl ruku a vyslal k Jeremiášovi obraz ochrany. Cítil silný obraz draka. Tmavovlasý do Jakuba zabodl svůj pohled. Čepel meče druhého bratra se neškodně odrazila od Jeremiášova ramene a zasekla se do jeho ruky. Tmavovlasý nestihl pohledem sjet z Jakuba zpět na Jeremiášovu čepel. Její špička se zanořila do jeho krku a prořízla ohryzek i tepnu. Tmavovlasý umíral, ale nevnímal bolest, jeho meč se ještě v posledním výpadu zanořil do Jeremiášova boku. Oba zaklesnutí v sobě. Podlomila se jim kolena a spadli na zem. Jakub pobídl Kopýtka a zformoval před očima obraz bolesti. Vztyčil meč a zachytil jím obraz. Štíty se rozestoupily a on vjel téměř cvalem skrz rozlomená vrata dovnitř Citadely. Kůň přeskočil propletené muže na zemi a hrudí vrazil do zbylého dračího bratra. Odmrštil jej z dosahu Jakubova meče. Dartanská čepel se zaryla do boku koně. Jakub odpoutal obraz bolesti a ťal. Odhozený dračí bratr vstávala, vlna magie jej srazila znovu na zem. Jakub vedl uzdu koně. Okované podkovy na koňských kopytech rozdrtily tělo sraženého Santiaga během okamžiku, zatímco Jeremiáš ležíce na zemi, zuřivě sekal do bezvládného těla umírajícího Estebana. Křičel, krvácel na něj a měl čím dál větší obavu o Astrii.

Nad mořem zapadalo slunce a červánky spolu s temně růžovým sluncem jako by z dálky odrážely ohnivé plameny ve Scorciu. Spodní město hořelo rudě, Citadela bíle. Nová a další oranžová světýlka se rozblikaly v ulicích města a trávily vše co nebylo z kamene.
Bílý plamen v Citadele probral mnohé z lhostejnosti a probouzel skrytý hněv proti cizincům. Slunce mizelo pomalu za obzorem, a noc která se setměním přicházela měla šerem skrýt mnohé nevyřízené účty a křivdy. Dnes byl večer kdy se mohly tyto dluhy vyrovnat.

Hlavní ulici neosvětlovaly plynové lampy, dnes je ještě nestihl nikdo přivést k životu. Masivní železnými pláty pobitá brána Citadely byla zavřená. Mezi cimbuřím nad ní stála dvojice dartanských vojáků v říšských barvách. Jejich nevěřící pohledy plné obav byly obráceny k hlavní věži Citadely zachvácené zářivě bílými jazyky ohně.
Ani jeden z nich si nevšiml vyzbrojené a nesourodé skupinky obyvatel Spodního města, kteří zamířili k bráně vybavení kromě jiného i dvěma žebříky a lanem. Nepozornost byla jednomu z vojáků osudnou. Lidé z Nearry si velmi rychle osvojili vynález který dartanci do Nearry přivezli – samostříl.

Jakub na Kopýtkovi klusal hlavní ulicí obklopen davem. Jeremiáš se snažil přidržovat jednoho třmenu a chvílemi vlál vedle Jakubova sedla. V těch okamžicích si ulevoval sprostými nadávkami na lůzu ze Spodního města, které byly během několika okamžiků plné ulice. Připadalo mu, že bílý plamen v Citadele byl jen signálem pro někoho ze Spodního města. Dával si to v hlavě dohromady a tak či onak z toho nejpravděpodobněji vycházel Patron. Dav se rozrostl o na několik desítek a Jeremiáš ani na okamžik nepochyboval, že nově příchozí jsou jeho lidé. Na běžné obyvatele města měli dobrou výstroj a výzbroj. Tuhle šarádu musel Patron připravovat dlouho. Čím více se přibližovali Citadele, tím víc se dav rozrůstal. Zdravý základ jejich skupinky se od nich ale stále neoddělil a to bylo dobře, alespoň o tom, byl Jeremiáš přesvědčen. Tři, kteří se prve modlili, když se Citadela rozhořela i odvážný ze dvou čumilů běželi stále s nimi. Jeremiáš odhadoval, že v davu je přinejmenším tucet lidí, kteří slyšeli jeho proslov před krčmou. V této situaci se je rozhodl považovat za ty nejspolehlivější z lidí okolo.
Po několika metrech dav zvolnil a zastavil. Hlavní ulici přehrazovala hradba hranatých okovaných štítů a naježená kopí. Jeremiáš se pustil třmenu a snažil se přes hlavy lidí před ním zahlédnout prostor před nimi. Jakub na Kopýtkovi převyšoval lidi kolem a měl tedy dokonalý přehled o situaci, Naklonil se k Jeremiášovi a řekl: „Co teď?“
„Popiš mi co vidíš“ odpověděl mu klidně Jeremiáš, když se nad ztichlým davem rozlehl zvuk píšťalky. Hradba naježených kopí a štítů se pomalu dala do pohybu proti nim. Jakub se rozhlížel a přemýšlel, kde začít. Odněkud přilétla k dartancům láhev, pak dva kameny. Neškodně cinkly o okované štíty. Dav zhoustl, když se zadní příchozí tlačili dopředu a přední řady začaly ustupovat dozadu. Kolem Kopýtka zůstával prostor. Válečný kůň budil respekt.
„Potřebujeme se zbavit důstojníka“, zhodnotil situaci Jeremiáš. „Podej mi ruku“, řekl a natáhl se k Jakubovi. Jakub mu pomohl na koně. Sotva se Jeremiáš usadil za Jakuba prohlásil: „Je to zlé to je stráž Citadely, ale dobré je, že je jich jen dvanáct, pokud dobře počítám, zlé je, že je to to lepší co proti nám mohli poslat. Navíc Ramon Naranja je dobrý velitel. Něco mě napadlo, zkusím se dostat až k němu a až zapískám na jeho píšťalku tak rozjeď koně.“ Než stačil Jakub něco říct, Jeremiáš seskočil z Kopýtka a začal se prodírat davem ke kraji ulice. Jakub jej sledoval, rozhodl se nečekat. Pobídl koně, dav se velmi neochotně rozestupoval. Nasadil si helmu, navlékl si na paži štít. Kopýtko se zastavil a Jakub vytasil meč. Přivřel oči, modlil se. Měl sucho v krku, tep srdce mu bubnoval v uších. Hradba štítů a kopí se nebezpečně přibližovala. Kopýtko nespokojeně zafrkal.
Jeremiáš zmizel z omezeného dohledu Jakubovy přilby, minul lampy na kraji ulice a vmáčkl se ke vchodovým dveřím jednoho z domů, který ohraničoval ulici. Chvíli počkal na vhodný okamžik, pak razantně vykopl jedny dveře domu z pantů. V chodbě uvnitř bylo tepleji než na ulici. Přimáčkl se zády ke zdi, přivřel rozražené dveře tak, aby nevzbudily pozornost. Nemodlil se. Vyhlížel škvírou ven.

Jakub zformoval obraz bolesti a mrštil jím do řady vojáků, zamával mečem, rozjel se proti nim. Několik odvážlivců z davu jej následovalo. Tisíce jehliček se zabodlo do jeho kůže, ucítil brnění v končetinách. Obraz bolesti narazil na obraz draka. Zaskočilo jej to, nicméně Kopýtko již vyrazil vpřed.
Jeden z vojáků zavrávoral. Obraz jej zdá se přece jen zasáhl. Zvuk píšťalky, náraz kopyt o pobitý štít a cinknutí meče o přilbici. Jakub srazil kopí mířící na hruď koně. Kopyta rozrazila semknuté hranaté štíty, jeden z vojáků upadl a druhého odhodil úder dozadu. Nedaleko na zemi se válel dartanec, držel se oběma rukama za hlavu. Plakal. Křik těch, kteří neměli to štěstí a probodlo je dartanské kopí, zvuk boje a hvizd píšťalky se mísil v jeden zvuk. Dartanci couvli a semkli se. Kopýtko dupal po zbytcích tří těl. Jakub mával mečem nad hlavou. Dav útočil na semknutou skupinku. Na zemi se válelo několik těl. Někteří zranění se plazili z dosahu boje. Zadní řady davu tlačily na ty vepředu a mnozí z útočníků se prostě sami nabodli na naježené kopí dartanců. Jednomu z davu se podařilo vskočit doprostřed skupinky a zasadit nožem ránu vojákovi. Ramonova čepel a kopí jiného jej okamžitě zbavily života. Nápor davu na devítičlennou skupinku polevil. Ramon zvedl meč, zapískal. Dartanci se zastavili, opět se seřadili. Ramon měl v úmyslu máchnout mečem a zavelet k protiútoku. V úzké uličce by řada kopiníků se štíty měla jednoznačnou převahu. Od zdi pár kroků od Ramona se znenadání odlepila postava a přiskočila k němu. Dartanská dračí čepel se mihla vzduchem. Ramonovi zmrzl vítězný úsměv na rtech a stružka krve z úst probublala píšťalkou. Jeremiáš se nezdržoval s druhým útokem. Prosekl levou plíci, doufal že třeba trefil okolí srdce. Než Ramon klesl na kolena, Jeremiáš využil příležitosti překvapení. Zarazil špici dartanské čepele do ledvin jednomu z vojáků. Voják stojící hned vedle něj se na něj otočil a špička meče mu ve stejný okamžik projela očním důlkem. Hradba štítů dartanců zakolísala. Dva ze skupinky se otočili na Jeremiáše, zbývající čtyři bránili pozice. Jakub pobídl koně, zformoval obraz ochrany. Rozjel se.
Jeremiáš se ušklíbl, vojáci ztratili výhodu dlouhé zbraně, podařilo se mu zkrátit vzdálenost. Dva úsporné pohyby, sek a bod. Trefil se dobře, z probodnuté tepny na něj chlístla krev. Dartanci se opět rozdělili, dva nyní stáli proti němu, dva drželi dav z dosahu svých spolubojovníků.
Kopyta válečného koně budila respekt. Odněkud z davu přilétl kámen a hlasitě cinkl o přilbici dartance, kterého omráčil. Ještě než dopadl na zem, rozsekali ho lidí z davu. Přes poslední tři dartanské vojáky se vzápětí dav lidí prostě převalil, nehledě na ztráty a zranění.
Jeremiáš se sehnul k zemi pro zakrvácenou píšťalku a pověsil si ji na krk. Jakub pobídl Kopýtka směrem k němu.
Hlavní ulice byla pustá, prázdná až k Citadele.
Spolu s píšťalkou na krku si Jeremiáš vzpomněl na stříbrný klíček od zahrady, uvědomil si, že dnes nemusí jít o život jen těm, kteří vytáhli proti dartancům, ale i těm, na kterých mu stále záleží. Nejdůležitější je Citadela.
Jeremiáš se přitáhl blíž k Jakubovi a téměř zakřičel: „Astri tam zůstala, já musím.“
Jakub kývl na souhlas a pobídl Kopýtka. Volnou rukou pomohl Jeremiášovi do sedla. Jeremiáš hbitě naskočil objal jej kolem pasu a tiše zašeptal Jakubovi do ucha: „Mám strach, prosím pospěšme.“
Kopýtko, jako kdyby sám věděl co má dělat. Podkovy zahrabaly o dlažbu a kůň vyrazil tryskem vpřed. Daleko vpředu před nimi se černala ohořelá, vyvrácená brána do Citadely.

Drobné, křehké sněhové vločky se snášely na kamenné kostky jako peříčka z roztrženého polštáře. Studený vítr odvál tmavé mraky z oblohy plné zářivých hvězd. Citadela hořela jasným bledým plamenem, který na tmavém nočním nebi zářil jako světlo majáku. Jeremiáš s Jakubem spolu s ostatními přítomnými v lokálu, vyběhli na ulici a stáli teď ohromeni před hostincem. Obrovský bledý plamen měl barvu hvězd a zářivé jiskry, které poletovaly vysoko nad ním se daly lehce zaměnit s hvězdami na obloze. Téměř bílá, světlem nasycená barva oslepovala a nepřirozeně bodala do očí, ale snad každý z města, kdo netrpěl slepotou, sledoval její mihotající se záblesky, tancující a pohlcující další části Citadely. Hořely střechy, okna i samotné kameny stavby. Vše co bylo dartanské, jako by někdo bledým plamenem očišťoval. Ta myšlenka byla podmanivá a vloudila se každému z pozorovatelů do mysli. Jistě to byl onen očistný oheň, seslaný na bezbožné Dartance samotným Božím hněvem.
Dva z postávajících se ohlédli k Jakubovi a znaky Řádu na jeho zbroji jim dodali odvahy.
„Oheň světla!“ Vykřikl jeden z nich a ukázal paží k Citadele, „nadešel den zúčtování, jak je psáno v knihách!“ Nečekal na odpověď a rozběhl se směrem k Citadele. Několik postávajících se rozběhlo s ním.
Druhý stále oddaně hleděl na Jakuba. Ten se překvapeně rozhlédl a zaregistroval, že stále více pohledů se začíná upírat k němu. Všiml si, že to vnímá i Jeremiáš, ten se zamračil a ukročil tak, aby Jakubovi mohl krýt záda.
„Den zúčtování!“ Zakřičel někdo z davu, který se rozrostl o lidi vycházející s domů.
„Pryč s tyrany!“ „Svobodu!“ Dav se pomalu začal pohybovat. Někteří se vydali pomalu k Hořící Citadele a cestou brali co jim přišlo do ruky. Několik se jich shromáždilo kolem Jakuba, tři z nich dokonce poklekli a začali se modlit.
Jeremiáš ostražitě pozoroval hlouček s rukou připravenou na jílci. Cítil tlukot vlastního srdce a vzpomněl si na častou repliku svého učitele – když nepřátel nerovno, každý šermíř nahovno. Začala pomalu nabývat na významu a důležitě se mu připomínala v hlavě.
Jakub vnímal jak kolem stoupá nervozita. Rozhlédl se po okolních tvářích hledajících odpovědi, vystrašených a odhodlaných tváří lidí z Nearry. Přemýšlel, co řekne, ale jeho rozum nějak ztratil schopnost formulovat myšlenky.
„Rytíř nás povede, porazíme Dartance!“ zakřičel kdosi za Jakubovými zády.
„Veď nás!“ „Bílý plamen!“ Výkřiků z davu přibývalo.
„Nearra!“
Jeremiáš se rychle rozhodoval. Cítil Jakubovy pochyby i svůj vzrůstající odpor k Dartancům. Teď byl ten okamžik, přál si ho, když ležel v kaluži krve na dlažbě Svážného náměstí. Dnes byl dost dobrý den na to zkřížit meč s Dartanci a třeba se setkat se s někým z těch tří, kteří ho tu noc poslali do lazaretu. Pousmál se nad tou myšlenkou, jakoby jej zahřála u srdce samotná představa jejich prolité krve. Neváhal. Rozhodl se téměř jednoznačně vybrat si stranu pro dnešní den. A Jakub? Vlastně neměl na výběr. Pootočil se k němu a zašeptal, „nechej to na mě, to zvládnu.“
Jakub se jen zmateně ohlédl a než stihl cokoliv říct, Jeremiáš vykročil směrem k lidem.
„Hej, poslouchejte mě všichni!“ Zastavil se na kraji hloučku, který se kolem nich vytvořil a rozhodil rukama. „To co vidíte je znamení, ale mnohem důležitější než znamení je to, co cítíte uvnitř vašich srdcí. Je to křivda za ta léta pod dartanskou nadvládou. Jsem Jeremiáš Telltag, bývalý kapitán dartanské stráže Citadely.“
Krátká dramatická pomlka dodala jeho slovům lesk.
„Nejsem dartanec a nejsem ani z Nearry. Má matka ale byla. Mnozí z vás o mě slyšeli, ale to není důležité kdo jsem byl. Důležité je to co jsem teď.“
Druhá pauza už byla delší. Jeremiáš cítil Jakubův upřený pohled, zároveň s mnoha jinými. Prohlíželi si jej. Na okamžik mu blesklo hlavou, jak ho asi vidí. Kdo z nich jej zná a jak vlastně na ně působí jeho slova, nestačil se nad tím pořádně zamyslet. Musel přemýšlet co řekne. A pak to přišlo.
„Teď jsem jeden z vás, protože srdcem jsem z Nearry a tomu nikdy nebude jinak!“
Jeremiášova ruka zaťatá v pěst vystřelila k hořící Citadele.
„To je ten co zabíjel Dartance!“ Zvolal kdosi vzadu. „Veď nás!“ Zakřičel kdosi jinde.
Jeremiáš se rozhlédl. „Je nás mnoho, Dartanců jen pár, jejich Citadela je v plamenech! Za mnou a za rytířem z Řádu! Tohle město bude ráno naše!“
V davu to začalo vřít. Výkřiky se smísily v hluk. Jeremiáš strčil do Jakuba a zakřičel, „na Citadelu!“
Jakub se snažil zorientovat a pomalu si začínal uvědomovat, že se právě stal součástí něčeho výjimečného, spontálního a nového. Ucítil závan ledového větru na tváři, a ten jej probral z myšlenek. Uvědomil si, že příměří které bylo mezi členy Řádu a místokrálem Scorcia dnes shořelo někde vysoko ve věžích Citadely. Byl čas činů. Dartanci byli nepřátelé lidí z Nearry. Rozhlédl se kolem, vytasil meč, rozeběhl se k bílými plameny ověnčené Citadele a zvolal. „Poběžte, hvězda výchází!“
Jeremiáš s úsměvem tasil dartanskou dračí čepel a běžel ulicí za ním, jako spousta jiných ozbrojených mužů a žen rozhodnutých vzít si své město zpět.