Cesta za hvězdou

Stiskli si ruce. Byl to pevný stisk, přátelský, bylo v něm vlastně skoro vše co k sobě pocítili za tu krátkou dobru co se znali. Jejich pohledy se na okamžik potkaly. Oba se usmáli. Povolili stisk.
Jeremiáš se dotkl rukou hlavice meče a dívaje se na Jakuba řekl: „Moc rád jsem tě poznal příteli. Díky za vše.“
„Určitě se ješte setkáme Jeremiáši, neloučíme se na dlouho“, usmíval se stále Jakub.
Kopýtko nervózně přešlápl. Jeho kopyta se zadrhla o dlažbu.
Jakub vnímal v Jeremiášových očích spleť myšlenek, které nikdy nebudou vyřčeny. Odjížděl nevhod. Před ním stál zkušený šermíř, kteremů pravděpodobně po odchodu dračích bratří nebylo ve Scorsiu rovno. Možná dnes trochu kulhal, měl opuchlý nos a šeredný šlic ve tváři spolu s probodeným bokem jej vyvedl trochu z kondice, ale takové rány se časem zhojí. Možná rychleji než jiné, ke kterým přišel ve stejný čas. Byly hlubší a bolavější, ukryté někde hluboko pod hroší kůží životních postojů, které zformovaly jeho osobnost. Vnímal, že ruka, která se letmo se zvyku dotkla hlavice dartanské čepele se chvěje. A pomalu si uvědomil, že se bojí o Jeremiáše. Ten sebevědomý, neohrožený suverén byla jen maska, pod kterou se skrývalo kdoví co. A možná toho se Jakub bál. Měl pocit, že je to vůči jeho příteli nepřátelské, cizí, mrazivě nebezpečné. Nejaká skrytá vada hluboko v jeho nitru, která čeká na vhodný okamžik. Nechtělo se mu odjet, ale nebylo zbytí.
„Vrátím se co nejdříve“, prohlásil.
„Nespěchej, dobře dojeď a vyřiď vše co je potřeba.“ Jeremiáš věděl co v takových chvílích říkat. Tak nejak cítil starost, kterou o něj ten mladík měl. Připomnělo mu to Astrii, ani nevěděl čím. Zabolelo to.
„Měl bys vyjet, ať do večera ujedeš nějakou cestu.“ Pokračoval, „podívám se po nejaké dobré lahvince se zásob místokrále a otevřem ji, až se znova setkáme.“
Jakub mlčky pokýval hlavou, pobídl koně a vyrazil.
„Nashledanou.“
„Šťastnou cestu Jakube“, zvedl Jeremiáš ruku.
Kůň pomalu projel branou a po chvíli se ztratil v zákrutu cesty.
Zůstalo jen šedivé Scorsio, mrazivý vítr, věž Citadely z černými šmouhami od ohně a prázdnota. S ní přišlo ticho plné myšlenek uhánějících zákoutími mysli jako šílení jezdci na splašených koních.
Jeremiáš se zhluboka nadechl a studený vzduch v nose mu spálil chloupky. Aspoň měl takový pocit. Vzpomněl si na Astrii. Kde jí byl konec. Venku byla zima. Doufal, že se o ni někdo z dračích bratří postará. Chvíli přemýšlel, jestli si zbalit věci a vyrazit za ní, ale uvědomil si, že by to byl jen zoufalý pokus věci vrátit tam, kde už nebyly.
Nebo by mohl vyrazit za Jakubem, do večera by jej možná dohnal, ale co v Řádu? Jakub by tam byl doma, Jeremiáš bude všude cizinec. Přesvědčil se, že ten pocit samoty zmizí. Chtělo to jen teplý pohár vína nebo medoviny. Možná pomůže hřejívé objetí některého z děvčat z vykřičené čtvrti. Možná obojí. Co člověk nezkusí, nikdy neví.
Otočil se čelem k městu a vykročil. Jeho boty dělaly mělké otisky v jemném poprašku čerstvě napadaného sněhu. Uvědomil si, že je to první letošní snih. A samozřejmě si vpomněl na své plány, které měl před časem, o tom, kde stráví dlouhé večery zimního slunovratu. Vše bylo jiné, cizí beze smyslu. Dřív věděl co má dělat a tolik nepřemýšlel. Dělal věci, které bylo třeba udělat. Zaběhnuté postupy, rutina, zvyk. Nezabýval se věcma, na které neměl jasné stanovisko. Házel je za hlavu, nebo je ignoroval. A nečekal, že by někdy mohla přijít chvíle, kdy bude tolik přemýšlet, kdy mu sebemenčí maličkost odstartuje lavinu vjemů, které povedou až k čemukoliv v jeho mysli, kde je jako háčkem na ryby zaklesnutá vzpomínka na Astrii.
Mysl jako domeček z karet.
Připustil si svou slabost a to jej dohánělo k šílenství.
Přestat myslet! Nepřemýšlet!
Věděl co mu pomáhá od myšlení a do nejbližší krčmy to opravdu neměl daleko.

Díval se na ni. Zblízka. On celý od krve. Cizí i své vlastní. Nevnímal nic, než její pohled. Udýchaný, unavený, ale šťastný.
Usmívala se na něj. Jeremiáš vykročil proti ní a ona couvla. Úsměv se vytratil. Zastavil se s nechápavým výrazem.
„Nech toho Jeremio.“ Rázně usekla jeho další pokusy.
Guillermo a Patricio se postavili na dosah. Nikdo z nich nesklonil čepele. Jeremiáš vnímal, že špičky jejich zbraní na něj míří.
„Proč? Astrie?“
„Nesnaž se. Nikdy jsi mi nerozuměl. Je konec.“
„Proč jsi mi nikdy neřekla, že mluvíš nerrsky?“
„Nezajímal ses. Neptal ses. Přicházels a odcházel.“ Astrie se zamračila.
„Vždyť…“
„Ne.“ Utla jej znovu. „Neříkej nic prosím tě, odejdi.“
„Ne.“ Rozčilil se Jeremiáš, „takhle to neskončí. Musíme si promluvit! Já tomu nerozumím.“ Rozhodil rukama a bylo mu do breku.
„Ano, nerozumíš a nikdy jsi nerozuměl! Nechtěl jsi rozumět! Ani jsi se nepokusil!“ Astrie ukročila dál od něj a křičela. Viděl, že její oči zvlhly. Co udělat? Co říct? Návaly pocitů beznaděje jím zacloumaly.
„Astri, to co k tobě cítím..“
„Co ke mně cítíš! Ty a jen ty! A co já?“ křičela a první slzy jí kreslily mokré cestičky po zašpiněné tváři.
„Nech mě být!!“ Otočila se a skryla si tvář do dlaní.
„Já jsem to tak nemyslel, co jsem udělal? Nerozumím.“ Musel vypadat asi zoufale, ale teď už to bylo jedno. Všechno bylo jedno. Hořící Scorcio, Patron, povstání, hvězdy na nebi.
Guillermo vykročil a napřáhl k němu čepel. „Estáte quieto!“
Jeremiáš se na něj podíval oči plné vzteku.
„Ty se do toho nepleť zmetku!“
„Vete.“ Klidně mu odpověděl Guillermo.
Jeremiáš si nechtěl zvykat na tenhle tón, ale stále byl při smyslech. Odhadoval šance. Patricio ukročil do strany. Chtěli jej dostat mezi sebe. Nebude mít šanci.
„Nasrat na všechno“, odhodil meč a zvedl ruce, „Miluji tě Astri! Miluji! Klidně ať mě nasekají na kusy.“
Astrie vzlykla, otočila se k němu. „Už nikdy tě nechci vidět!“ Utřela si slzy hřbetem ruky a rozmazala šmouhy na svých tvářích. „Nos tenemos que ir ahora.“ Odvrátila od něj tvář a vykročila k bráně.
„Astrie poslouchej!“ Jeremiáš nakročil proti čepeli. Jemně se mu zabodla do hrudi.
Dusot kopyt z ulice zkazil atmosféru.
Astri sebou trhla. Jeremiáš se nestačil ani nadechnout a hlavice Guillermova meče mu udeřila na kořen nosu. Patricio mu podkopl nohy. Žuchl sebou na zem a bolestivě se kousl do jazyka. Zatmělo se mu před očima. Uslyšel jen cupitání vzdalujících se bot. Převalil se na kočičích hlavách a vyplivl krev. Kůň se přibližoval. Opřel se o ruce a posadil se.
Kopýtko prudce zastavil před Jeremiášem, vzepjal se. Jakub seskočil na zem a sklonil se k němu.
Jeremiáš skrčil nohy, vzal svou hlavu do dlaní a poprvé od té doby co mu zabili otce ucítil své slzy.
Seděl tam od krve mezi mrtvolami. Sám se necítil jako živý.
„Jeremiáši. Jeremiáši!“ volal na něj Jakub. „Jsi zraněný?“
Beznaděj, strach, bezmoc, dálka a bolest se draly s jeho slzných kanálků ven. Neslyšel co Jakub volá. Nechtěl nic slyšet. A slzy pomalu smývaly z jeho rukou krev.

Jeremiáš bral schody po třech, Jakub mu taktak stačil. Komnaty Astrie by našel i potmě. Rozrážel dveře, procházel prostornými, přepychově vybavenými místnostmi. Jakub nevěřícně hleděl na vše co bylo kolem. V životě něco takového neviděl. Jeremiáš ignoroval probodnutý bok, krev mu stékala po noze dolů. Zanechával za sebou rudé lepkavé šlápoty. Narůstající vztek z toho, že Astrii stále nenašel jej zbavovala bolesti.
„Je tu prázdno“, zhodnotil Jeremiáš. „Musíme se podívat výš.“
„Tam je stále oheň, nemůžeme tam“, oponoval Jakub
„Kašlu na to, půjdu třeba sám, musím ji najít!“
Jeremiaš vyběhl z pokoje dveřmi na terasu. Rozhlížel se.
Bílé jazyky svými plameny líně olizovaly zdivo patra nad nimi. Do hranata opracované kameny nabývaly hladké podoby vosku tajícího pod paprsky horkého slunce. Město pod nimi ozařovaly oranžové světýlka požárů. Malé lidské postavičky kolem světýlek z výšky vypadaly titěrně jako houf mravenců. Jakub viděl, že Jeremiáš je zoufalý. Jako smyslů zbavený vyšplhal na okraj terasy a balancoval na kamenných ozdobách, snažíce se po nich doručkovat do okna nad nimi.
„Podívej dolů Jeremiáši!“ Nahnul se Jakub přes ozdobné zábradlí terasy.
Po cestě vedoucí k jedné z bran z Citadely, mezi dvěma hradbami se pohybovala malá skupinka charakteristicky oblečených postaviček. Čtyři muži oblečeni v lehké kožené vesty s kovovými šupinami a mezi nimi dívka s dlouhými tmavými vlasy svázanými v ohonu. Luxusní cestovní šaty s kalhotami prozrazovaly, že je to dartanka. Ostatně koho jiného by doprovázela čtveřice dračích bratrů s tasenými čepelemi.
Jeremiáš kvapně seskočil na terasu a rozběhl se zpět ke schodišti. „Rychle, můžeme je ještě zastihnout!“
Jakub mu nestačil. Už na schodech získal kapitán náskok a dva z rabujících nearrců poměrně bezohledně odstrčil z cesty. Rytíři řádu, který běžel kousek za ním pak oba raději rychle ustoupili z cesty. Bylo vidět, že vnitřek Citadely Jeremiáš znal velmi dobře. Zamířil k postranním dveřím z haly. Proběhl zahradou. Minul napajedlo ve tvaru mušle a skočil přímo na zídku. Vytáhl se na ni a běžel po ní. Jakub se prodíral za ním živým plotem. Malá branka byla zamčená. Jakub nestačil na Jeremiáše ani zavolat. Ten jen skočil z nižší zídky na vyšší, chytil balanc a seskočil z ní na druhou stranu, kde byla ulice. Ztratil se tak Jakubovi z očí, během okamžiku. Jakub se rychle rozhlédl, nebylo jiné východisko. Otočil se a běžel k bráně, kde zůstal Kopýtko. Musí se proplést ulicemi sám. S koněm měl naději, že bude rychlejší. Cestou zpět se modlil, aby neztratil směr. Začínal se o Jeremiáše bát. Nelidské výkony, které na zídce předváděl, navíc těžce zraněný ho rozhodně klidným nenechávaly.
Domenico a Patricio běželi více vepředu. Guillermo se držel u Astrie a Bernardo vzadu. Cesta se zužovala a stáčela doprava. Astrie sotva popadala dech, nebyla zvyklá na takovou zátěž. Blížili se k postranní bráně. Mohutné veřeje byly neporušené, zavřené na závoru. Zastavila se na okamžik, ani nestačila popadnout dech, opírala se rukama o kolena v mírném předklonu. Guillermo u ní stál s ustaraným výrazem. Bernardo hlídal ulici zatímco zbylí dva shodili závoru z vrat. Sotva se brána otevřela, Patricio zaklel.
Guillermo srazil čepelí šipku z kuše letící na Astrii a postavil se mezi ni a skupinu patronových lidí, které viditelně nepřekvapilo, že jim otevřeli bránu. Rozběhli se proti nim. Bratři ale znali svou práci dobře. Patricio chytl další letící šipku ve vzduchu a zabodl ji nejbližšímu z útočníků do břicha. Bernardo se otočil a se zasyčením, které se mu vydralo z hrdla se rozeběhl zastavit dav. Domenico už mezitím úspornými pohyby rozsekal na kusy nejbližší čtyři. Vyděšené tváře. Úsporné smrtící pohyby bratrů a zoufalé výpady útočníků. Dračí bratři jako ženci sklízeli krvavé klasy v poli nepřátel. Podobnou situaci Astrie viděla už jednou. Tehdy jí to zaskočilo a zhnusilo. Teď se jen snažila popadnout dech, ale mezi všemi výkřiky bolesti se cítila bezpečně. Guillermo stál vedle ní a v jeho pohledu bylo vidět, že ona je to, za co teď bojují. Jejich smysl boje. Tak nějak si nemohla zvyknout na skutečnost, že ti lidé umírají vlastně kvůli ní. Hrot jednoho kopí projel Bernardovou zbrojí. Útočník už byl dávno na tři kusy, ale přece. Guillermo přiskočil a přesekl ratiště jednou ranou. Další dva výpady byli další dva mrtví. Řady nearrců neubývaly. Věděla, že dokud bratry nerozsekají na kusy budou tam stát dál, to ale nebude trvat dlouho. Udělala několik kroků zpět. Koutkem oka zaregistrovala pohyb. Nestihla se otočit.
Jeremiáš dobíhal k postranní bráně z Citadely. Už z dálky viděl co se děje. Bylo to poprvé co měl opravdový strach. Měl ho jen a jen o Astrii. Bylo to poprvé co jeho rty odříkaly dračí motlitbu. Nikdy nesebral dost odvahy se ji vůbec pokusit vyslovit. Cítil vzor draka nad sebou a jeho síla jej najednou pohltila.
Proběhl kolem ní a jeho čepel se zařízla do nearrských těl. Pohyby útočníků mu připadaly pomalé, čepel sekala maso kosti i šlachy. Vše viděl jako z dálky, myšlenky se najednou vytratily, byla tu jen rutina boje a úsporné smrtící pohyby. Jeremiáš byl vynikající šermíř a vedle Astrie měl prostě ty nejsvětlejší chvilky své kariéry.
Stáli tam od krve nad hromadami těl. Tři dračí bratři, kteří zůstali na nohou. Jeremiáš, Guillermo a Patricio. Bernardo ležel s dírou v hrudi a Domenico s šipkou z kuše zaraženou ve spánku. Bernardo žil, ale stehno proťaté až na kost, jej navíc zneschopnilo pohybu. Díra od ratiště se nedala ucpat. Patricio se nad ním skláněl s přivřenýma očima a přiloženýma rukama na jeho hrudi se snažil probudit vzor draka. Bernardo zasípal a pokýval hlavou. Guillermo kývl na Patricia. Ten se rukou dotkl Bernardova čela a propustil draka. Bernardo vydechl naposled.
Jeremiáš stál vedle Astrie a rozšklebený šrám ve tváři začínal pálit.
„Díky.“ řekla Astrie a bylo to poprvé co ji Jeremiáš rozuměl. Byl unavený, zraněný, od krve, ale neskutečně šťastný. Usmíval se.