Cesta za hvězdou

Stmívalo se. Dříví vonělo a praskalo. Byla zima. Chladné bílé lucerničky blikaly na nočním nebi. Cáry mlhy se schovávaly za stromy a hlasy kobylek z pšeničného pole zpívaly měsíci na obloze. Přiložil na oheň a zachumlal se do kožešin. Pousmál se nad tím, že odchází léto. Nedaleko se pásl mohutný bílý kůň s hustou, dlouhou na pohled hedvábnou hřívou. Zafrkal a vztyčil hlavu. Jakub se pousmál a tiše zapískal. Kopýtko pohlédl jeho směrem, zastříhal ušima a opět sklonil hlavu. Jakub prohrábl oheň jednou z větví a přihodil ji do plamenů. Oranžové jazýčky olizovaly dřevo a mihotaly stíny kolem. Několik jiskřiček vyletělo k nebi, když jedna z větví zapraskala, ale vyhasly a přenechaly místo na obloze jen chladnému svitu hvězd. Jakub zamyšleně pozoroval svíjející se plamínky a jeho myšlenky utíkaly pořád k Marii. Její zelené oči jako by jej uhranuly, havraní vlasy voněly senem a mátou, která se u nich v krčmě sušila na půdě a když její jemné ruce držel ve svých, tak cítil tlukot svého srdce v uších. To bylo včera. Vzpomínal na dobu, když oba byli ještě dětmi. Usmál se, tehdy se zdály věci kolem jednodušší, hodné prozkoumání a ze Straky do Javorové bylo strašně daleko. To byly chvíle, které jen bezstarostné dítě dokáže prožívat plnou radostí. Teď už to ví, tehdy byl šťastný.
„Jakube, Marijánko! Kde jste?“ ozýval se naléhavý ženský hlas od potoka.
Obě děti se chichotaly a běžely od zdroje hlasu nahoru do kopce, mezi vysázenými jabloněmi. Kolem stromů bzučely včely a sbíraly nektar z květů. Na kopci nad Javorovou byla rozlehlá nikým nesečená louka, která patřila Jakubovu strýci. Vysoká tráva dětem sahala až ke krku. První běžela Marijánka. Její bosé nožky rozrážely stébla rostlin a polekaní luční koníci uskakovali na všechny strany. Rozzářené zelené oči a velký úsměv, rozevláté havraní vlasy ve kterých zůstávaly semínka trávy. V těsném závěsu za ní Jakub, rozcuchané vlasy barvy slámy střižené na stejnou délku, soustředěný výraz, aby neztratil škorně, které byly o něco větší než jeho noha, ale s úsměvem ve tváři.
Znenadání se Marijánka zastavila. Jakub soustředíce se víc na škorně než na osobu před sebou nestačil zabrzdit a narazil do ní. Oba se skutáleli na zem.
„Není ti nic Marijánko?“ optal se starostlivě Jakub a zvedl se na čtyři.
„Nic mi není Kubíku“ usmála se na něj Marijánka ležíce na zádech v trávě
Jakub si sedl vedle ní a utrhl si jedno ze stébel, které jej zašimralo na ruce.
„Budou nás hledat, nevrátíme se?“ zmateně se ohlédl do směru, kterým přiběhli.
Marijánka se posadila vedle něj. A koukla mu přímo do očí. „Jakube, Jakube, kde jsi se zase toulal? Máš ještě uklidit u koní!“ pokusila se napodobit strýcův hluboký a přísný hlas.
Jakub se zamračil. Marijánka se usmála a vzala ho za ruku. „Neboj, vrátíme se, ale až za chvilku, pomůžu ti s koňmi, když budeš chtít“
„Tak jo“ viditelně pookřál Jakub.
„Zahrajeme si na rytíře a zakletou princeznu“ rozzářila se Marijánka, „Jako v té pohádce kterou vykládal hudebník Lumír na tržišti!“
Jakub chvíli váhal a pak přikývl.
Marijánka se zamyslela, „ale vidíš ty si vlastně na rytíře nemusíš hrát, maminka říkala že rytíř jsi.“
Jakub se na ni podíval se zmateným výrazem ve tváři. „Ne, ne, jak to?“
„Žiješ přece se strýcem na tvrzi?“
„Ale to přece neznamená že jsem rytíř“ bránil se Jakub. „Starý Pavel žije také na tvrzi a není rytíř.“
„Starý Pavel je váš zbrojnoš“ Nedala si nic vymluvit Marie
„No tak ať. Tak jsem rytíř“ pokrčil rameny Jakub. „Vždyť to nevadí“ usmál se na Marijánku.
„Ne, nevadí, ale já jsem prosté děvče, musíme něco vymyslet“
Marijánka se postavila a rozhlédla, pak se její tvář opět rozzářila úsměvem.
„Udělám si korunu a pak můžu být princezna.“ Ohlédla se po stále zmateném Jakubovi a rozeběhla se k žlutému koberci pampeliškových květů.
Jakub se pomalu zvedl a vydal se za ní.
Když přišel až k ní, měla půl věnečku už upletený. Podívala se na něj mhouříc oči proti slunci a vyplázla žertovně jazyk.
Jakub vyplázl jazyk také a sedl si vedle. Utrhl jednu z pampelišek a pozoroval jak z přetrženého stonku vytéká bílá mléčná tekutina.
Marijánka dopletla pomalu věneček, nasadila si jej na hlavu a pyšně zvedla bradu. Pak se podívala na Jakuba a posmutněla. „ Nechci být princezna, jsem jen obyčejná holka.“
„Nejsi, jsi moje nejlepší kamarádka“rychle zareagoval Jakub a pohladil ji po ruce. Pak mu svitlo v očích a usmál se. „a co když si tě vezmu za ženu Marijánko? To pak nebudeš obyčejné děvče, když jsem rytíř ne?“
Marijánka vykulila oči a podívala se na Jakuba. „A ty by sis mě vážně vzal?“
„Vzal.“ Usmíval se Jakub
Marijánka utrhla dvě pampelišky a svázala z jejich stonků dva prstýnky. Chytla Jakuba za ruku a společně se rozeběhli ke kaštanu, který ohraničoval kraj louky. Tam se oba posadili do trávy a zahráli si na to, že je strýček kaštan prohlásil za manžele.
Oheň pomalu vyhasínal, takže Jakub rychle zase přiložil. Zachumlal se do pláště a kouknul k sedlu s mečem které spolu s jeho brašnami leželo u paty velkého kaštanu. Dodnes si vzpomíná jak se vylekal, když mu Marie pod kaštanem vlepila pusu a utekla do vsi. Vylekal se tehdy, ale měl i velkou radost, že Marijánka už není jen tak nějaké obyčejné děvče. Byla to jeho žena.
Usmál se znovu, když si vzpomněl na ten pocit. A ten starý strýček kaštan, je rád, že tu stále stojí. Zvedl se od ohně, vydal se ke svým věcem a znovu si vybavil Marii. Nyní je z ní dospělá žena, ale stále uvnitř jeho srdce je to jeho žena. Rozhodil deku na zem, zabalil se do pláště a zakousl se do červeného jablka, které sebral pod kopcem u potoka. Chutnalo sladce, jako spousta jiných jablek které pod kaštanem před mnoha zimami jedli s Marijánkou.

Stmívalo se. Večernice zablikala mezi šedivými mraky na obloze, které hnal vítr někde daleko na západ k dartanským městům. Oheň zapraskal a kolem proletěl utržený zlatý list kaštanu. Nedaleko se pásl Kopýtko a Jakub netrpělivě vyhlížel na cestu k Javorové. Rozhrábl ohýnek větví a zachumlal se do pláště. Vzpoměl si na slova motlitby, přivřel oči a vyznal se. Nedokázal se soustředit. Nedaleko ležící hladký kaštan mu sám vklouzl do dlaně. Sevřel jej a vstal. Přejel pohledem šedivý obzor. Slunce se už schovalo za kopec, ale jeho záře jen prodlužovala stíny. Pár listů z kaštanu se lehce sneslo do trávy a studený vítr Jakuba šlehl po tváři. Vehnal mu slzy do očí. Setřel je hranou ruky a znovu se podíval na cestu.
Měla přehozenou kapuci pláště přes vlasy. Do dlouhé sukně se opíral vítr. Jakub se usmál a rozběhl se.
Zastavili se na pár kroků od sebe. Zelené studánky očí v houstnoucím šeru. Havraní kadeře, se kterými si pohrával ledový vichr. Nenechal ji čekat.
„Vrátil jsem se Marjánko.“
Usmála se a vykročila k němu. Možná trochu rychleji než by čekal. Potěšilo to. Objal ji a pevně přitiskl. Teprve po chvíli si uvědomil, že se mohla poranit o jeho zbroj. Pustil ji a podíval se jí do očí. Plakala. Tiše s úsměvem na rtech.
„Vrátil jsem se Marjánko“ zašeptal a znovu ji k sobě přitiskl.
„Věděla jsem, že se vrátíš Kubíku.“ vtiskla se do jeho objetí.
Kolem skučel severák a proháněl se po strništi. Zvedal stébla do vzduchu a točil jimi. Opřel se i do nich, ale nic nezmohl, jen Jakubovi rozcuchal vlasy a Marjánce škubnul pláštěm. Mezitím na nebi zmizely šedé mraky a vymetenou oblohu prosvítily podzimní hvězdy.
„Půjdeme si sednou k ohni,“ navrhl Jakub a vzal Marii kolem ramen. Ke starému kaštanu to měli kousek.
Ohýnek znovu zapraskal, když do něj Jakub přiložil několik suchých větví. Usmál se na sedíci Marii a pohladil něžným pohledem jeji ruce natažené k ohni. Zvedl se a poopravil zástěnu z deky připevněnou ke kmeni stařičkého stromu. Oheň se rozhořel a severák neprofoukl hrubou látku. Voněla po koni a senu. Jakub si přisedl a Marie opřela svou hlavu o jeho rameno. Byla to ona. Jeho Marjánka, vlasy jí voněly mátou a senem. Zavřel oči a přitiskl se k ní. Bylo mu krásně, teplo, cítil klid někde hluboko v duši. Tisíce plamínků svíček v chrámu, letní slunce ve tváři. Otočil se k Marii a podíval se do jejích zelených studánek. Opatrně vzal její hlavu do svých dlaní. Pohladila je svými dlaněmi a její tvář rozzářil úsměv, který si Jakub pamatoval z dob, kdy byli dětmi. Někde v hloubce jejích očí našel jistotu svého rozhodnutí.
„Miluji tě Marjánko, jsi v mých snech, kdesi hluboko v mém srdci, není den, kdy bys mě neprovázela v mých myšlenkách. Nedokážu si představit, že bych odjel a neřekl ti to,“ zašeptal.
Dlouhý pohled jejích očí. Po tváři se skutálely první slzy do trávy. Ucítil slzu i na své tváři. Její ruce jej přivinuly k sobě. Políbila jej. Dlouze. Slzy byly slané. Myšlenky na zítřek odnesl severák. Plakali a líbali se. Byli tam jeden pro druhého na jeden dlouhý okamžik. A prastarý kaštan stál nad nimi nehybný ochránce jejich prvního milování.

Žhavé uhlíky rozfoukával vítr. Svítalo. Zabalená v kožešinách, rozpálené tváře milováním stále spící Marie. Byla jiná. I Jakub byl jiný. V hlavě kupu výčitek. Stálé pochyby. Nepochyboval o tom co cítil někde v hloubi srdce, ani o Marjánce, pochyboval o sobě. Přál si probudit se sám. Bez obav z rána a slov, myšlenek, které přicházejí. Rozhrabával popel s uhlíky větví a snažil se nemyslet. Nedařilo se mu to. Vzbudila se.
Rozpačitě se usmál. Ten úsměv si vyměnili navzájem.
„Budu muset jít.“
Usmál se. Ucítil žhavé uhlíky někde v sobě. Věděl za kým. Oblékla se a přisedla si.
„Přiď se rozloučit.“ Pohladila jej po vlasech a políbila na tvář.
„Přijdu.“ Jakub věděl, že to neudělá.
Zamířila k cestě do Javorové, zamávala mu. Havraní kadeře ve větru a rozzářený úsměv. Díval se tím směrem ještě dlouho poté co její silueta zmizela v ohybu cesty. Chtěl umlčet srdce plné žhavých uhlíků i myšlenky, které voněly mátou a senem. Vlastně neměl kam spěchat, posadil se blíž k ohni a přiložil.

Opíral se o šedé kameny cimbuří. Dole pod ním leželo Scorcio, svobodné, špinavé, plné stop po noci, která pročistila vzduch. Malé domečky s červenými střechami namačkané vedle sebe. Přístaviště s rybářskými moly a lesklá hladina moře, vlnícího se ve vycházejícím slunci. Opíral se o pokrčenou nohu a obvaz na boku trochu prosakoval. Krvavý šrám ve tváři nepříjemně pálil v ledovém větru. Sněhové vločky poletovaly vzduchem, který byl svěží s vůní soli a ryb. Byla to vůně jeho dětství, zasutá někde pod novými vzpomínkami. Opřel se zády o kameny hradby a pohlédl na hemžící se postavičky v ulicích. Počítal roky, které utekly od jeho příchodu na svět. Koho z těch lidí znal? A jak? Za téměř polovinu svého života, to bylo stále město plné cizinců. Jistě, mnoho z nich znal jménem, s některými společně prožil některé z chvil svého života. Nějak my chyběl smysl toho všeho.
Nad mořem vycházelo slunce, první paprsky se leskly na hladině.
Jeremiáš poprvé za svůj život vnímal jak pusté má srdce. Vše krásné, co je do této chvíle naplňovalo strávil bílý plamen, nebo spláchla krev. Přemýšlel, že nikdy neměl příležitost prožít takový okamžik pomíjivosti. Jeho víra ve smysl věcí se propadala někde do hlubokých temnot jeho myšlenek. Strach a zoufalství sžíraly jeho mysl. Postrádal pevný bod a i to co bylo před nějakým časem hmatatelným záchvěvem štěstí zmizelo. Vytrhlo všechen smysl a energii pro bytí. Nějak se mu nechtělo vychutnávat si paprsky zubatého zimního slunce, doteky čerstvého větru, chlad kamene cimbuří. Jako cizinec se do jeho srdce vkradla myšlenka na konec. Stačilo jen přelézt okraj a skočit. Chvíli si pohrával s myšlenkou, jaké by to bylo, rozplácnout se na dlažbě pod Citadelou. Konec myšlenek, konec temnoty a bolavých čerstvých jizev ztracené lásky. Lásky, kterou si vůbec neuvědomoval ve svém srdci, dokud o ni nepřišel. Byl zvyklý snášet rány, krvavé šrámy a modřiny, ale bolest, kterou cítil nyní neznal. Byla děsivější, plná beznaděje s žádnou vyhlídkou na budoucnost. Jen bolest, někde uvnitř, vytrvalá a čekající na svou příležitost, znovu zabolet. Přemýšlel, jestli smrt dokáže ukončit tento druh bolesti. V poslední době přemýšlel až příliš. Možná tím, že poznal Astrii, možná setkáním s Jakubem, možná jinou souhrou náhod, nebo dílem osudu, předurčením? Jak šťastná se zdála jeho nevědomá mysl dříve. Jak bezstarostná a volná, bez jha bolestí. Na takovou nemoc není lék ani v chrámu Vesny. Na tu obvazy od léčitelky Leony nepomohou.
Pohlédl dolů. Z hloubky se mu zamotala hlava. Nikdy netrpěl závratí, ale instinktivně se chytl hradby. Co s novým dnem, který nemá smysl? Usmál se na tu hloubku. Pohlédl do slunce a přivřel oči. Vzpomněl si na otce, na zástavu, která zde na vrcholku věže vlála, když přijel z tažení. Odvrátil zrak a rozepjal si opasek s dračí čepelí. Byla by jí škoda, je to dobrá zbraň. Pečlivě obtočil opasek kolem pochvy meče a opřel jej o zeď u svých nohou. Napadlo ho, že si vybral docela romantickou dobu – svítání. Dobrý čas pro konec, alespoň to nebude tak smutné. S úsměvem jde všechno lépe. Chytl se opatrně vrcholku hradby a vytáhl se nahoru. Posadil se zády ke slunci. Naposled se podíval na svůj meč, který odložil. Otočil se, posunul se na okraj kamenného kvádru a spustil nohy dolů. Už se mu ani netočila hlava, když se podíval na vzdálenou dlažbu nádvoří. Dával si na čas, nebylo kam spěchat, vlastně se už rozhodl. Postavil se. Do jeho zad se opřel silný vítr.
Čepel meče s zařinčením sklouzla na kameny. Ten zvuk jej vylekal. Otočil se. Na schodech z věže stála malá světlovlasá dívčina a mhouřila oči do slunce, které ji Jeremiáš svým tělem zakrýval.
„Co tady děláte pane?“
Jeremiáš málem spadl dolů.
„Nic, koukám dolů holčičko.“ Nevěřícně hleděl na ten úkaz. Malá holka v dartanské Citadele.
„Chcete skočit dolů?“
Děti jsou někdy až příliš bezprostřední. Jeremiášovi to vzalo dech a vlastně ta hlasitá myšlenka byla jako ledová facka do studeného rána. Něco takového potřeboval. Byl to jako dotek života. Usmál se. Ne, přímo se rozesmál. Smál se své omezenosti, zbabělosti a strachu. Vysmíval se temnotě ve svém srdci. Hloupým pocitům beznaděje. Roztály spolu s chvěním jeho bránice. Černé myšlenky najednou zmizely.
Holčička na něj zmateně hleděla a světlé vlásky jí prosvítilo slunce skrz. Vypadala jako roztomilý andílek. Jeremiášův strážný andílek. Přestal se smát, ale úsměv nezmizel s jeho tváře. Nadal si do hlupáků a seskočil s hradby na podlahu věže vedle ní.
„Chtěl jsem, ale raději se půjdu nasnídat, najednou mi vyhládlo a navíc mi to připadá jako rozumnější nápad. Nemáš hlad dítě?“
„Mám, ale služka utekla. Trochu se bojím těch cizích lidí.“
„Myslím, že nemusíš, půjdeme něco najít a jak se vlastně jmenuješ?“ Optal se zvědavě Jeremiáš. Sehnul se pro meč a rozmotal opasek.
„Ty jsi dartanec, ale nemluvíš dartansky, jsi voják?“ Holčička úplně ignorovala Jeremiášův dotaz. Zvědavé vykulené jasně modré oči si jej prohlížely. Mohlo jí být tak pět, sedm? Jeremiáš opravdu neměl odhad na děti.
„Tak něco, jsem Jeremiáš a ty?“ Nedal se odbýt. Přiblížil se k ní a pohladil ji po hlavě, když ji míjel. To děcko mu bylo povědomé, ale nedokázal si je zařadit. Vydal se ke schodišti.
„Celesta.“ Uslyšel za svými zády.
Jeremiáš nevěřil na zázraky, ale když se otočil, aby na děvčátko počkal, mezi cimbuřím poletovaly jen vločky sněhu a hvízdal ledový vítr. Jasné zimní slunce zářilo nad Scorciem a jeho paprsky mu připadaly jako světlé vlásky malé Celesty. Věci kolem, tak nějak samy od sebe, začaly mít smysl.