Cesta za hvězdou

Trubky hlučně přehlušovaly napětí v řadách ozbrojenců. Z několika míst zazněly nezávisle na sobě vzrušené výkřiky. Pobídl koně a zaklapl hledí přilby. Ať mi Bůh požehná. Vyrazili. Dunění tisíců okovaných kopyt otřásalo zemí, vytrhávalo drny trávy a zvedalo oblaka prachu. Jel cvalem v sevřeném kovovém šiku, kopí v kolmém držení, přichystané k nájezdu. Jako by se zastavil čas, pozoroval vyděšené tváře nepřátelských pěšáků, zatímco se přibližoval k nim. Na povel jezdci sklonili svá kopí a změnili cval v trysk. Posledních pár délek kopí.
Slunce zakryl mrak a na planinu se snesla hustá mléčná mlha – dračí dech. Téměř na pár okamžiků nebylo vidět na špičku kopí. Jakub byl zaskočen.
Náraz jej málem vyhodil ze sedla. Ratiště kopí prasklo. Sledoval kopyta koně, kterak si udělaly místo v sevřeném šiku. K jeho uším doléhal nadlidský jek. Polil jej pot. Tasil meč. Rozvzpomněl se na hodiny motliteb a cvičení, jeho rozháraná mysl se uvolnila. Neohrabané pohyby nabývaly na vláčnosti, zbraní kreslil kolem koně smrtonosné krvavé obrazce. Odněkud přilétly dva šípy. Jeden odrazil štítem, ale druhý se zaryl do boku koně. Další kdosi využil této chvilkové Jakubovy obrany a mezi pláty na stehně se objevily prvé skvrny jezdcovy krve. Snad více než rána na stehně, měl starost o hřebce. Narušovalo to jeho soustředěnost. Přesto se pokusil zformovat obraz bolesti. Na okamžik jej uviděl před očima, rychle odmrštil vnitřní zrak na jednoho z útočníků. Ten se zapotácel, upustil zbraň, oběma rukama se chytl za hlavu a upadl na zem. Plakal.
Z dračí mlhy se zakřičením vyběhl další dartanec s dlouhým obojruč drženým kopím. Jakub zareagoval a natočil Kopýtka. Hrot kopí sklouzl po kovovém chrániči koňské hrudi, otevřel krvavý šrám na levé noze koně a celou silou projel stehnem jezdce kde se zastavil. Rázný rozmach meče Jakubova vzal život útočícímu vojákovi. Upustil štít a zasténal. Jakub se opřel hrudí o krk koně a snažil se z něj nespadnout. Okolní mlhou se míhaly stíny postav a jezdců, výkřiky a zvuky boje. Kopýtko byl neklidný a Jakub to vnímal ve své mysli. Cítil vzor draka v mlze, věděl že pro nepřátele zde žádná mlha není. Jako v potvrzení přílétlo hejno šípů. Jeden z nich se zabodl do jeho ramene, ale neprošel kroužkovou košilí.
Uchopil ratiště kopí a vytrhl jej s výkřikem ze svého stehna. Použil slabší vzor léčení a zastavil krvácení. Pokud by to neudělal, vykrvácel by. Bylo obtížné sestavit vzor uprostřed dračího dechu. Z posledních sil udržel své vědomí za hranicí snů.
Mlhou kolem něj proběhla dvojice mužů se znaky spojeného království. Pak dalších několik, zahlédl i znaky Řádu. Poslední dva se vytratili do mlhy.
Jakub je nechal být, měl co dělat sám ze sebou. Motala se mu hlava. Cítil to prázdno v mysli. Z dálky zaslech výkřiky, zvuk kovových čepelí a pláč.
Mysl si pomalu zvykla na únavu a noha už definitivně přestala krvácet a bolet. Ošklivá otevřená rána plná zaschlé krve vypadala na pohled odpudivě. Musí si ji zavázat, musí z koně na zem. Seskočil a rozhlídl se. Noha při seskoku palčivě zabolela, ve zbroji se mu stálo špatně, nesl velkou váhu. Sykl bolestí a opřel se o jezdecký meč. Kolem něj byla rudá zem, asi tucet zkrvavených těl. Několik z nich naříkalo jiní jen tak mrtví. Věděl co musí udělat. Sbíral síly na léčení. Cítil jak se ze vzduchu vytrácí vzor draka. Zdá se, že v bitvě bylo rozhodnuto. Nějaká látka na obvaz byla v jedné ze sedlových brašen. Nechtěl trápit svou nohu víc než bylo zapotřebí. Na zemi bylo místa dost. Natáhl nohu a obvázal si pevně obě rány na levé noze. Kousek od něj Kopýtko vzrušeně odfrkující. Šrám na noze a rána v koňském boku krvácely. Měl by se postarat o Kopýtka. Zapřel se o svůj meč zaražený v zemi a nejistě vstal. K jeho uším dolehl dusot několika koňských kopyt. Další vykřiky a z mlhy se oddělil rudočerný stín s dlouhou dartanskou čepelí. Dítě draka. Několika úspornými pohyby dorazil dva plazící se zraněné ve svém dosahu. Rozhlédl se. Chuchvalce mlhy jako by se přilepily na jeho kůži a šly s ním. Všiml si znaků Řádu a rozběhl se k Jakubovi. Vylézt znovu na koně nebyl čas. Štít byl také daleko. Jakub se postavil mezi něj a svého koně s napřaženým mečem.
Z šedivé masy mlhy se kousek před Jakubem vyloupl syn draka. Černá, kdysi luxusní, bíle vyšívaná kožená kazajka, šedočerné vlasy svázané do uzlu a pichlavé hnědé oči. Dartanská dračí čepel. Na jeho tváři se rozzářil úsměv. Jakub se rozvzpomenul na Scorcio a krčmu U havrana. Tenkráte proti sobě stáli stejně jako dnes. Jeremiáš a Jakub. Dnes ale nebylo tehdy, dnes je naštěstí dnes.
Jakub sklonil čepel a usmál se „už jsem myslel, že mi zvoní umíráček.“
Jeremiáš sklonil čepel k zemi a udělal pár nejistých kroků směrem k Jakubovi. Objali se. Jakub oběma rukama. Jeremiáš stále se skloněnou čepelí, poněkud zaskočen, jednou volnou rukou.
Jakub spustil ruce podél těla a uvolnil se. Bylo mu hned líp. Jeremiáš jej chytl za rameno a podíval se mu do očí.
„Nevěděl jsem, že tady budeš, odejel jsi přece za Marií, domů na Straku? Ale jsem zatraceně rád kamaráde, že tě zase vidím,“ úsměv Jeremiášovi vykouzlil vrásky ve tváři.
„Nedojel jsem na konec.“ Odpověděl Jakub a sklonil oči k zemi.
„Mrzí mě to, ale to je tím, že ti záleží víc na lidech kolem tebe, než na tobě. A co strýc, mluvil si s ním?“
„Nedojel jsem domů, ani jsem nedojel do Javorové.“
„Skončils U plného džbánu?“
Jakub pokýval hlavou, „musím se postarat o Kopýtka“ odvedl téma hovoru a vydal se ke svému koni. Jeremiáš se vydal za ním, chvíli mlčel
Jakub opět probudil svou mysl, snažil se soustředit, matně si vybavoval obraz života. Tisíce jehliček projelo jeho hlavou, bolelo to. Cítil jak mu ochabují údy, ale věděl, že rána se musí léčit. Zvuky kolem pomalu utichaly, obraz už viděl zřetelně před sebou. Levou rukou uchopil lehce šíp trčící z šíje jeho koně, pravou přiložil na ránu. Rychlým škubnutím ruky vyňal šíp a bolest rozbil obrazem života. Zranění pomalu srůstalo. Kůň stál zcela nehybně, znal svého jezdce. Stejně naložil s Kopýtkovou poraněnou nohou. Bylo to vysilující.
Jeremiáš jej pozoroval. Ten mladík měl v sobě víc, než na co vypadal. Zastyděl se za své chování U havrana. Nebýt Lišky, mohl ho zabít, tak jednoduše jak to dělal jindy. Mrzelo ho to. Zaplašil ty myšlenky. Jsou přátelé, co bylo, bylo, nestalo se to naštěstí.
Jakubovi se zatočila hlava ze slabosti, Jeremiáš přiskočil a podepřel ho. Jakub se chytl hrušky sedla.
„Díky“
„Už je po všem, pojď pojedeme na pohár dobrého vína. Budeš mi povídat.“ Usmál se znovu Jeremiáš. Byl rád, že Jakuba znovu vidí. Vlastně ani nevěděl proč. Nechtěl se v tom vrtat. No, vlastně mu něčím připomínal Astrii. Pomohl mu do sedla a myslel raději na pohár dobrého vína. Přemýšlení bolí, Jeremiáš nepřemýšlel rád, to už bylo lepší dostat ránu mečem.
Chuchvalce posledních zbytků mlhy rozehnalo slunce, jehož paprsky se leskly na zemi plné tmavnoucí čerstvé krve z bitvy.

Schody z Citadely se stáčely do haly, která vlastně byla obrovskou křižovatkou schodišť v sídle dartanského místokrále Scorcia. Jeremiáš spěchal. Zdržel se, ne že by na tom záleželo, ale nerad chodíval pozdě, ačkoliv se mu to většinou vždy přihodilo. Jeho rychlé kroky se rozléhaly halou. Oblékal si cestou koženou kazajku a vypustil pár nadávek na adresu opasku, který si nestihl utáhnout na obvyklou délku. Plně zabrán do dostrojování svých svršků málem vrazil do urostlého muže v letech. Luxusní dvorský oděv v barvách Říše. Rudá a zlatá. Jeremiáš se zlekl, nebylo by dvakrát vhodné setkat se v křídle kde přebývala Astrie s některým z dartanských pánu nebo dokonce s příslušníkem její rodiny. Oba muži se zastavili.
Sebastian da Rea, maršál dartanské Říše a přítel jeho otce, ta nejlepší možnost.
Jeremiášovi spadl kámen ze srdce. Pokusil se o usměv a vykročil, že jej obejde. Ruka na jeho rameni jej zastavila. Podíval se do zamračených odhodlaných očí, ve kterých kdesi hluboko plápolaly plamínky nenávisti.
„Byl jsi tu naposled!“ vyplivl mu do tváře da Rea. Odněkud z prostoru přilétla facka a mlaskla jej po tváři.
Jeremiáš vykuleně zíral a sbíral překvapením slova. Udělal dva kroky v zad a nechápavě koukal. Možná by měl dostat ještě jednu, aby se probral.
„Rozumíme si? Sbal si věci a vypadni z Citadely. Kdybych neznal tvého otce tak bys odsud nevyšel.“ Pokračoval maršál.
„Na Astri zapomeň. A teď vypadni.“
„Co?“ Snažil se Jeremiáš alespoň něco říct.
Sevřené rty a odhodlaný pohled, „nebo bys zde raději potkal otce Astri? Máš štěstí, že na uklízení špíny má své lidi.“
„Kdo to?“ vykoktal Jeremiáš a zamračil se.
Sebastian se uchechtl, „Astri sama, zdá se, že jsi ji přestal bavit.“ Opět se jejich oči střetly, tentokráte v dlouhém pohledu. „Jestli máš chuť někoho propíchnout, tak ne tady a ne teď, byla by to velká chyba, ale to ty víš, nejsi žádný hlupák. Takže sbal se a vypadni, o své povinnosti už se nemusíš starat.“
Jeremiáš stiskl zuby k sobě. Emoce, kterých byl plný zmrazil nějaký ledový dotek. Uhnul pohledem a vykročil ke schodišti.
„Nepotkali jsme se!“ zavolal na něj maršál a vyrazil po schodišti do míst, která Jeremiáš opustil.

Mladý Adrian da Rea se tiskl k Astriii.
S obnaženým mečem mezi ní a dvěma žoldáky stál jeho dědeček. Krvavé cákance na šatech i tvářích. Slepené vlasy, pot a krev. Bělmo jejich očí.
Vyděšený pohled mladého dartanského pána se upíral na Jeremiáše. Toho zdržovaly myšlenky. Procházel je jednu po druhé a ani nevnímal, že jeho čekání podnítilo jeho blonďatého oblíbence k akci.
Šipka z kuše se zabodla do břicha maršála. Ten upadl na jedno koleno.A Astriina vyděšená tvář Jeremiáše odstartovala.
Koutkem oka zahlédl blonďáka, jak vytahuje dlouhý stopařský nůž. Zdálo se mu, že se vše pohybuje pomalu. Strach popadl jeho mysl a smýkl s ní do strany směrem k útočníkovi. Čepelí srazil jeho dlouhý nůž stranou. Krok zkrátil vzdálenost a Jeremiášův loket dopadl do blonďákovy tváře v ten samý okamžik když ruka maršála upustila meč, jak se sesunul na udupanou hlínu stanu. Astrie se skrčila k Adrianovi a objala jej kolem ramen. Zabořila svou hlavu do jeho ramene a mladý de Rea se rozplakal.
Blonďák věnoval nenávistný pohled Jeremiáši, který zamračeně stál mezi ním a dartanským velitelem vojsk.
„Zrádče“ zasyčel mu do tváře a zaútočil nožem.
Byl to okamžik ve kterém přestal být Jeremiášovým oblíbencem. Jeremiášovi proběhlo hlavou, že i kdyby znal jeho jméno, neváhal by jej zabít. Čepel proťala žebra i plíci. Růžové bubliny a vyvalené bělmo. Jeremiáš nad ním stál a pomalu mu docházelo co k Astrii cítí. Děsilo jej dílo jeho volby. Otočil se k ní a mladému dartanci.
„Ve!“ zkusil co si pamatoval s dartanštiny a ukázal na vchod.
Pohled Astriiných očí jej donutil sklonit zrak. Ustoupil stranou a počkal až odejdou. Dlouhý pohled. V tom pohledu bylo tolik. Nechtěl jej vnímat zrakem. Cítil, jak jinovatkou pokryté emoce roztávají. Vzpomínky na schodiště, fontánu, pohár vína, sluneční paprsky v ložnici, déšť s kalužemi i mísu pomerančů.
Zástěna u vchodu se rozvlnila jejich rychlým odchodem. Jeremiáš přivřel víčka a sklonil oči. Dlouhý okamžik vyplněný tichem a myšlenkami.
Rozpálené rty. Její tvář tak blízko jeho, že jej polechtaly rozpustilé vlasy. Dotyk ruky na jeho paži, svou hrudí se jemně opřela o něj aby mu dosáhla na tvář. To vše v jediném okamžiku. Hnědé panenky očí a vůni jejích vlasů vnímal ještě dlouho poté co zmizela.
Přemýšlel, jestli se mu to poslední co zažil, zdálo. A napadlo jej, že kdyby měl volit znova, neudělal by nic jinak. Tak nějak pěkně jej to zabolelo. Usmál se a udělal první nejistý krok do budoucnosti.

Prvé paprsky svítání ozařovaly obzor. Kdesi vepředu mezi stromy praskla větvička. Jeremiáš zvedl ruku v pěst a přikrčil se. Skupinka vybraných, kteří jej následovali se zastavila a každý její člen využil nejbližší možné příležitosti k úkrytu, přikrčení se či zalehnutí k zemi. Na kraji lesa mezi stromy zakryla vycházející slunce silueta hlídky. Dartanské dlouhé kopí, krátká lehká šavle a luxusní oděv, zhodnotil Jeremiáš situaci. Byli blízko. Sázel na jistotu, pokynul kudrnatému blonďákovi s kuší, většinou si nepamatoval jména lidí, kteří mohli umřít a několika posunky mu vysvětlil svou strategii.
Otrávené dýky na širokém opasku, dárek od Patrona, jak s oblibou říkával, se při této příležitosti náramně hodily. Opatrně se plížil na co nejkratší vzdálenost, ostražitě vnímal okolí a vyhlížel druhého z dvojice. Kapka potu na jeho čele mu sklouzla po nose a rukojeť dýky byla kluzká. Cítil nervozitu, zákeřné přepady nepatřily mezi jeho přednosti. Jeremiáš se měl rád, nechtěl zemřít tak mladý.
Nedaleko se ozvala dartanština a druhý z hlídky vykoukl na kolegu zpoza keře na okraji lesa. Zapínal si opasek s šavlí a pár kroků od něj, opřeno o strom leželo jeho kopí. Jeremiáš suše polkl, ovládl strach. Teď se to nesmělo pokazit. Rychle se zvedl a dýka se zabodla do krku hlídky na kraji lesa. Pak skok, tasení a než se dartanec stihl zapnout, sek. Když tělo z žuchnutím dopadlo na zem, měl radost, zatím se nic nepokazilo.
Na dohled se shromažďovaly dartanské oddíly a na úpatí kopce, přímo pod nimi, kousek mimo vojenského tábora stálo několik luxusních stanů v maršálových barvách. Jeremiáš měl radost, dostali se blíž než čekal.
Dartanské, dlouhé rovné trubky zamečely a oddíly jevící se z výšky jako ježci s kovovou kůži se daly do pohybu. Od maršálova stanu se oddělila skupinka jezdců v barevných zbrojích s obrovskými chocholy na přilbicích. Během jízdy se rozdělili do několika skupin, a zamířili ke svým oddílům. To byl správný čas.
Když se železná jízda Řádu rozjela proti dartanské pěchotě, dal pokyn a vyrazili.
Uběhli sotva pár kroků, když se ze skromněji zdobeného stanu s emblémem letícího draka začala pomalu plazit k bojišti hustá mlha. Za pár chvil se i jim pletla pod nohy. Jeremiáš zavadil kotníkem o první její šedivý cíp a jeho mysl se rozjasnila. Vnímal všemi konečky jejích lepkavých chapadel místa, prapodivně jednoduché struktury, každou věc, které se mlha dotýkala. Vnímal sílu lidí kolem sebe, jejich emoce i pochyby. Vnímal, že někde nad nimi z mraků na bojiště civí dvojice dračích očí a právě rozhoduje o výsledku bitvy. Cítil sílu a naplnění, lačnost po bitvě a chuť zabíjet. Cítil mysl draka ve své hlavě. Vnímal jak se jeho myšlenky pomalu stávají součástí mlhy. Vzpomněl si na zasvěcení. Vyděsil se. Zamrkal. Vzpomněl si na Motýlovy verše, jakoby se mu náhle objevily samy před očima. Chapadla se stáhly, přesto však stále vnímal nenávist mysli, která bděla v transu uprostřed stanu s dračími symboly. Mysl Syna draka se soustředila na bojiště. Musel využít příležitosti. Tahle malá skupinka odvážlivců může rozhodnout o výsledku bitvy. Usmál se do mlhy a cítil, že je jediný Dračí bratr na bojišti. Sevřel pevně jílec dartanské čepele s hlavicí ve tvaru dračí hlavy. Byl čas, aby jeho čepel zas pila krev Dračích bratří. Dnes bojoval na správné straně o tom nebylo pochyb. Vzpomněl si na Scorcio, na Jakuba a věděl, že on tady bude s ním, alespoň v myšlenkách.

Po dlouhé potyčce z více než tuctu jeho lidí zbylo jen pět, ale blonďák s kuší se stále držel na čele, vypadal na šikovného kluka. Jeremiáš si jej za tu chvíli docela oblíbil, ale ještě nebylo po boji. Tři stany už navštívili, osobní stráž maršála nepatřila mezi vojáky s řadovým výcvikem, ten předposlední stan se vzňal od pochodně. Zbýval už jen jeden, maršálův stan.
Jeremiáš v něm vnímal osm osob.
Syn draka, maršál, čtyři osobní strážci a dvě osoby jevící se jako nejméně nebezpečné. Nevěnoval jim pozornost. Rozmístil tři lidi ke vchodu a vysvětlil strategii. Z tasenou čepelí se připlížil ke stěně z plátna. Přivřel oči a soustředil se na jednoho strážce, který se přiblížil kde bylo potřeba. Vhodná chvíle nastala. Jeremiáš zabodl do stanu dartanskou čepel až po jílec. Ladným vytažením zkrvaveného ostří otevřel plátno stanu. Jeden strážce s žuchnutím dopadl na zem. Syn draka procitl z transu a jeho oči se podívaly na Jeremiáše. Nepočítal s tím, že jej přijde zabít „sourozenec“. Kapitán Telltag a hrdina ze Scorcia neztrácel čas. Přiskočil na dosah zbraně a přeťal jeho krk až na páteř. Nemohl riskovat a druhou ranou odťal hlavu od těla. Původně ji chtěl věnovat jednomu s osobních strážců, který nejpohotověji zareagoval. Šipka z kuše vystřelená z takové blízky udělá divy i s dartanskou zbrojí. Jeremiáš toho blonďatého kluka za tohle skoro přijal do rodiny. Trojice u vchodu si ale nevedla tak dobře. Dartanské kopí s dlouhou čepelí právě přeťalo druhého z pětice. Ten první už ležel v kaluži krve na zemi. Kolem Jeremiášovy hlavy se prosmýkla zakřivená čepel. Už z poslechu to byla dobrá zbraň a zvuk drcené kosti za Jeremiášovými zády prozrazoval, že přišel o svého oblíbence nebo o třetího z pětice. V tuto chvíli na tom nezáleželo. Odrazil výpad aktivního strážce, využil nekrytého stehna a prosekl mu jeho vnitřní stranu. Chvilka bolesti každého zpomalí dost na to, aby jej zastihla smrt. Špička Jeremiášovy čepele se mu zasekla za pravé ucho. Periferním viděním zaregistroval zvrat situace u vchodu. Zamračený vousáč s mečem a znaky řádu byl pro osobního strážce zdá se drobet obrněným oříškem. Už dvakrát odrazil jeho výpad a na potřetí se mu podařilo sklouznout čepelí po ratišti kopí a dartance tak připravit o ruku v zápěstí. Odněkud zpoza zástěny vylétla dýka a přesně se zaryla pod ohryzek rytíře Řádu. Ten se zapotácel, dvěma ranami ještě dorazil krvácejícího dartance a sesunul se na zem. Jeremiáš udělal několik rychlých pohybů směrem k závěsu.
Blonďák měl několik zranění, ale vypadalo to, že nabíjet kuši umí poměrně rychle. Škoda, že Jeremiáš nezahlédl jak se přihodilo, že dartanec svíjející se na zemi má šipku z kuše zaraženou v rozkroku. Jeho oblíbenec strážce z nenávistným pohledem dorazil.
Jeremiáš strhl závěs dělící stan na dvě půlky.
Nedokončil pohyb. Zastavil se. Nechtělo se mu už udělat žádný další krok.
Toho starého muže znal, byl to přítel jeho otce Sebastian da Rea, šedé vlasy i vousy, moudré oči, zamračená tvář, postava muže, který v časech svého mládí patřil mezi ty urostlé a pohledné. Maršál Dartanské Říše. Teď zde stál s obnaženým mečem a chránil vlastním tělem svého vnuka, dítě sotva desetileté, a mladou dívku, které se děcko choulilo v náručí.
Ten divoký pohled, vůni vlasů a napětí znal Jeremiáš nejen z hodin šermu. Začínal pomalu odhadovat své a Astriiny šance.