Cesta za hvězdou

Vlahá noc s širokým tmavým nebem nad hlavou. Mladé lístky stromů šustily ve větru. Jaro přišlo pozdě, vstoupilo všude během několika okamžiků. Ve vzduchu byl stále cítit večerní déšť. Zem voněla lesem. Jakub seděl na jeho okraji vzpomínal.
Bylo to to místo. Jako by s větrem, který hladil jeho tvář přilétly i rozmazané a nejasné obrazy minulosti. Snění nebo skutečnost. Hvězdy mezi korunami stromů.
Tehdy nebyla taková zima. Tehdy bylo teplo. Zavřel oči a posadil se do mechu. Byla tu jen tma. Ale tehdy nebyla tma, bylo slunce a její smích. Už si vzpomíná.
Na jeho tváři se objevil úsměv.
Šedozelené studánky nejhlubší radosti. Sluneční paprsky zářivých úsměvů a štěstí. Ten smích, jak jenom zněl, vzpomínal.
Zamračil se.
Zněl jako flétna. Flétna s léčivými tóny. To tehdy se probudil a pohlédl na ni poprvé. Seděla zády k němu na kraji jeho lůžka a tiše hrála na flétnu. Vysoká černovlasá dívka. Něco na ní jej uvádělo v neklid. Tehdy přestala hrát a otočila se k němu. Šedozelené oči, které na něj pohlédly byly tak známé. Nedokázal si je vybavit. Snad je zahlédl někdy v dětství. Cítil svíravý pocit v hrudi, čím déle se do nich díval. Nedokázal se od nich odtrhnout. Stále vnímal jak je zesláblý. Vykouzlila na své tváři překrásný úsměv. Nezapomněl na ni. Stále na ni myslel.
Kolikrát listy stromů změnily svou barvu.
Tehdy usínal vedle ní a držel ji v náručí, hladíval ji po vlasech. Cítil její teplo a svůj život. Byli tu jen oni dva pro sebe navzájem. Chtěl ji tolik poznat.
Byla tak hrdá a silná, alespoň zdála se taková být. Byly ale chvíle, kdy plakala. Připadala mu tak bezbranná a zranitelná. Nemohl jí pomoci, tehdy nevěděl proč, vnímal, že ona je přesvědčená o tom, že není ten pravý čas.
Ten čas.
Sklonil hlavu a cítil, že má vlhké oči. Mech pod ním byl mokrý včerejším deštěm.
Teď už ví proč plakala.
Ten čas.
Držel ji tehdy v náručí dokud neusnula. Dlouho, ale teď už ví, že ji měl držet déle a silněji. Měl ji pochopit a více naslouchat srdcem.
Tehdy nevěděl, že byla u něj, že jej držela za ruku a hladila po tváři, když blouznil v horečkách. A nebo možná tam byla. Je to tak dávno. Už si nevzpomíná.
Na ni ale nezapomněl. Jen obrazy nejsou tak jasné jako dříve.
Chladný noční vítr jej pohladil po vrásčité tváři a rozcuchal jeho šedivé vlasy.
Nikdy na ni nezapomněl. Myslel na ni stále.
Možná jej tu čekala už dříve. V ten pravý čas, možná později, nebo někdy jindy.
Bál se ji zavolat a tak jen tak seděl v mechu s hlavou v dlaních. Myslel na včerejší déšť.
Seděl tak dlouho.
Chladný dotek dlaní na jeho tváři. Byly to její ruce, poznal je. Měly zvláštní kouzlo, ty její ruce, vzpomínal si na ně. Cítil z nich, jako tehdy, teplo, lásku a klid, dokonce dokázal vnímat, že skrze ně do něj zase proudí radost ze života a životní síla. Tehdy, když sálal v horečkách její ruce chladily, jako dnes a když se třásl zimnicí, dokázaly zahřát a zahnat zlé noční můry.
Její ruce jej vždy uklidnily.
Otevřel oči, ale zakryla mu je.
„Jakube! Ty jsi přeci přišel.“ Cítil, že má radost a sdílel jí.
Slyšel její hlas, cítil její vůni. Ano byla to ona, voněla zvláštně, trochu lesem, trochu po spadaném listí a pak ještě po něčem příjemném, co nedokázal zařadit, připomínalo mu to rodiče.
Usmál se radostí. Do očí mu vytryskly slzy štěstí.
„Nevím, jestli není pozdě. Jestli je pravý čas.“ Otočil se k ní.
Chytla jej za ruce, měla smutné oči, ale usmívala se. Viděl ji rozmazaně, ale byla tady. Vysoká černovlasá dívka s šedozelenýma očima. Byla to ona jak ji znal. Byl šťastný. Zase ji bude objímat dokud neusne a ráno bude poslouchat její hraní na flétnu. Byl opravdu šťastný.
Pohladila jej znovu po tváři a pohlédla mu do očí. „Už je ten pravý čas Jakube, neboj se, jsem u tebe.“

Ohnivé slunce rozpalovalo ocelové kroužky jeho zbroje. Cítil zápach potu svého koně. Napadlo jej, že mu možná smrdí stejně. Štěrkovitý písek pod kopyty občas zaskřípal o podkovu. Kůň jemně klopýtl. Mincová hlavice jeho meče mu narazila o chránič lokte a rozťala kovovým zvukem okolní ticho, podbarvené jen pískotem větru. Sevřel čelisti a všudypřítomný jemný písek, mu zaskřípal o sklovinu. Otočil hlavu stranou a pokusil se uplivnout. Měl sucho v ústech. Ucítil zachvění a jeho nejasná předtucha nabyla ostrých tvarů. Jeho smysly, spolu s vlasy na zátylku, se naježily. Vnímal ji. Energii, které jiní souhrnně říkali magie.
Zpoza obzoru vyskočily ošlehané skaliska. Pobídl koně a pevně chytil dřevec do ruky potící se v železné rukavici. Kopýtko opět klopýtl. Jakub sundal z hrušky sedla štít a chytil jej do pravice. Zastavil. Kůň nervózně odfrkl. Cinkl postroj. Kůň přešlápl. Jakub vyčkával a kapka potu, zpod kroužkové kapuce, kreslila v jemném písku, přilepeném na jeho tváři, mokré mapy. Zamrkal. Kapka se vpila do země pod kopyty. V zátylku mu mrazilo, magie tu bylo opravdu hodně. Měl strach, ale přesvědčoval se, že se nebojí. Náhle za skálou zapraštělo kamení. Rychle obrátil hlavu. Pot z čela mu vklouzl do oka a zaštípal. Obrátil koně a sklonil dřevec. Víc už nestihl. Zpoza skaliska se jakoby odnikud vynořil obrovský ještěr. Byl pokrytý černorudými šupinami. Různě po těle měl kostěné výstupky. Vypadaly jako rohy. Žluté oči s černou mžurkou se upřely do zelených očí Jakuba. černý rozeklaný jazyk vylétl s tlamy plné zažloutlých špičáků a olízly jej plamínky. Jakub se ještě víc zpotil. Soustředil se na vzor zbroje, vložil do něj celou sílu. Mozek zapulzoval. Cítil svůj a Kopýtkův tep. Spojil se s koněm. Byli jedna bytost. Čas, jako by se zastavil. Neuvědomoval si, že má strach. Prudce pobídl hřebce a sklonil kopí. Mířil na žluté oko v lebce netvora. Ještěrův plamen spálil okolní vzduch. Jakub cítil, že dýchá oheň. V hrudi jej bodalo a ústa se pohybovala podle slov bojové motlitby. Cítil, jak se mu před očima tvoří vzor dřevce. Pulzoval, zářil, obepínal ještěrovu hlavu.
Věděl, že nemine. Náraz jej vyhodil ze sedla. Kůň zařehtal. V ústech ucítil vlastní krev. Ve vzduch se vznášela vůně spáleného masa, krve a potu. Dělaly se mu mžitky před očima. Ležel na zemi. Chtěl se posadit. Obraz se rozostřil a na okamžik ztratil sluch. Neměl sílu na to, aby se zvedl. Bezvládně ležel, těžce oddechoval a vychutnával vlastní krev v ústech. Slepota očí a pískání v uších. Cítil svůj tep a v dálce tep svého koně. Ležel…
Až hvězdy na nebi, mu vrátily smysly. Šedá tma, průhledná a osvětlená měsícem. Posadil se. Zacinkala ocel, když hrkl kameny pod sebou. Namáhavě se postavil. Rozhlédl se. Zlomený dřevec. Kůň, stojící opodál a vesele pohazující hlavou, jeho krev v písku. Klekl, sundal kapuci, vytřel krev z uší a nosu. Vysušil krvavé slzy. Cítil se slabý. Nedokázal se soustředit ani na vzor léčení. Zjistil, že není zraněn. To jeho magie mu vehnala do očí, uší a úst krev. Věděl, že mohl zemřít. Ale žije. Netvorovo tělo, jako by zavál písek, zmizelo. Oddechl si a vykročil ke koni.
Cestu mu zastoupil svraštělý, bělovlasý stařec. Jakub se zarazil a pohlédl mu do tváře.Stařec měl šedé, hluboké a dobré oči.
„ Jsem rád, že jsi to dokázal, Jakube.“ Řekl a usmál se. „..ale pamatuj, zlo má mnoho tváří“
Jeho pohled, jako by se ptal : Porozuměl jsi mi ?
Jakub chtěl něco říct, stařec jej však předběhl. „Víš, ne vždy s ním lze bojovat, tak, jako dnes, pamatuj na to.“
Znovu chtěl něco říct. Jazyk mu zdřevěněl. V nohách cítil slabost, v mysli prázdno a mžitky před očima tancovaly a uspávaly ho….
Ohnivé slunce rozpalovalo ocelové kroužky jeho zbroje. Škubl sebou, probudil se a zamrkal: Pomyslel si, že se mu něco zdálo. Ucítil zápach potu svého koně. Napadlo jej, že mu možná smrdí stejně. Štěrkovitý písek pod kopyty občas zaskřípal o podkovu, když kůň jemně klopýtl. Mincová hlavice jeho meče hlasitě cinkla o chránič lokte a přehlušila okolní ticho. Jen pískající vítr zvedal oblaka toho nejjemnějšího písku. Zrnka která se díky větru dostala mezi jeho zuby nepříjemně skřípala. Otočil hlavu stranou a pokusil se uplivnout. Měl sucho v ústech. Cítil ve vzduchu napětí a jeho nejasná předtucha nabyla ostrých tvarů. Jeho smysly, spolu s vlasy na zátylku, se naježily. Vnímal ji. Magii.
Zpoza obzoru vyskočily hranaté, ošlehané skaliska. Pobídl koně a pevně chytil dřevec do ruky potící se v železné rukavici. Kopýtko měl nejistý krok. Jakub sundal z hrušky sedla štít a chytil jej do pravice. Zastavil. Kůň nervózně a krátce frkl. Zacinkala železná přezka postroje. Kůň přešlápl. Jakub vyčkával a kapka potu, zpod kroužkové kapuce, kreslila v jemném písku, přilepeném na jeho tváři, mokré mapy. Zamrkal. Kapka se odlepila od čela a vpila se do země pod kopyty. V zátylku cítil stálý tlak, magie tu bylo opravdu hodně. Měl strach, ale kdo by se nebál? Náhle se za skálou pohnulo kamení. Rychle obrátil hlavu. Pot z čela mu vklouzl do oka a zaštípal. Obrátil koně a sklonil dřevec. Víc už nestihl. Zpoza skaliska se jakoby odnikud vynořili čtyři jezdci.

Ve stanu bylo příjemně. Venku zářily jasné hvězdy a léto vykouzlilo další teplý večer.
Polní lékař před chvílí odešel. Jakub ležel na Jeremiášově posteli, na noze čerstvý obvaz. Koukal nahoru, odpočíval a uvolňoval napětí své mysli stále plné obrazů z bitvy. Prohlížel si plátno stanu a přemýšlel.
Jeremiáš seděl na třínožce u postele a mnul v rukách kovový pohár s vínem. Koukal do země.
Stan byl malý, útulný pro čtyři osoby, ale skrze Jeremiášovo „vybavení“ se nebylo kde hnout.
Louče prskaly a zvenčí doléhal zpěv a hlasitý hovor.
„Oslavují první vítězství,“ řekl Jeremiáš a otočil se k Jakubovi
„Myslím, že dnes nebudu moct usnout.“ Tiše poznamenal Jakub.
Do chvíle ticha najednou zazníval veselý hlahol zvenčí mnohem víc.
„Taky dnes neusnu Jakube,“ pokýval hlavou Jeremiáš, „poslední dobou spím málo“, zamračil se do poháru, pak nadzvedl obočí a upil pořádný doušek.„Povídej o své cestě domů“
„Není o čem povídat“
„Ale je, znám tě, jsi starý mezek, tvrdohlavý a děsně idealistický na tenhle kousek světa. Takže jak to bylo dál s Marií? A nenechám se odbýt, ne jako posledně,“ Jeremiáš si dolil vína a usmál se na ležícího.
Jakub mlčel.
„Definitivně ti zlomila srdce? Nedal se odbýt Jeremiáš.
„Ne, spíš mám pocit, že jsem jí ho zlomil já. Nezachoval jsem se jak jsem měl.“
Jeremiáš se zamračil, „nezachoval ses? Zase ty tvé řeči o cti a morálce? Mám jich za tu dobu co se známe plné uši.“
„Myslím, že tomu nebudeš rozumět Jeremiáši. Nechme to být. Raději povídej ty. O Scorciu, o tom cos zažil ty, myslím, že to bude zajímavější.“ Jakub se opřel o lokty a podíval se na něj.
Jeremiáš se napil pořádně z poháru, dolil si a očima přejel poloprázdnou láhev.
„Zase moc piju,“ usmál se na pohár, „Scorcio je prokleté město. Co ti mám povídat. Po povstání, když jsme se rozloučili a každý šel svou cestou jsem se rozhodl, že přijmu nabídku Patrona, zorganizuju a vycvičím pár lidí. Byla to docela zábava. Patron je ale starý parchant. Snažil se na všem vydělat. Štěstí, že dojeli tví bráškové z Řádu. Z kapitána Telltaga se přes noc stal hrdina. Věřil bys tomu?“
Jeremiáš se hlasitě zachechtal.
„Patronova hlava, si myslím, ještě visí z hradeb Scorsia. Aspoň má o všem přehled, to vždycky chtěl.“
„A Astrie?“
„Neviděl jsm ji od té doby. Je to minulost. Tu nechme vranám!“
Jeremiáš dolil pohár sobě i Jakubovi a odhodil práznou láhev ke vchodu.
„A pak přišli první dartanské oddíly. Maršál poslal slabší kusy, aby zjistil jak jsme na tom. Lišák mazanej. Tví bráškové je rozvěsili po hradbách. Pak přijelo poselstvo z království a pak byla bitva. Zbytek znáš.“
Jeremiáš dopil pohár a rozhlédl se po další láhvi.
„Moc piješ,“ zkonstatoval Jakub.
„Jo dělá mi to dobře. Nevržou mi pak kolena věkem.“ Odsekl Jeremiáš a odhodil deku, pod kterou ležely dvě zapomenuté láhve. Po chvilce hledání našel pod dvěma mapami, rozloženými na stole, i vývrtku. Shrbil se, chytl láhev mezi boty, ale korek se roztrhl vpůli. Zaklel, odhodil jej i s vývrtkou stranou a zbytek zátky zatlačil palcem do lahve.
Jakub ho pozoroval. Jeremiáš si toho všiml a prohlásil, „je to dobré víno ze západních provincií, chutná po švestkách a medu.“
Jakub sáhl po poháru, ochutnal a olízl si rty.
„Víno už jsem dlouho nepil.“
„Teď to doženeš“, vítězoslavně zvedl Jeremiáš láhev a postavil ji na malý stolek u postele.
„Třeba bych měl taky začít pít, pomáhá to?“
„Jako na co?“ Napil se Jeremiáš.
„Na zlomené srdce“
„Ne. Víno se pije na dobrou náladu, na zlomené srdce je kořalka. Jestli chceš, zajdu ven a nějakou přinesu, jsou jí tam čtyři sudy.“
„Ne, vystačím s vínem“
„No proto. A teď zpět k Marii. Co se stalo?“
Jakub vyprázdnil naráz pohár vína a rozpovídal se. Jeremiáš mu rychle dolil a sledoval jak Jakubovi zrudly tváře. Bylo to silné víno. Jakub se opatrně posadil a pokračoval.
„Setkali jsme se, bylo to jako kdybych ji potkal včera. Viděl jsem jí na očích, že má radost, že mě vidí. Povídali jsme si. Jen tak. Potom jsme se drželi za ruce a objímali se. Bylo to krásné.“
„Skončili jste na seně“ suše konstatoval Jeremiáš, „a ty máš teď výčitky.“
Jakub se místo odpovědi zamračil. Sklopil pohled a chvíli upíjel z poháru.
„To není nic špatného zatraceně,“ pokračoval Jeremiáš. „Moc o věcech přemýšlíš. Ale to asi vy všichni bráškové z Řádu. Neboj u mě je to jako v Gartonské kryptě. Vím, že držíte tenhle.. celibát nebo co.“
„Když to neděláme, motlitby ztrácejí sílu, není to ale vynucené, abys to špatně nepochopil.“
„Tak v čem je problém? Pak nerozumím proč si nezůstal?“
„Ona má manžela, to nebylo šťastné řešení.Ublížil jsem jim oběma.“
Jakub zoufale pohlédl na překvapeného Jeremiáše, ten zakroutil hlavou a přihnul si.
„Zatraceně, Jakube, z nás dvou jsem tu smolař já, ty jsi zatracený klikař!“
Jakub sklopil zrak a tiše řekl, „nebylo to dobré, cítím to v srdci. Odjel jsem bez rozloučení“
„Jsi hlupák, který si šlape po štěstí. Zapomeň na Řád, na hloupé dartanské války a vrať se domů. Kdybych byl na tvém místě, udělám to.“
Jeremiáš zasněně kouknul k východu ze stanu, vyprázdnil svůj pohár a oba zase naplnil vínem z lahve. Jakub se díval do jeho očí a věděl, že to musí říct.
„Jsme součástí celku Jeremiáši, jsou vyšší cíle, pro které je třeba žít.“
„Povídačky, kupa hoven, jen kopance a rytí držkou v zemi,“ rezolutně prohlásil Jeremiáš a podíval se Jakubovi zpříma do očí. „Hodnosti a tituly, boj o moc a mlýnek na maso, tučné pupky a nadité měšce. Nějak ty tvé cíle nevidím.“
Jakub nevěděl co říct. Cítil, že Jeremiáš neříká co si myslí.
„Ještě, že je chlast levnej,“ řekl Jeremiáš. „Ty máš svý vyšší cíle, já chtěl vždycky žít normální život, někde v klidu a daleko od lidí. Nějak se to nepodařilo. Posralo se to.“
Jakub mlčel.
„Posralo se to jako všechno na co šáhnu. Jediné co mi jde, je ohánět se mečem a i na to si už občas připadám starej. A vlastně je to taky jen destrukce, takže mi to musí jít dobře. Vždyť tebe jsem málem taky poslal k tomu tvému pánbičkovi. Nasrat na všechno Jakube, žádné vyšší cíle“
Jeremiáš do sebe obrátil pohár a vzápětí si ho zase dolil.
Jakub to nevzdával. „Bojuješ proti dartancům, vedeš lidi, obdivují tě, jsi pro ně hrdina. Dokážeš jim vracet to co jim dartanci vzali. Svobodu. Sám nevěříš tomu co teď říkáš Jeremiáši, dopijeme láhev a půjdeme spát.“
„Ty sám víš nejlíp proč to dělám, byl jsi tam tehdy Jakube, zavzpomínej. A nebo ne, jdi spát. Já se jdu ožrat. Možná někteří z těch chlapů tam venku zítra dodýchaj, tak si je chcu ještě užít.“ Jeremiáš se zvedl, postavil pohár na stolek a s nedopitou lahví vína rychle odešel do zvuků hlučného večera po vyhrané bitvě. Na nebi jasně zářily oba měsíce. Občas zafoukal vítr a napnul plachtu stanu. Kolem jedné z loučí poletovala divoce velká můra. Nakonec se s zaprskáním spálila v ohni.
Jakub osaměl. Pohár postavil vedle Jeremiášova, sebral ze země deku. Poslední láhev dobrého západního vína postavil vedle stolku na zem. Přikryl se a za zvuku praskání loučí a vojáckých odrhovaček zvenčí přemýšlel o vyšších cílech a o Marii. Přemýšlel a nemohl usnout.
Jeremiáš své vyšší cíle utopil ten večer v alkoholu.