Cesta za hvězdou

Svítil měsíc, jako obrovské vypoulené dračí oko. Stmívalo se a na obloze se prolínalá šedá s červánkově fialovou. Možná jen Jeremiáš se pohledem na nebe uklidňoval, aby jeho žaludeční stahy neprolomily rozhodnutí, že večere stála opravdu moc peněz na to, aby ji nechal povalovat jen tak na ulici. Opíral se zády o zeď krčmy U Komára a pozoroval chvílemi oblohu, chvíli ulici.
Ponocný prošel kolem a zapálil jednu z pouličních lamp. Jeremiáš si uvědomil, že kde jsou lampy, tam není doporučeno to, o čem jej neustále jeho žaludek naléhavě přesvědčoval. Rozhodl se odlepit od zdi a jít mu to rozmluvit někam mimo osvětlení, ostatně ani ten výhled na podvečerní oblohu už nebyl tak romantický. To je to světlo pouličních lamp.
Po páru nejistých krocích nabral směr do Kolářské ulice a dokonce v polovině zjistil, že chůze pomáhá a žaludek přestává protestovat. Pomalu prošel až na Svážné náměstí a posadil se ke kašně. Voda páchla, ale to dnes nevadilo. Nabral ji do dlaní a chrstl na obličej. Pak ještě dvakrát a jednou na zátylek. Odplivl si. Dnes měl opravdu skvělý den. Opřel se rukama o kašnu, civěl do vody a přemýšlel.
Ráno bylo jedno z nejkrásnějších, které zažil. Teplá postel, snídaně, kalíšek vína. Roztomilý úsměv, vyžehlené šaty. Splněná přání a za oknem teplé slunko. Jen se chvíli rozvalovat v peřinách, objímat tu mladou dívku, které sice nerozuměl ani slovo, ale už tři a půl měsíce to ani jednomu z nich nevadilo. Ranní milování a těsně před obědem se s ní rozloučit a pospíchat do Citadely. A tam na schodech se krásný den pokazil.
Tlumené hlasy z Dolní ulice vyrušily bubliny jeho myšlenek.
Zůstal jen vztek, který cítil, když za ním naposled zapadla brána Citadely. Vnímal nenávistné pohledy Dartanců zapichující se do jeho zad, když nabral směr do města.
Dartanské tlumené hlasy z Dolní ulice. Dartanci měli dnes v noci smolný den. Smolnější než on. Z průchodu se vyloupla trojice postav. Arogantní úsměvy a povýšená Dartanská mluva. Jeremiáš udělal pár kroků od kašny směrem k nim a prohlížel si je. Všimli si jej. Jejich pohled zabloudil k jeho čerstvě ušpinené parádní kožené košili, k meči u jeho boku. Určite si všimli hlavice s dračí hlavou, kterou nosila stráž Citadely. Jeremiáš se rozhodl, tyhle dnes pošle do lazaretu. Vytasil meč a zrychlil krok. Žádný z nich nezaváhal. Tři čepele se mdle zaleskly v mesíčním svitu. Cítil, že jeho mysl i pohyby jsou vláčnější. Nepřemýšlel o tom, co bude následovat. Ocel cinkla o sebe. Někdo z nich jej tupě udeřil přes břicho, ozval se žaludek. Rozbolela jej hlava, pohyboval se rychleji, než bylo rozumné. Ucítil vůni krve. Své krve. Ucítil, jak se mu podlamují nohy, dopadl na jedno koleno, jeho tvář pleskla o kostky náměstí. Napadlo ho, kdo vlastně má dnes smolný den. Ucítil na jazyku krev, někdo jej kopl do hlavy. Už mu to bylo lhostejné. Poslední, co si uvědomil, bylo to, že jeho žaludek to asi také nevydržel. Ta drahá večeře se rozplizla na stejných kamenných kostkách, na kterých on teď ležel.
Probudila jej ta známá bolest, nebylo to poprvé, co jej probouzela. Své výhonky a rudé květy rozvinula v celém jeho těle. Otevřel oči. Nezasténal, to dělával dříve. Jen sevřel rty a snažil se zaostřit na nejbližší předmět. Ležel na lůžku. Skrz obvazy prosakovala krev. Páchly a byly napuštěné jakousi zelenožlutou mastí. Nepokoušel se pohnout a začínal si uvědomovat poslední vzpomínky, které mu zůstaly v hlavě, když byl při vědomí.
„Vy jste kapitán Jeremiáš Telltag, viďte?“ uslyšel vedle lůžka příjemný ženský hlas. Bolela jej hlava, ale pokoušel se ho zařadit mezi známé tváře. Po chvíli tupé bolesti se mu to podařilo. Ano, byla to kněžka Vesny, Lenien. Znal ji velmi dobře, nebylo to poprvé, co se dostal na lůžko do lazaretu zasvěceného bohyni Vesně. Znal i její dřívější jméno, ne to, které přijala po vstupu do řádu. Leona, tak se jmenovala. Tápal v paměti, ale narážel jen na samá bílá a bolestivá místa.
„Otřes mozku, zlámané kosti, ztráta krve, ve stručnosti jste nemusel být už mezi živými kapitáne, uvědomujete si to?“ rozlehl se v místnosti její příjemný alt.
„Asi…“ zasípal Jeremiáš, „…bych vám měl poděkovat.“
„Měl jsi štěstí,“ naklonila se k jeho lůžku, „Víc než kdy jindy, Jeremiáši, takhle zřízeného jsem tě ještě neviděla. Neptám se, co se stalo. Dokážu si to představit, něco se doneslo i sem do chrámu Vesny.“
Jeremiášovi se pomalu začínaly skládat kousky rozbitých vzpomínek. Zamračil se a pocítil náhlý nával vzteku.
„Za jak dlouho budu v pořádku?“
Dlouhou chvíli mlčeli. Oba. Cítil její pohled a raději se nesnažil zkoumat myšlenky skryté za ním.
„Do tři týdnů.“
Stručná odpověď. Na Leonu až moc stručná.
„Musím si pak ještě něco zařídit, docela to spěchá, můžeš to prosím urychlit?“
„Udělám, co budu moct, ostatně jako kdykoliv jindy, a až si to vyřídíš, budu mít zase nachystané čerstvé obvazy. Ty se nezměníš, Jeremiáši.“
Ucítil její letmý pohled a slyšel, jak zaklaply dveře pokoje.
Vlastně ho mrzelo, že některé věci nejdou vyřídit bez těch obvazů. Měl by být lepší, třeba by těch obvazů bylo méně a nebo, a to je jistější, už by neměl tolik pít. Kdysi byl přeci jeden z nejlepších. Slýchával, že má talent, ale to bylo dřív.

… věnováno JF

Cítil bolestivý tlak v naražených žebrech, snad nebyla zlomená. Teplé lepkavé cosi mu stékalo po stehnu až do boty. Koukal se na své proťaté břicho a opíral se zády o kmen kaštanu. Zvrátil hlavu proti holé koruně zasypané sněhem. Pousmál se, když si uvědomil, že strom, u kterého asi vykrvácí, je kaštan. Kaluže krve roztály sníh kolem. Obloha byla jasná, pomalu se stmívalo a na večerním nebi zazářily první hvězdy. Jakub se snažil zaostřit na ně, ale ony jako by tmavly a matněly. Ucítil chladný poryv větru, uvědomil si, že má promrzlé nohy. Potřeboval se zahřát. Musí na nohy a najít Kopýtka. Pevně uchopil jílec meče a zabodl jej špicí do země. Zavřel oči, sevřel rty a pohnul se. Teplý lepkavý pocit v pravé botě zesílil. Když se předklonil, jako by něco cuklo jeho vnitřnostmi. Bolestí zavřel oči a cítil své slzy na tváři. Zasténal, sklouzla mu slabostí ruka z jílce a tvář se mu zaryla do chladného sněhu. Svalil se na bok. Cítil, že pokud se převalí na záda, tak se roztrhne vejpůl. Chvíli jen tak ležel a pozoroval, jak lepkavá rudá tekutina vytékající zpod jeho rozťatého plátu zbroje vyleptává v bílém sněhu dolíčky a obrazce. Pak se třikrát hluboce nadechl a klekl si. Cosi v oblasti břicha povolilo, ale kožená kazajka to asi nebyla. Podíval se do kaluže pod sebou a slabostí omdlel.
Pozorovala jej skryta za strom. Viděla vše. Doběhla na mýtinu, protože slyšela křik. Tři muži už leželi na zemi. Jeden měl v hrudníku zaražený dřevec. Další chroptěl a držel se za rozpolcenou hlavu. Třetí se plazil z dosahu a z očí, uší a nosu mu proudem tekla krev. Na prostranství mezi stromy se obcházeli tři muži. Ten, který se asi bránil, byl oblečen v železe, meč držel v jedné ruce a skrze helmici mu nebylo vidět do tváře. Dva jeho protivníci se jej snažili sevřít mezi sebe. Měli jen kožešiny do zimy a lehké kožené zbroje. Vysoký černý, zarostlý hromotluk mával těžkou dvojruční sekerou a druhý, šlachovitý, vyzáblý špinavec, držel v rukou meč. Rytíř se ve vysokém sněhu nepohyboval dost rychle. Špinavec se hbitě dostal za jeho záda a s heknutím se rozmáchl. Železná rukavice chytla ostří jeho meče a hlavice meče rytíře s křupnutím dopadla na kořen útočníkova nosu. Tu hromotluk využil své šance a s řevem ťal rytíře sekerou do slabin. Tupý náraz prohnul plát a odhodil obrněnce do sněhu. Špinavec už jen nehybně ležel ve sněhu a vytvářel rudou kaluž. Hromotluk přiskočil k rytíři, který se pokoušel vstát, a zasadil mu několik těžkých ran sekerou. Při třetí z nich se vzduchem ze sněhu mihl meč a rozťal krk útočníka. Hromotluk zachrčel a svalil se s žuchnutím do sněhu. Všichni až na rytíře už jen leželi nehybně. Viděla, jak se zakrvácený doplazil k patě stromu, sundal si přilbici a opřený o strom krvácel. Hýbal se, snažil se opřít o meč a postavit se. Byl zesláblý a z rozetnutého břicha z něj odcházely poslední zbytky sil. Věděla, že pokud mu nepomůže, tak zřejmě vykrvácí, ale měla strach. Chvíli si jej prohlížela. Ve tváři měl krev, i vlasy jí měl slepené. Byly delší, barvy slámy. Byl docela mladý, ale starší než ona. Nevypadal zle. Rozhodla se a vykročila ze skrytu stromů zrovna, když se zasténáním omdlel.
Jakuba probudil chlad. Jeho zbroj ležela ve sněhu a útlá bytost zachumlaná do huňatých kožešin s hřívou hustých rezavých vlasů mu právě přetahovala jeho halenu přes hlavu. Chtěl se vzepřít, ale připadal si slabý jakou moucha. Přes mžitky před očima vnímal jen rozmazané obrysy. Byla to dívka. Ta známá vůně spadaného listí. Myšlenky v hlavě měl popletené.
„Marjánko…“ zašeptaly jeho zmrzlé rty.
„Haéd nu,“ odpověděla dívka. „Im ar… o tebe postarám, jen lež a odpočívej. Snad mi tu nevykrvácíš úplně, to bych nerada.“
Rozuměl té bytosti, ačkoliv slova, které dívka vyslovovala, zněla jinak v jeho uších, a přesto v mysli dokázala mít tvar, který měl význam. Pomalu ztrácel vědomí, cítil, že se nemusí bát, cítil tu známou vůni, tu odkudsi známou vůni. Tak vonělo bezpečí, vzpomínal. Vodopád dívčiných slov jako by měl spíš uklidnit ji než jeho. Pokusil se o usměv. Cítil teplo a slunce, procházel se po rozkvetlé louce a v dálce na obzoru se košatil rozložitý kaštan. Uvědomil si, že sní.
Slyšel skučící vítr mezi štěrbinami ve skalách, slyšel třepotání vloček ve větru a tiché šumění čerstvě napadané závěje, která z poloviny zakrývala vchod do jeskyně. Cítil vůni zimy a chuť krystalků ledu ve vzduchu. Vnímal spící skálu pod nohama. Otevřel oči, když ve větru ucítil čerstvou krev. Otočil se po směru a jeho mysl se dotkla Lišky. Změť rychlých myšlenek, rozrušení, strach, ale ne o sebe. Zvedl se a oklepal s šedého pláště sníh, který se na něm usadil. Přehodil jelenici přes lůžko z mechu, na kterém seděl, a vydal se k východu z jeskyně. Pečlivě se zabalil do pláště. Vločky daly svou lehkost jeho krokům, vítr svou rychlost. Doufal, že Lištička není v nesnázích. Dbal o to, aby se vyhýbali smrtelným. Sestřička nevěděla nic o tom, že by snad existovali. Odmalička ji ochraňoval a staral se o ni. Byla poslední z jeho lidu, tak mladá a bezbranná. Pocítil starost, a ta jej popohnala k většímu spěchu. Vítr přinášel pach krve, blížil se k tomu místu. Zasněžený les pod skalami, moc prolité lidské krve, ucítil pach vlčí smečky. Měli hlad, čekali. Poslal jim po větru myšlenku na smrt, která by je potkala, pokud mu zkříží cestu. Pochopili to všichni. V lese byly jeho smysly ostřejší. Liška se skláněla nad lidským mladíkem, ze kterého pomalu unikal život. Cítil v lese, co se stalo. Okolo dva mrtví, dva zranění a jeden omráčený. Lupiči a ten, který je přišel zabít. Byl mu sympatický, ten odvážný mladík, a pak, jak se přibližoval, všiml si, čím je ten mladík jiný. Poprvé za ty desítky let jej něco překvapilo. Téměř běžel a jílec meče mu sám vklouzl do dlaně.
Liška se skláněla nad mladíkem. Uložila jej na jeho plášť. Blábolil něco. Přivolala letní sen a když se zbavila jeho košile, viděla, že rána je hluboká a zlá. Nadechla se a sebrala všechnu sílu. Přiložila ruce k ráně a přivřela oči. Zamračila se a soustředila na očištění a obraz léčení. Tak ji to přeci Motýl učil. To zvládne. Není to zlomená noha malého srnčete, ale není to ani o nic víc. Na čele ji vyrazily kapky potu. Trvalo chvíli, než ucítila, že se rány zacelují, pomalu, ale přece. Když otevřela oči, trhla sebou úlekem. Vedle ní stál Motýl s vytaseným mečem, na kterém zamrzala čerstvá krev. Mladík se začal probírat, otevřel oči a snažil se zorientovat.
Motýl pokýval hlavou a vypustil v obláčku páry z úst: „Tak sestřičko, chlapec se probral, dobrá práce, odneseme ho k nám. Ty ostatní jsem dorazil, zbytečně by se trápili. Ti dva kupci dole v průsmyku jsou taky mrtví, ale ty jsem tak našel. Tady už není komu pomoci, půjdeme.“
Otřel meč o sníh, schoval jej a přehodil si mladíka přes rameno. Liška se nepodivila tomu, že Motýl nese mladíka jako by nic nevážil on ani jeho věci, podivila se nad tím, že Motýl promluvil řečí, kterou spolu nemluvili. Teprve teď pochopila, jak je onen mladík, kterého zachránila, jiný. Jak jsou všichni ti mrtví muži jiní než ona a Motýl. Pochopila, že řeč, kterou ji Motýl naučil před mnoha lety, ale kterou spolu nemluvili, je řečí těch jiných lidí. Rychle vzala své věci a pospíchala za bratrem. Dohnala jej, i když získal náskok, zatímco se zamyslela. A pak společně vklouzli mezi sněhové vločky tetelící se vzduchem do šera, které předcházelo dlouhému zimnímu večeru.

Mohutný, bílý, huňatý kůň na lesní cestě zasypané sněhem. Kopyta se hluboko bořila do závějí. Zasněžený, zahalený rytíř vzdoroval větru, zima zalézala za nehty, jinovatka v chlapeckých vousech od teplého dechu, silný vítr vrhá sníh k obloze a zase zpět.
Jakubovi byla ukrutná zima. Drkotajíc zuby, mírně popohnal koně. V očích jej štípaly zmrzlé krystalky ledu jako tisíce jehel. Kůň nesouhlasně zafrkal a jeho chřípí se zahalilo bílými obláčky jeho dechu. Nakonec poslechl a brodil se závějemi.
Zkřehlé prsty už pomalu neudržely uzdu. Nohy, ty necítil. „Bože, dej mi zahřát se u ohně,“ utrousil Jakub skrz omrzlé rty. Zoufale zavřel oči. Monotónní křupaní sněhu pod koňskými kopyty mu vnucovalo spánek. Vítr kvílel kolem uší. Vločky se bezradně tříštily o železnou zbroj. Unavená víčka přinutil k činnosti. Mezi masou bílé hmoty prosvítalo mihotavé světélko. Bouře se opět zvedla v ještě větší síle. Jakub s dětskou radostí a odhodláním děkoval Bohu a vyrazil vpřed.

Halas v krčmě „U plného džbánu“ byl nesnesitelný, místy přehlušoval řádění živlů za okny. Promrzlý Jakub vklouzl rychle dovnitř a šel se ohřát k ohni. Teplo prostoupilo jeho tělem a vyhánělo chlad. Odložil promočený plášť, usadil se blíž k ohni. Pomalu procitl z ledové letargie. Nedaleko sedící dvojice vousatých kupčíků hýřila penězi a dobrou náladou, snažíce se učinit dobrý dojem na nedaleké dámy.
Hodně zim pokrylo bílým sněhem tahle místa od chvíle, kdy Jakuba odvezli z rodné tvrze Straky do Králova dolu. V zákrutu cesty do Javorové tehdy nestál zájezdní hostinec a jak si Jakub pamatoval, stromy byly tehdy vyšší, les hustší a cesta užší. Cítil teplo sálající od krbu a mnul si zkřehlé ruce. Plameny na suchém dřevě tancovaly ve stejném rytmu jako vločky za oknem. Jeho oči se vpily do oranžových ostrých jazýčků. Na kolenech ucítil jejich horko. Natáhl ruce blíž k teplu a znovu si je promnul.
„Dáte si něco k pití nebo snědku, pane?“ vytrhl jej podivně povědomý hlas z myšlenek.
Jakub se otočil. U lavice, na které seděl, stála vysoká, prostě oblečená dívka. Její zelené oči Jakuba pohltily stejně jako plameny v krbu. Husté havraní vlasy se nevlezly pod její čepec a několik nezkrocených pramenů se jí kroutilo podél odhalené šíje. Tu linii nosu a výraz ve tváři měl Jakub ve svých dětských vzpomínkách. Uvnitř něj vzplála hranice oranžových plamínků a teplo z ní se rozlilo až do konečků jeho prstů.
„Marijánko,“ zašeptal.
Dívka zmateně zamrkala. Pak se její zelené studánky vpily do Jakubových očí a v překvapeném výrazu vyhrkla:
„Jakube!? Kde se tu bereš?“
Jakub na ni pohlédl. V jeho smutných očích se zalesklo vše, co ztratil a znovu nalezl. Dlouhé šedé zimy i léta prozářená sluncem, které v Javorové utekly bez něj. Dětská láska, jejíž tvář se léty změnila v křivky dospělé ženy. Možná v koutku duše doufal, že ji znovu spatří, proto je zde. Byla dokonalá, víc než v jeho vzpomínkách a snech.
Usmál se na ni a zašeptal: „Asi jsem se musel vrátit.“
Opětovala jeho úsměv, dotkla se jeho ruky a starostlivě jej pohladila.
„Musíme si toho tolik říct. Donesu ti horkou medovinu, ta tě zahřeje.“
Než stačil cokoli namítnout, zmizela v hlučném lokálu hostince. Cítil její teplo na ruce a vůni jejích vlasů, jak si ji pamatoval.
Prohlédl si lokál. Dvojice vousatých kupčíků si přisedla k vedlejšímu stolu a nyní ohromovali starší dámu, která byla pravděpodobně doprovod dvou mladších dívek, sedících tamtéž. U stolu naproti popíjeli v tichosti čtyři muži, které tipoval Jakub na řemeslníky cestující na novoroční trhy do města. V jednom z koutů seděla dvojice žoldnéřů, ti jako jediní neuhnuli pohledem, když k nim zabloudil jeho pohled. Zachytil jejich myšlenky a v duchu mu bylo obou kupčíků líto. Zítra ráno musí vyrazit dřív než oni. Věděl, že to znamená vrátit se kus cesty, i oni cestovali na městské trhy. Ale byla to povinnost, kterou plnil rád. Uvědomoval si, že i vlci mají v zimě hlad a chodí loupit do údolí. Neměl vlky rád.
Z myšlenek jej vytrhla vůně medoviny a usměvavá tvář Marie, která se prokmitla kolem jeho lavice a postavila před něj kouřící dřevěný pohár. Medovina voněla a sladce chutnala na jazyku. Doufal, že jeho plášť do zítřejšího rána uschne. Dřevo v krbu zapraskalo a smích v krčmě se zdál být hrozně daleko.

Kopýtko žvýkal seno a pozoroval Jakuba, který si na slámě vedle rozložil deku. Ve stáji vedle krčmy bylo docela teplo. Jakub si pod hlavu nachystal sedlo, zbroj do sucha vytřel senem a zul si škorně. Lehl si na deku a přikryl se pláštěm. Věděl, že neusne. Po chvíli se posadil, sepjal ruce do prosebné motlitby a jeho rty zašeptaly.
„Pane, v Tebe skládám své naděje. Otče, k Tobě se utíkám s břemenem, které tíží mé srdce. Tobě, Pane, svěřuji své kroky a hledám u Tebe sílu vytrvat ve svých činech. Otče můj, ochraňuj mé blízké a milované, neboť Ty jsi mi spravedlivým Otcem, ochráncem a učitelem.“
Cítil úlevu a Jeho přítomnost.
Popřál Kopýtkovi dobrou noc a usnul.

Pevně utáhl řemen sedla, přehodil přes sebe plášť a otevřel brašnu, aby dovnitř nasoukal smotanou deku.
„Ty už odjíždíš? Bez rozloučení?“ Uslyšel za sebou její hlas.
Zamračil se do otevřeného ústí brašny a přivřel oči. Bylo to těžší, než si myslel.
„Musím, Marie, zkus to pochopit.“
„Udělala jsem ti snad něco?“
Cítil v jejím hlase naléhavý, vyčítavý tón.
„Ne, ne. Ale mám povinnosti a ty také.“ Bolelo jej u srdce, když se otočil a pohlédl do očí, ve kterých vídával jen radost.
„Máš tady svého muže, neměl jsem se vracet, omlouvám se.“ Pohlédl do země, nevydržel se na ni dívat. Cítil svou svíravou bolest, která zničila jeho naděje, když se včera večer dozvěděl o jejím muži, a děkoval za příležitost, kterou mu poskytlo přepadení kupců, jež se mělo brzo odehrát na cestě k městu. Uvědomil si, že spěchá. Spěchal, aby jí nedal najevo své city a své zklamání. Věděl, že by jí tím ublížil. Chytil Kopýtka za uzdu a měl se k odchodu. Zavřel oči a uvědomil si, že tak je to dobře. Zničil by jí život tím, že by do něj vstoupil, vždyť ona miluje svého manžela. Jaký život by měla po jeho boku? Zde má domov. Ucítil její ruku na svém zápěstí.
„Vrať se, Jakube,“ zašeptala
V jejích očích se zaleskly slzy, viděl je rozmazaně přes své vlastní, stejně jako vše kolem. Políbila jej na tvář a vtiskla mu do rukou uzlík svázaný v šátku. Než se stačil vzpamatovat, vyběhla do chladného rána.
Chvíli tam stál a pak vyrazil. Musel spěchat, nechtěl si to rozmyslet.