Cesta za hvězdou

Světlešedé mraky připomínající prachové peřiny nehybně stály na obloze a sotva znatelné paprsky zubatého podzimního slunce, spolu se studeným větrem, jehož síla a pichlavá vlezlost se rozbíjela až o hrubé, kamenné hradby města Scorcia, byly přesně těmi argumenty,jež přesvědčily každého o tom, že zima již brzy zaklepe na dveře jejich příbytku ať už jsou obyčejné, z bílého vápence, který se jako valouny různé velikosti volně povaloval kolem na míle daleko, nebo z opracovaného šedého kamene, ze kterého byly ty nejčerstvější povětšinou dartanské, hrdé a dominantní stavby. Ty v městě vyrostly snad pro to, aby svou arogancí a odlišnou, téměř velmi komplikovaně a cize působící architekturou připomínaly, kdo je zde vládcem a komu tato zem náleží.
Pískovcové do šeda zašlé kamenné kostky ulice vydávaly charakteristický zvuk po dopadu koňských kopyt. Trojice jezdců pomalu projíždějící od východu po Úpolní ulici byla raritou. Městské čtvrtě u východní brány byly tou nejnuznější částí kamenného města. Odpadky na ulici, ucpaná kanalizace, hloučky otrhaných, zlomených lidí, vyhublých podvýživou s kalnýma očima, které bez lesku smířeny s jakýmkoliv osudem, probodávaly trojici.
Mohutnému, huňatemu, bílému koni v čele raději každý ustoupil z cesty i kdyby se měl v místy úzké ulici přitisknout ke zdi špinavých, tešně na sebe nalepených domků. Jeho jezdec měl tělo i ruce chráněny šedočernými pláty, které na sobě nesly mnoho stop po boji. Tvář byla skryta helmicí se spuštěným hledím. Rytířský pás i meč, jezdecké kopí v pravici a štít se znakem Řádu. To vše znamenalo, že je lépe uhnout z cesty. Ostatně rytíři Řádu byli jediní, které dartanští dobyvatelé nikdy neporazili. Už řadu let byl mezi místokrálem ze Scorcia a velmistrem nepsaný, ale tvrdě respektovaný mír. Jezdec byl jistě vzácný posel.
Druhý jezdec byl útlý, hlavu schovanou v kapuci, zachumlaný do zvířecích kožešin. Vlastně na pohled obyčejný, nevýrazný. Jeho šíje byla ale mírně shrbená, všímavý by jistě řekl, že mu městské prostředí není dvakrát po chuti. Skoro to vypadalo jako by do města cestoval se strachem.
Třetí z jezdců oblečen ve stejných kožešinových svršcích jako druhý z nich. Přes hlavu a záda přehozen šedý plášť s velmi neobvyklé látky. Postavou vyšší, odhadem muž. Seděl vzpřímeně a sebejistě. U pasu zavěšen dlouhý meč pro obě ruce s tenkou čepelí bez záštity. Divná zbraň. Vůbec divná trojice řekl si i Simon a odlepil se od zdi. Musí s tou zprávou být u Patrona první. Ten to jistě ocení. Simon byl velmi všímavý hoch.
Jakubovi byly pohledy zubožených lidí ze Scorcia nepříjemné. V životě neviděl tolik bídy a zoufalství. Zdálo se však že Motýlovi, který jel poslední z trojice, je vše jedno. Jakuba dráždil jeho netečný vyrovnaný klid, jako by ani neseděl na koni v cizím městě, jako by nevnímal bídu kolem, jako by jej vše jen míjelo, procházelo skrz něj. Byl tak ledově nelidský až se Jakub otřásl. Lištička byla úplně jiná. Jakub cítil její čistou, ale nyní zmatenou mysl ze spousty negativních emocí a vjemů, z města. Rozhodl se, že se zastaví v nejbližším hostinci, který nebude v téhle špinavé čtvrti a odpočinou si. Bylo sice něco krátce po poledni, ale i tak, cesta byla dlouhá a teplý džbánek svařeného vína zahřeje.
Patron seděl na pohodlném, vysokém, vyřezávaném křesle. Ruka poznamenaná stařeckými skvrnami a obtěžkaná drahými prsteny, po které stékala mastnota ze stehna z pečené kachny pokynula Simonovi.
„Výborně chlapče, Patron na to nezapomene.“
Než se znovu stačil zahryznout do stehna už byl Simon zase na ulici. Pobočníkovi lidé jej rychle vyprovodili. Ten se naklonil k Patronovi a tiše zašeptal:
„Tak jako s těmi posledně patrone?“
Patron se místo odpovědi usmál a udělal jednoznačné gesto.
Pobočník přikývl a kývl na jednoho ze svých mužů.
„Pošli pro Zoltána, už dlouho chlastal a válel se po bordelech za Patronovy peníze. Je třeba aby ukázal že jej neplatíme zbytečně.“
S úlisným úsměverm se podíval na Patrona. Ten se ušklíbl, zahodil kost a přemýšlel o tom, jestli ti poslové z Řádu nejezdí do Scorcia nějak podezřele častěji než dřív.
Krčma U havrana byla tím pravým místem. Postavena na široké, krátké ulici, čistě zametené a její vývěsní štít se leskl novotou. Krčmář od pohledu slušný člověk. Hostinec, podle vybavení a počtu hostů uvnitř, nestál na tomto místě delší dobu. Na malém dvorku uvnitř stály tři velké sudy. Zatímco odstrojili koně a pacholek je odvedl do stájí, Všiml si jejich návštěvy hostinský. Velmi úslužně se uklonil a podržel jim dveře do lokálu. Tři hosté, kteří se zdrží na noc. Jeden z nich rytíř Řádu. Jistě nebudou škudlit na útratě. Jeho tvář se až příliš rozzářila, nevšimnout si toho musel být člověk úplně slepý. Motýl, Jakub ani Liška mezi slepce nepatřili.
Vybrali si menší dubový stolek se čtyřmi židlemi blízko výčepu. Jakub odložil na zem sedlové brašny a helmici. Zatímco hostinský otřel desku zástěrou, Jakub nezahálel a objednal
„Velký pokoj a tři poháry svařeného vína, zdržíme se déle“
Krčmář kývl a spokojeně se vydal směrem k výčepu.
Liška se posadila do rohu, ale stále bylo vidět, že je celá nesvá. Jakub se na ni usmál, přemýšlel, jak ji odlehčit.
Motýl se posadil nejblíže ke dveřím. Seděl k nim sice zády, ale jemu samotnému to nevadilo. Cítil Jakubovy myšlenky i obavy své sestry. Dotkl se myšlenek ostatních. Opatrně, byl ve městě. Vnímal zvuk tlapiček myší ve stáji s koňmi, vůni ohřívaného vína z kuchyně i nárazy vzduchu na peří holuba přeletajícího nad střechou. Soustředil se ale na jinou věc. Na malý klíček ve tvaru lísku břečťanu, který visel uvázán koženým řemínkem na krku. Byl pečlivě schován na holém těle, pod černou, bílou nití vyšívanou, koženou košilí. Ta košile byla z kůže baziliška a meč toho člověka měl hlavici ve tvaru dračí hlavy. Jeho majitel byl dobře zaplacený za ochranu tohoto hostince, i když cena toho muže byla podstatně menší než výše výpalného, které Patron vybíral od krčmáře. Motýl měl jistotu, že ten muž to s mečem opravdu umí. Nezajímalo ho výpalné, Hostinský ani Patron. Zajímal jej klíček k zahradě u Citadely. Přemýšlel jestli dokáže najít cestu ke schodům. Vzpomínal, prodíral se svou myslí proti proudu času a vybavoval si postupně všechny detaily z těch dnů.

Posadil se na postel a nazul si své opotřebované, ale velmi pohodlné kožené boty. Utáhl pevně řemínky a pečlivě přes ně přetáhl nohavice kalhot. Postavil se a vyzkoušel, zda ho nikde netlačí. Sáhl po košili. Byla to lněná, obyčejná košile, jeho parádní vzala za své v tu smolnou noc, která ho přivedla sem do lazaretu Vesny. Oblékl ji. Byla mu akorát. Leona to odhadla dobře. Opaskem ji stáhl v pase a srovnal pochvu s mečem, kapsičku i dýku tak, aby to bylo pohodlné. Měl moc rád pohodlí. Dobré jídlo, zábavu, víno, ženy, milování a taky hru. Neoblíbenější byla hra se zbraněmi. A nejvíce pak hra meče.
Zhodnotil se kritickým pohledem. Kožené parádní kalhoty s vázáním s několika tmavými fleky od jeho zaschlé krve, těch se nedalo zbavit. Obnošené, ale dobré kožené boty a obyčejná lněná košile. Připadal si jako nuzák, jako ten póvl a lidský odpad, který potkával ve Spodním městě na ulicích. Zašklebil se a přehodil přes sebe zapůjčený plášť. Dlouhou ofinu a část vlasů stáhl šňůrkou na temeno hlavy, zbytek šedočerných, těch nepoddajných, mu zakrýval krk. Rukou prohrábl strniště dvoutýdenních vousů a zhodnotil, že před návštěvou Citadely utratí pár posledních zlatých aurinů za lazebníka a nějaké lepší šaty. Takhle ho Astri nemůže vidět, jen by se pravděpodobně utvrdila ve svém rozhodnutí. Vykoukl ze dveří cely a opatrně vykročil na chodbu. Nechtěl, aby jej kněžky načapaly. Měl ještě pár dnů ležet a odpočívat. Leona by mu jistě vyčinila a musel přiznat, měla by jako obvykle pravdu.
Kapky deště bušily o dřevěnou střechu, na chodbě blikaly jen dvě dohasínající svíce. Bylo chladno, přitáhl si tedy plášť těsněji ke krku, ještě jednou se opatrně rozhlédl po chodbě a vyrazil.

Vyhýbal se hlubokým a kalným kalužím v prohlubních po kamenných kostkách a pomalu mířil Dolní ulicí ke Svážnému náměstí. Tučné kapky se rozstřikovaly kolem a bubliny v kanálku na splašky uháněly samospádem z náměstí. Jeremiáše trochu hnětlo, že za novou košili z divné černé kůže musel zaplatit celé čtyři auriny, i když to bílé vyšívání vypadalo luxusně, a navíc k ní dostal i poměrně dobře vypadající široký klobouk. Ten se zrovinka do takového deště velmi hodil. Proběhl zahalen ve svém novém, rovněž černém plášti s rudou podšívkou a v klobouku dostatečně zakrývajícím jeho tvář skrz Slunečnou ulici, plnou prskajících lamp. Minul krčmu U Komára a s úsměvem plným očekávání pohlédl na věže Citadely. Zrychlil krok nedočkavostí, i když se sám sobě vymluvil na mokro a déšť, kvůli kterým je dobré trochu zaspěchat, aby byl už v suchu, pod střechou.
Po několika krocích se zastavil u kamenné zídky zahrady pod Citadelou. V postranní uličce byla stále ozdobná, ale bytelně kovaná branka. Byla to úžasná kovářská práce. Listy břečťanu byly kolem konstrukce vrátek vykovány tak věrně, že na první pohled nebylo znát, co je kovový břečťan a co tenká konstrukce. Vrátka vypadala velmi křehce, ale Jeremiáš věděl, že ač jsou zde od nepaměti, kov, ze kterého je ti lidé kdysi zhotovili, je tvrdý jako kámen.
Vytáhl malý klíček ve tvaru listu a přiložil jej do mezery mezi dvěma stonky břečťanu. Vrátka se s lehkostí otevřela a on vklouzl dovnitř.

Zahrada byla neudržovaná, vlastně sem už ani nikdo dlouhá léta nechodil. Stromy zmohutněly a zesílily. Stíny korun skryly slunce a květiny, které tu dříve rostly, se staly kompostem u kořenů. Jen ten břečťan pohltil vše. Plazil se po zemi, po kmenech i ve větvích a pomalu se šplhal i nahoru po zdech Citadely. A přesně v těch místech se Jeremiáš zastavil a přivíraje oči, aby mu do nich nespadla nějaká dešťová kapka, se podíval nahoru. Nebyl zde poprvé. A matně zářící okno obrostlé popínavým břečťanem bylo to místo, ke kterému mířil. Několikrát si oddechl, už nebyl žádný mladík, ale věděl, kam šlápnout. Listy i zeď byly vlhké, několikrát mu přišlo na mysl, že se přecenil.
Mírně jej rozčílilo, když mu při přelézání římsy na okně málem z pochvy vyklouzl meč. Nějak se uvolnilo kožené očko. Opatrně se rozhlédl po chodbě. Několik plynových lamp osvětlovalo poměrně velký prostor. Obrazy na stěnách, vyřezávané dřevěné obložení stěn, modrozlatý běhoun na podlaze. Opatrně seskočil. Cestu odtud znal nazpaměť. Doběhl na konec chodby, pak dvoje dveře, schodiště nahoru. Opatrně otevřít okno s vitráží do vnitřního nádvoří, dostat se na římsu, a pak pootevřeným oknem do jejího pokoje. Byla tam tma. Opatrně seskočil z okna na zem. Nechtěl ji vzbudit, ale nějak náhle se mu rozbušilo srdce. Vzápětí si za to vynadal. Neopatrně zakopl o židli a s žuchnutím dopadl na zem. Cestou na ni někde ztratil klobouk. Okamžitě vyskočil na nohy. Světlo náhle rozžaté magické lampičky jej mírně oslepilo. Jasné nazelenalé světlo ozářilo pokoj, ženský pokoj. Nic v pokoji najednou nebylo důležité. Jen její tmavé oči, křivky tváře a rozcuchané vlasy.
Vypadala nespokojeně, vykřikla na něj a vstala z postele. Ano, Jeremiáš musel připustit, že by si to s ní rozdal přímo na stole, kde překážela jen velká mísa plná pomerančů. Udělal pár kroků k ní a vyslovil snad jedinou větu v dartanštině, kterou se naučil. Rozesmálo ji to. Pobaveně si jej prohlížela a nemohla se utišit. Jeremiáš byl čím dál zmatenejší. Pokusil se ji tedy obejmout a políbit. Odstrčila jej, jemně. Polibek zůstal viset ve vzduchu někde mezi tou dálkou, která tam byla. Jeremiáš ji náhle pocítil. Udělal dva kroky zpět a podíval se jí do očí. Nebyly to milujicí oči mladé, v duši čisté, křehké dívenky. Alespoň ne ty, které vídával dřív. Bylo tam cosi chladného, cosi, co jím vlastně odjakživa pohrdalo, divokého a nebezpečně hravého. Cosi tak cizího, že dostal strach. Nikdy pořádně ten pocit nezažil. Strach. Jen hleděl do očí Astrie a věděl, že když je hračka živá, je s ní větší zábava. On se stal tou cizí hračkou. Nemuseli mluvit, jejich oči se setkaly na dost dlouho.
Smetl mísu pomerančů. Magická lampička mu proletěla kolem hlavy a rozbila okno za jeho zády. Na chodbě se ozval hluk.
V Jeremiášovi to vřelo, rozhodl se, že půjde dveřmi. Dnes není smolný den, dnes je den, kdy si prostě někoho musí zapíchnout. Skok ke dveřím. Její pobavený úsměv. Ona to snad brala jako zábavné divadelní představení? Připustil, že on si hraje také rád, ale věděl, že není dobré začínat něco, co nemůžeš dokončit. Ona se to ještě musela naučit.
Zvuky za dveřmi znamenaly jen jedno. Rozkopl je. Dva dartanští palácoví páprdové se rozlítli do stran. Třetímu zabořil loket na solar, kolenem jej odhodil z cesty, a jak jeho loket pokračoval dál, kožené očko povolilo a meč si udělal prostor v chodbičce. Rozhlédl se do obou směrů, ladným kopancem poslal pod nohy zvedajícímu se otevírači dveří plný nočník a rozběhl se ke schodišti. Čekali na něj. Opět tři. Ale dnes ještě nevečeřel drahou večeři jako tehdy.
Ten první si nekryl zápěstí a krk.
Tohle bylo schodiště a ne Svážné náměstí se smradlavou kašnou.
Druhý se ani krýt nestihl.
Škoda, že to nebyli ti tři. Ale byli to Dartanci, a to stačilo. Rozetnout někoho od klíční kosti ke slabinám se opravdu nepodaří tak často. Nechtěl se zdržovat, přeskočil zábradlí schodiště do nižšího patra. Teprve teď si všiml, že Astraia zcela bez emocí sleduje vše ze dveří pokoje. Nemyslel na to, že mohl natrhat kytici. Rozeběhl se k oknu s břečťanem. Cestou napočítal ještě čtyři Dartance. Ti měli opravdu smolný den. Oknem to bral skokem, nechtěl pokoušet štěstí. Většinu královské stráže sice učil zacházet s mečem, ale nějak moc svěží byly vzpomínky na smolný den.
Kapky deště jej alespoň trošku přivedly na jiné myšlenky. Ten skok nebyl dobrý nápad. Břečťan se utrhl a Jeremiáš prolétl, zapleten v plášti z listů a šlahounů, několik pater dolů. Prasklo to v noze u kotníku, pravá ruka byla vymknutá z ramene a pár zlámaných žeber by se taky našlo. Když se zvedal, málem ztratil vědomí. Nejblíže bylo ke Komárovi. A pak, až se dá dohromady, tak do lazaretu Vesny. Lea určitě čeká s čerstvými obvazy, ale tentokrát je budou potřebovat i jiní.
Najednou mu to vše přišlo líto. Nešlo o ztracený klobouk, rozbitou mísu a rozkutálené pomeranče. Dokonce ani ne o břečťan, po kterém už asi nikdo nevyšplhá nikam. Šlo o všechny krásné vzpomínky na ni. Šlo o mládí, které Jeremiáš nikdy pořádně neprožil, a které před časem náhodou přišlo k němu v podobě krásné dcery dartanského místokrále Astrie da Scorcio. Jeremiáš byl prostě smolař.

Spoutaný pramen ze skály, na které bylo postaveno Scorcio, svedený do kamenné fontány, která pamatovala první vládce města, se třpytil v letním slunci.
Ostří cinkla o sebe navzájem.
„Jeremiáši, držte ten jílec v správném úhlu a nohu při výpadu nevystrkujte tolik kupředu!“
„Kryt! A znovu, správně, a teď odsmyk… Vynikající! Ale tady se nekryjete!“
„AUU!“ zavýskl dlouhovlasý hoch v šedivé kožené kazajce, když jej šermířský mistr Ronald ze Scorcia přetáhl plochou stranou lehkého meče přes koleno.
Jeremiáš se zamračil a čepel meče dvakrát kovově zazvonila. Stiskl rty a udělal další výpad.
„Skvělé! A opět, dobře, jauvajs! Sakra! Pauza…“
Ronald se zamračil a olízl si kapku krve na zápěstí. Dlouze se zadíval na mladého hubeného chlapce před ním. Jednou z něho bude dobrý šermíř, ne, jednou z Jeremiáše bude vynikající šermíř. Pousmál se pod vousy.
„Pro dnešek končíme, mladý pane.“
„Ještě chvilku, aspoň hodinku?“ Zaškemral kluk a přivřel levé oko, aby mu slunce tolik nesvítilo do obličeje.
Ronald se usmál. „Způsobil jste mi zranění, mladíku, a to si žádá přerušení této hodiny šermu minimálně na dvacet minut, takže zatím, pokud toho nemáte dost, doporučuji vám zaměřit se na kroky.“
Šermířský mistr se poté jemně uklonil a zamířil k brance ze zahrady.
Jeremiáš se zašklebil, když za Ronaldem zapadla dvířka branky, a několikrát do prázdna zabodl špičku svého meče. Pak zamířil mečem přímo k veži Citadely, kde se ve větru třepotaly vlajky dartanských pánů. Zamhouřil oči a špička meče se zabodla do zlatopurpurového praporu zmítaného větrem z moře. Byly to znaky jeho otce. Jeremiáš měl tu barvu rád. Paprsky slunce se zatřpytily na čepeli jeho zbraně. Jeremiáš měl radost. Dnes byl výjimečný den, jeho otec přijel do Scorcia oslavit spolu s ostatními pány narození dcery místokrále. Jeremiáš otce neviděl dvanáct let, dnes byl výjimečný den, o tom se nedalo pochybovat.

„Dejte si pozor na zápěstí!“ opravoval hlasitě mladičkou dívenku Jeremiáš. Mladý dartanský stopař stojící opodál vše bezchybně překládal do dartanštiny. Šklebil se, opíral se o fontánu v zahradě a viditelně se velmi nudil.
Astrie se zastavila a zabodla své tmavěhnědé oči do očí mistra šermu. Kdyby ji šly výpady mečem tak dobře jako pohledy, asi by byl Jeremiáš už dávno mrtev.
„Promiňte,“ zamumlal Jeremiáš, „Chápu, asi nejste zvyklá, že na vás lidi křičí.“
Pokusil se o úsměv a v jejich očích se mihla divoká jiskra. Nebo to byl odraz slunce? Nezdálo se mu to?
Opravil jí ruce na meči.
Divný zvyk u Dartanců, učit ženy ohánět se zbraní.
Astriina kůže byla jemná a příjemná na dotek. Jejich oči se na okamžik znovu setkaly. Jeremiáš si nemyslel, že při lekcích šermu půjde o život. Ukročil stranou a jeho pohled se dotkl ženských křivek Astrie. Stála dobře.
Zmeřila si jeho pohled a něco řekla k dartanskému mladíkovi.
„Paní si přeje přestávku a víno,“ prohlásil tlumočník, uklonil se a odkráčel.
Astrie si sedla k okraji fontány a ledabyle do ní namočila ruku. Prohlížela si vyzývavým pohledem Jeremiáše, ten raději hledal praskliny v kamenech kolem fontány.
Bylo vedro, jen slunce a jeho spalující paprsky. Jeremiáš se dost potil.
Pod slunečními paprsky a pohledem Astrie.
Prohodila směrem k němu krátkou větu a šplíchla na něj chladnou vodu z fontány. Jejich oči se zase setkaly. Už nebylo třeba slov. Stejně Jeremiáš pochytil jen dvě slova: „fuente… noche“.
Jiskra v jejích očích byla dostatečným tlumočníkem.
Ten se mezitím vrátil s dvěmi sklenicemi vína. Astrie mu nabídla jednu z nich. Jeremiáš naposled pohlédl do jejích očí a obrátil víno do sebe. Její pohled mu nadobro zastavil rozum, tenhle výpad zasáhl. Srdce se mu rozbušilo.
Dnes večer neměl nic, co by mohlo být důležitější, než sledovat odraz měsíce v křišťálové vodě fontány v zahradě.