Schody z Citadely se stáčely do haly, která vlastně byla obrovskou křižovatkou schodišť v sídle dartanského místokrále Scorcia. Jeremiáš spěchal. Zdržel se, ne že by na tom záleželo, ale nerad chodíval pozdě, ačkoliv se mu to většinou vždy přihodilo. Jeho rychlé kroky se rozléhaly halou. Oblékal si cestou koženou kazajku a vypustil pár nadávek na adresu opasku, který si nestihl utáhnout na obvyklou délku. Plně zabrán do dostrojování svých svršků málem vrazil do urostlého muže v letech. Luxusní dvorský oděv v barvách Říše. Rudá a zlatá. Jeremiáš se zlekl, nebylo by dvakrát vhodné setkat se v křídle kde přebývala Astrie s některým z dartanských pánu nebo dokonce s příslušníkem její rodiny. Oba muži se zastavili.
Sebastian da Rea, maršál dartanské Říše a přítel jeho otce, ta nejlepší možnost.
Jeremiášovi spadl kámen ze srdce. Pokusil se o usměv a vykročil, že jej obejde. Ruka na jeho rameni jej zastavila. Podíval se do zamračených odhodlaných očí, ve kterých kdesi hluboko plápolaly plamínky nenávisti.
„Byl jsi tu naposled!“ vyplivl mu do tváře da Rea. Odněkud z prostoru přilétla facka a mlaskla jej po tváři.
Jeremiáš vykuleně zíral a sbíral překvapením slova. Udělal dva kroky v zad a nechápavě koukal. Možná by měl dostat ještě jednu, aby se probral.
„Rozumíme si? Sbal si věci a vypadni z Citadely. Kdybych neznal tvého otce tak bys odsud nevyšel.“ Pokračoval maršál.
„Na Astri zapomeň. A teď vypadni.“
„Co?“ Snažil se Jeremiáš alespoň něco říct.
Sevřené rty a odhodlaný pohled, „nebo bys zde raději potkal otce Astri? Máš štěstí, že na uklízení špíny má své lidi.“
„Kdo to?“ vykoktal Jeremiáš a zamračil se.
Sebastian se uchechtl, „Astri sama, zdá se, že jsi ji přestal bavit.“ Opět se jejich oči střetly, tentokráte v dlouhém pohledu. „Jestli máš chuť někoho propíchnout, tak ne tady a ne teď, byla by to velká chyba, ale to ty víš, nejsi žádný hlupák. Takže sbal se a vypadni, o své povinnosti už se nemusíš starat.“
Jeremiáš stiskl zuby k sobě. Emoce, kterých byl plný zmrazil nějaký ledový dotek. Uhnul pohledem a vykročil ke schodišti.
„Nepotkali jsme se!“ zavolal na něj maršál a vyrazil po schodišti do míst, která Jeremiáš opustil.
Mladý Adrian da Rea se tiskl k Astriii.
S obnaženým mečem mezi ní a dvěma žoldáky stál jeho dědeček. Krvavé cákance na šatech i tvářích. Slepené vlasy, pot a krev. Bělmo jejich očí.
Vyděšený pohled mladého dartanského pána se upíral na Jeremiáše. Toho zdržovaly myšlenky. Procházel je jednu po druhé a ani nevnímal, že jeho čekání podnítilo jeho blonďatého oblíbence k akci.
Šipka z kuše se zabodla do břicha maršála. Ten upadl na jedno koleno.A Astriina vyděšená tvář Jeremiáše odstartovala.
Koutkem oka zahlédl blonďáka, jak vytahuje dlouhý stopařský nůž. Zdálo se mu, že se vše pohybuje pomalu. Strach popadl jeho mysl a smýkl s ní do strany směrem k útočníkovi. Čepelí srazil jeho dlouhý nůž stranou. Krok zkrátil vzdálenost a Jeremiášův loket dopadl do blonďákovy tváře v ten samý okamžik když ruka maršála upustila meč, jak se sesunul na udupanou hlínu stanu. Astrie se skrčila k Adrianovi a objala jej kolem ramen. Zabořila svou hlavu do jeho ramene a mladý de Rea se rozplakal.
Blonďák věnoval nenávistný pohled Jeremiáši, který zamračeně stál mezi ním a dartanským velitelem vojsk.
„Zrádče“ zasyčel mu do tváře a zaútočil nožem.
Byl to okamžik ve kterém přestal být Jeremiášovým oblíbencem. Jeremiášovi proběhlo hlavou, že i kdyby znal jeho jméno, neváhal by jej zabít. Čepel proťala žebra i plíci. Růžové bubliny a vyvalené bělmo. Jeremiáš nad ním stál a pomalu mu docházelo co k Astrii cítí. Děsilo jej dílo jeho volby. Otočil se k ní a mladému dartanci.
„Ve!“ zkusil co si pamatoval s dartanštiny a ukázal na vchod.
Pohled Astriiných očí jej donutil sklonit zrak. Ustoupil stranou a počkal až odejdou. Dlouhý pohled. V tom pohledu bylo tolik. Nechtěl jej vnímat zrakem. Cítil, jak jinovatkou pokryté emoce roztávají. Vzpomínky na schodiště, fontánu, pohár vína, sluneční paprsky v ložnici, déšť s kalužemi i mísu pomerančů.
Zástěna u vchodu se rozvlnila jejich rychlým odchodem. Jeremiáš přivřel víčka a sklonil oči. Dlouhý okamžik vyplněný tichem a myšlenkami.
Rozpálené rty. Její tvář tak blízko jeho, že jej polechtaly rozpustilé vlasy. Dotyk ruky na jeho paži, svou hrudí se jemně opřela o něj aby mu dosáhla na tvář. To vše v jediném okamžiku. Hnědé panenky očí a vůni jejích vlasů vnímal ještě dlouho poté co zmizela.
Přemýšlel, jestli se mu to poslední co zažil, zdálo. A napadlo jej, že kdyby měl volit znova, neudělal by nic jinak. Tak nějak pěkně jej to zabolelo. Usmál se a udělal první nejistý krok do budoucnosti.