Mohutný, bílý, huňatý kůň na lesní cestě zasypané sněhem. Kopyta se hluboko bořila do závějí. Zasněžený, zahalený rytíř vzdoroval větru, zima zalézala za nehty, jinovatka v chlapeckých vousech od teplého dechu, silný vítr vrhá sníh k obloze a zase zpět.
Jakubovi byla ukrutná zima. Drkotajíc zuby, mírně popohnal koně. V očích jej štípaly zmrzlé krystalky ledu jako tisíce jehel. Kůň nesouhlasně zafrkal a jeho chřípí se zahalilo bílými obláčky jeho dechu. Nakonec poslechl a brodil se závějemi.
Zkřehlé prsty už pomalu neudržely uzdu. Nohy, ty necítil. „Bože, dej mi zahřát se u ohně,“ utrousil Jakub skrz omrzlé rty. Zoufale zavřel oči. Monotónní křupaní sněhu pod koňskými kopyty mu vnucovalo spánek. Vítr kvílel kolem uší. Vločky se bezradně tříštily o železnou zbroj. Unavená víčka přinutil k činnosti. Mezi masou bílé hmoty prosvítalo mihotavé světélko. Bouře se opět zvedla v ještě větší síle. Jakub s dětskou radostí a odhodláním děkoval Bohu a vyrazil vpřed.
Halas v krčmě „U plného džbánu“ byl nesnesitelný, místy přehlušoval řádění živlů za okny. Promrzlý Jakub vklouzl rychle dovnitř a šel se ohřát k ohni. Teplo prostoupilo jeho tělem a vyhánělo chlad. Odložil promočený plášť, usadil se blíž k ohni. Pomalu procitl z ledové letargie. Nedaleko sedící dvojice vousatých kupčíků hýřila penězi a dobrou náladou, snažíce se učinit dobrý dojem na nedaleké dámy.
Hodně zim pokrylo bílým sněhem tahle místa od chvíle, kdy Jakuba odvezli z rodné tvrze Straky do Králova dolu. V zákrutu cesty do Javorové tehdy nestál zájezdní hostinec a jak si Jakub pamatoval, stromy byly tehdy vyšší, les hustší a cesta užší. Cítil teplo sálající od krbu a mnul si zkřehlé ruce. Plameny na suchém dřevě tancovaly ve stejném rytmu jako vločky za oknem. Jeho oči se vpily do oranžových ostrých jazýčků. Na kolenech ucítil jejich horko. Natáhl ruce blíž k teplu a znovu si je promnul.
„Dáte si něco k pití nebo snědku, pane?“ vytrhl jej podivně povědomý hlas z myšlenek.
Jakub se otočil. U lavice, na které seděl, stála vysoká, prostě oblečená dívka. Její zelené oči Jakuba pohltily stejně jako plameny v krbu. Husté havraní vlasy se nevlezly pod její čepec a několik nezkrocených pramenů se jí kroutilo podél odhalené šíje. Tu linii nosu a výraz ve tváři měl Jakub ve svých dětských vzpomínkách. Uvnitř něj vzplála hranice oranžových plamínků a teplo z ní se rozlilo až do konečků jeho prstů.
„Marijánko,“ zašeptal.
Dívka zmateně zamrkala. Pak se její zelené studánky vpily do Jakubových očí a v překvapeném výrazu vyhrkla:
„Jakube!? Kde se tu bereš?“
Jakub na ni pohlédl. V jeho smutných očích se zalesklo vše, co ztratil a znovu nalezl. Dlouhé šedé zimy i léta prozářená sluncem, které v Javorové utekly bez něj. Dětská láska, jejíž tvář se léty změnila v křivky dospělé ženy. Možná v koutku duše doufal, že ji znovu spatří, proto je zde. Byla dokonalá, víc než v jeho vzpomínkách a snech.
Usmál se na ni a zašeptal: „Asi jsem se musel vrátit.“
Opětovala jeho úsměv, dotkla se jeho ruky a starostlivě jej pohladila.
„Musíme si toho tolik říct. Donesu ti horkou medovinu, ta tě zahřeje.“
Než stačil cokoli namítnout, zmizela v hlučném lokálu hostince. Cítil její teplo na ruce a vůni jejích vlasů, jak si ji pamatoval.
Prohlédl si lokál. Dvojice vousatých kupčíků si přisedla k vedlejšímu stolu a nyní ohromovali starší dámu, která byla pravděpodobně doprovod dvou mladších dívek, sedících tamtéž. U stolu naproti popíjeli v tichosti čtyři muži, které tipoval Jakub na řemeslníky cestující na novoroční trhy do města. V jednom z koutů seděla dvojice žoldnéřů, ti jako jediní neuhnuli pohledem, když k nim zabloudil jeho pohled. Zachytil jejich myšlenky a v duchu mu bylo obou kupčíků líto. Zítra ráno musí vyrazit dřív než oni. Věděl, že to znamená vrátit se kus cesty, i oni cestovali na městské trhy. Ale byla to povinnost, kterou plnil rád. Uvědomoval si, že i vlci mají v zimě hlad a chodí loupit do údolí. Neměl vlky rád.
Z myšlenek jej vytrhla vůně medoviny a usměvavá tvář Marie, která se prokmitla kolem jeho lavice a postavila před něj kouřící dřevěný pohár. Medovina voněla a sladce chutnala na jazyku. Doufal, že jeho plášť do zítřejšího rána uschne. Dřevo v krbu zapraskalo a smích v krčmě se zdál být hrozně daleko.
Kopýtko žvýkal seno a pozoroval Jakuba, který si na slámě vedle rozložil deku. Ve stáji vedle krčmy bylo docela teplo. Jakub si pod hlavu nachystal sedlo, zbroj do sucha vytřel senem a zul si škorně. Lehl si na deku a přikryl se pláštěm. Věděl, že neusne. Po chvíli se posadil, sepjal ruce do prosebné motlitby a jeho rty zašeptaly.
„Pane, v Tebe skládám své naděje. Otče, k Tobě se utíkám s břemenem, které tíží mé srdce. Tobě, Pane, svěřuji své kroky a hledám u Tebe sílu vytrvat ve svých činech. Otče můj, ochraňuj mé blízké a milované, neboť Ty jsi mi spravedlivým Otcem, ochráncem a učitelem.“
Cítil úlevu a Jeho přítomnost.
Popřál Kopýtkovi dobrou noc a usnul.
Pevně utáhl řemen sedla, přehodil přes sebe plášť a otevřel brašnu, aby dovnitř nasoukal smotanou deku.
„Ty už odjíždíš? Bez rozloučení?“ Uslyšel za sebou její hlas.
Zamračil se do otevřeného ústí brašny a přivřel oči. Bylo to těžší, než si myslel.
„Musím, Marie, zkus to pochopit.“
„Udělala jsem ti snad něco?“
Cítil v jejím hlase naléhavý, vyčítavý tón.
„Ne, ne. Ale mám povinnosti a ty také.“ Bolelo jej u srdce, když se otočil a pohlédl do očí, ve kterých vídával jen radost.
„Máš tady svého muže, neměl jsem se vracet, omlouvám se.“ Pohlédl do země, nevydržel se na ni dívat. Cítil svou svíravou bolest, která zničila jeho naděje, když se včera večer dozvěděl o jejím muži, a děkoval za příležitost, kterou mu poskytlo přepadení kupců, jež se mělo brzo odehrát na cestě k městu. Uvědomil si, že spěchá. Spěchal, aby jí nedal najevo své city a své zklamání. Věděl, že by jí tím ublížil. Chytil Kopýtka za uzdu a měl se k odchodu. Zavřel oči a uvědomil si, že tak je to dobře. Zničil by jí život tím, že by do něj vstoupil, vždyť ona miluje svého manžela. Jaký život by měla po jeho boku? Zde má domov. Ucítil její ruku na svém zápěstí.
„Vrať se, Jakube,“ zašeptala
V jejích očích se zaleskly slzy, viděl je rozmazaně přes své vlastní, stejně jako vše kolem. Políbila jej na tvář a vtiskla mu do rukou uzlík svázaný v šátku. Než se stačil vzpamatovat, vyběhla do chladného rána.
Chvíli tam stál a pak vyrazil. Musel spěchat, nechtěl si to rozmyslet.