Stmívalo se. Dříví vonělo a praskalo. Byla zima. Chladné bílé lucerničky blikaly na nočním nebi. Cáry mlhy se schovávaly za stromy a hlasy kobylek z pšeničného pole zpívaly měsíci na obloze. Přiložil na oheň a zachumlal se do kožešin. Pousmál se nad tím, že odchází léto. Nedaleko se pásl mohutný bílý kůň s hustou, dlouhou na pohled hedvábnou hřívou. Zafrkal a vztyčil hlavu. Jakub se pousmál a tiše zapískal. Kopýtko pohlédl jeho směrem, zastříhal ušima a opět sklonil hlavu. Jakub prohrábl oheň jednou z větví a přihodil ji do plamenů. Oranžové jazýčky olizovaly dřevo a mihotaly stíny kolem. Několik jiskřiček vyletělo k nebi, když jedna z větví zapraskala, ale vyhasly a přenechaly místo na obloze jen chladnému svitu hvězd. Jakub zamyšleně pozoroval svíjející se plamínky a jeho myšlenky utíkaly pořád k Marii. Její zelené oči jako by jej uhranuly, havraní vlasy voněly senem a mátou, která se u nich v krčmě sušila na půdě a když její jemné ruce držel ve svých, tak cítil tlukot svého srdce v uších. To bylo včera. Vzpomínal na dobu, když oba byli ještě dětmi. Usmál se, tehdy se zdály věci kolem jednodušší, hodné prozkoumání a ze Straky do Javorové bylo strašně daleko. To byly chvíle, které jen bezstarostné dítě dokáže prožívat plnou radostí. Teď už to ví, tehdy byl šťastný.
„Jakube, Marijánko! Kde jste?“ ozýval se naléhavý ženský hlas od potoka.
Obě děti se chichotaly a běžely od zdroje hlasu nahoru do kopce, mezi vysázenými jabloněmi. Kolem stromů bzučely včely a sbíraly nektar z květů. Na kopci nad Javorovou byla rozlehlá nikým nesečená louka, která patřila Jakubovu strýci. Vysoká tráva dětem sahala až ke krku. První běžela Marijánka. Její bosé nožky rozrážely stébla rostlin a polekaní luční koníci uskakovali na všechny strany. Rozzářené zelené oči a velký úsměv, rozevláté havraní vlasy ve kterých zůstávaly semínka trávy. V těsném závěsu za ní Jakub, rozcuchané vlasy barvy slámy střižené na stejnou délku, soustředěný výraz, aby neztratil škorně, které byly o něco větší než jeho noha, ale s úsměvem ve tváři.
Znenadání se Marijánka zastavila. Jakub soustředíce se víc na škorně než na osobu před sebou nestačil zabrzdit a narazil do ní. Oba se skutáleli na zem.
„Není ti nic Marijánko?“ optal se starostlivě Jakub a zvedl se na čtyři.
„Nic mi není Kubíku“ usmála se na něj Marijánka ležíce na zádech v trávě
Jakub si sedl vedle ní a utrhl si jedno ze stébel, které jej zašimralo na ruce.
„Budou nás hledat, nevrátíme se?“ zmateně se ohlédl do směru, kterým přiběhli.
Marijánka se posadila vedle něj. A koukla mu přímo do očí. „Jakube, Jakube, kde jsi se zase toulal? Máš ještě uklidit u koní!“ pokusila se napodobit strýcův hluboký a přísný hlas.
Jakub se zamračil. Marijánka se usmála a vzala ho za ruku. „Neboj, vrátíme se, ale až za chvilku, pomůžu ti s koňmi, když budeš chtít“
„Tak jo“ viditelně pookřál Jakub.
„Zahrajeme si na rytíře a zakletou princeznu“ rozzářila se Marijánka, „Jako v té pohádce kterou vykládal hudebník Lumír na tržišti!“
Jakub chvíli váhal a pak přikývl.
Marijánka se zamyslela, „ale vidíš ty si vlastně na rytíře nemusíš hrát, maminka říkala že rytíř jsi.“
Jakub se na ni podíval se zmateným výrazem ve tváři. „Ne, ne, jak to?“
„Žiješ přece se strýcem na tvrzi?“
„Ale to přece neznamená že jsem rytíř“ bránil se Jakub. „Starý Pavel žije také na tvrzi a není rytíř.“
„Starý Pavel je váš zbrojnoš“ Nedala si nic vymluvit Marie
„No tak ať. Tak jsem rytíř“ pokrčil rameny Jakub. „Vždyť to nevadí“ usmál se na Marijánku.
„Ne, nevadí, ale já jsem prosté děvče, musíme něco vymyslet“
Marijánka se postavila a rozhlédla, pak se její tvář opět rozzářila úsměvem.
„Udělám si korunu a pak můžu být princezna.“ Ohlédla se po stále zmateném Jakubovi a rozeběhla se k žlutému koberci pampeliškových květů.
Jakub se pomalu zvedl a vydal se za ní.
Když přišel až k ní, měla půl věnečku už upletený. Podívala se na něj mhouříc oči proti slunci a vyplázla žertovně jazyk.
Jakub vyplázl jazyk také a sedl si vedle. Utrhl jednu z pampelišek a pozoroval jak z přetrženého stonku vytéká bílá mléčná tekutina.
Marijánka dopletla pomalu věneček, nasadila si jej na hlavu a pyšně zvedla bradu. Pak se podívala na Jakuba a posmutněla. „ Nechci být princezna, jsem jen obyčejná holka.“
„Nejsi, jsi moje nejlepší kamarádka“rychle zareagoval Jakub a pohladil ji po ruce. Pak mu svitlo v očích a usmál se. „a co když si tě vezmu za ženu Marijánko? To pak nebudeš obyčejné děvče, když jsem rytíř ne?“
Marijánka vykulila oči a podívala se na Jakuba. „A ty by sis mě vážně vzal?“
„Vzal.“ Usmíval se Jakub
Marijánka utrhla dvě pampelišky a svázala z jejich stonků dva prstýnky. Chytla Jakuba za ruku a společně se rozeběhli ke kaštanu, který ohraničoval kraj louky. Tam se oba posadili do trávy a zahráli si na to, že je strýček kaštan prohlásil za manžele.
Oheň pomalu vyhasínal, takže Jakub rychle zase přiložil. Zachumlal se do pláště a kouknul k sedlu s mečem které spolu s jeho brašnami leželo u paty velkého kaštanu. Dodnes si vzpomíná jak se vylekal, když mu Marie pod kaštanem vlepila pusu a utekla do vsi. Vylekal se tehdy, ale měl i velkou radost, že Marijánka už není jen tak nějaké obyčejné děvče. Byla to jeho žena.
Usmál se znovu, když si vzpomněl na ten pocit. A ten starý strýček kaštan, je rád, že tu stále stojí. Zvedl se od ohně, vydal se ke svým věcem a znovu si vybavil Marii. Nyní je z ní dospělá žena, ale stále uvnitř jeho srdce je to jeho žena. Rozhodil deku na zem, zabalil se do pláště a zakousl se do červeného jablka, které sebral pod kopcem u potoka. Chutnalo sladce, jako spousta jiných jablek které pod kaštanem před mnoha zimami jedli s Marijánkou.