Jeremiáš bral schody po třech, Jakub mu taktak stačil. Komnaty Astrie by našel i potmě. Rozrážel dveře, procházel prostornými, přepychově vybavenými místnostmi. Jakub nevěřícně hleděl na vše co bylo kolem. V životě něco takového neviděl. Jeremiáš ignoroval probodnutý bok, krev mu stékala po noze dolů. Zanechával za sebou rudé lepkavé šlápoty. Narůstající vztek z toho, že Astrii stále nenašel jej zbavovala bolesti.
„Je tu prázdno“, zhodnotil Jeremiáš. „Musíme se podívat výš.“
„Tam je stále oheň, nemůžeme tam“, oponoval Jakub
„Kašlu na to, půjdu třeba sám, musím ji najít!“
Jeremiaš vyběhl z pokoje dveřmi na terasu. Rozhlížel se.
Bílé jazyky svými plameny líně olizovaly zdivo patra nad nimi. Do hranata opracované kameny nabývaly hladké podoby vosku tajícího pod paprsky horkého slunce. Město pod nimi ozařovaly oranžové světýlka požárů. Malé lidské postavičky kolem světýlek z výšky vypadaly titěrně jako houf mravenců. Jakub viděl, že Jeremiáš je zoufalý. Jako smyslů zbavený vyšplhal na okraj terasy a balancoval na kamenných ozdobách, snažíce se po nich doručkovat do okna nad nimi.
„Podívej dolů Jeremiáši!“ Nahnul se Jakub přes ozdobné zábradlí terasy.
Po cestě vedoucí k jedné z bran z Citadely, mezi dvěma hradbami se pohybovala malá skupinka charakteristicky oblečených postaviček. Čtyři muži oblečeni v lehké kožené vesty s kovovými šupinami a mezi nimi dívka s dlouhými tmavými vlasy svázanými v ohonu. Luxusní cestovní šaty s kalhotami prozrazovaly, že je to dartanka. Ostatně koho jiného by doprovázela čtveřice dračích bratrů s tasenými čepelemi.
Jeremiáš kvapně seskočil na terasu a rozběhl se zpět ke schodišti. „Rychle, můžeme je ještě zastihnout!“
Jakub mu nestačil. Už na schodech získal kapitán náskok a dva z rabujících nearrců poměrně bezohledně odstrčil z cesty. Rytíři řádu, který běžel kousek za ním pak oba raději rychle ustoupili z cesty. Bylo vidět, že vnitřek Citadely Jeremiáš znal velmi dobře. Zamířil k postranním dveřím z haly. Proběhl zahradou. Minul napajedlo ve tvaru mušle a skočil přímo na zídku. Vytáhl se na ni a běžel po ní. Jakub se prodíral za ním živým plotem. Malá branka byla zamčená. Jakub nestačil na Jeremiáše ani zavolat. Ten jen skočil z nižší zídky na vyšší, chytil balanc a seskočil z ní na druhou stranu, kde byla ulice. Ztratil se tak Jakubovi z očí, během okamžiku. Jakub se rychle rozhlédl, nebylo jiné východisko. Otočil se a běžel k bráně, kde zůstal Kopýtko. Musí se proplést ulicemi sám. S koněm měl naději, že bude rychlejší. Cestou zpět se modlil, aby neztratil směr. Začínal se o Jeremiáše bát. Nelidské výkony, které na zídce předváděl, navíc těžce zraněný ho rozhodně klidným nenechávaly.
Domenico a Patricio běželi více vepředu. Guillermo se držel u Astrie a Bernardo vzadu. Cesta se zužovala a stáčela doprava. Astrie sotva popadala dech, nebyla zvyklá na takovou zátěž. Blížili se k postranní bráně. Mohutné veřeje byly neporušené, zavřené na závoru. Zastavila se na okamžik, ani nestačila popadnout dech, opírala se rukama o kolena v mírném předklonu. Guillermo u ní stál s ustaraným výrazem. Bernardo hlídal ulici zatímco zbylí dva shodili závoru z vrat. Sotva se brána otevřela, Patricio zaklel.
Guillermo srazil čepelí šipku z kuše letící na Astrii a postavil se mezi ni a skupinu patronových lidí, které viditelně nepřekvapilo, že jim otevřeli bránu. Rozběhli se proti nim. Bratři ale znali svou práci dobře. Patricio chytl další letící šipku ve vzduchu a zabodl ji nejbližšímu z útočníků do břicha. Bernardo se otočil a se zasyčením, které se mu vydralo z hrdla se rozeběhl zastavit dav. Domenico už mezitím úspornými pohyby rozsekal na kusy nejbližší čtyři. Vyděšené tváře. Úsporné smrtící pohyby bratrů a zoufalé výpady útočníků. Dračí bratři jako ženci sklízeli krvavé klasy v poli nepřátel. Podobnou situaci Astrie viděla už jednou. Tehdy jí to zaskočilo a zhnusilo. Teď se jen snažila popadnout dech, ale mezi všemi výkřiky bolesti se cítila bezpečně. Guillermo stál vedle ní a v jeho pohledu bylo vidět, že ona je to, za co teď bojují. Jejich smysl boje. Tak nějak si nemohla zvyknout na skutečnost, že ti lidé umírají vlastně kvůli ní. Hrot jednoho kopí projel Bernardovou zbrojí. Útočník už byl dávno na tři kusy, ale přece. Guillermo přiskočil a přesekl ratiště jednou ranou. Další dva výpady byli další dva mrtví. Řady nearrců neubývaly. Věděla, že dokud bratry nerozsekají na kusy budou tam stát dál, to ale nebude trvat dlouho. Udělala několik kroků zpět. Koutkem oka zaregistrovala pohyb. Nestihla se otočit.
Jeremiáš dobíhal k postranní bráně z Citadely. Už z dálky viděl co se děje. Bylo to poprvé co měl opravdový strach. Měl ho jen a jen o Astrii. Bylo to poprvé co jeho rty odříkaly dračí motlitbu. Nikdy nesebral dost odvahy se ji vůbec pokusit vyslovit. Cítil vzor draka nad sebou a jeho síla jej najednou pohltila.
Proběhl kolem ní a jeho čepel se zařízla do nearrských těl. Pohyby útočníků mu připadaly pomalé, čepel sekala maso kosti i šlachy. Vše viděl jako z dálky, myšlenky se najednou vytratily, byla tu jen rutina boje a úsporné smrtící pohyby. Jeremiáš byl vynikající šermíř a vedle Astrie měl prostě ty nejsvětlejší chvilky své kariéry.
Stáli tam od krve nad hromadami těl. Tři dračí bratři, kteří zůstali na nohou. Jeremiáš, Guillermo a Patricio. Bernardo ležel s dírou v hrudi a Domenico s šipkou z kuše zaraženou ve spánku. Bernardo žil, ale stehno proťaté až na kost, jej navíc zneschopnilo pohybu. Díra od ratiště se nedala ucpat. Patricio se nad ním skláněl s přivřenýma očima a přiloženýma rukama na jeho hrudi se snažil probudit vzor draka. Bernardo zasípal a pokýval hlavou. Guillermo kývl na Patricia. Ten se rukou dotkl Bernardova čela a propustil draka. Bernardo vydechl naposled.
Jeremiáš stál vedle Astrie a rozšklebený šrám ve tváři začínal pálit.
„Díky.“ řekla Astrie a bylo to poprvé co ji Jeremiáš rozuměl. Byl unavený, zraněný, od krve, ale neskutečně šťastný. Usmíval se.