Spoutaný pramen ze skály, na které bylo postaveno Scorcio, svedený do kamenné fontány, která pamatovala první vládce města, se třpytil v letním slunci.
Ostří cinkla o sebe navzájem.
„Jeremiáši, držte ten jílec v správném úhlu a nohu při výpadu nevystrkujte tolik kupředu!“
„Kryt! A znovu, správně, a teď odsmyk… Vynikající! Ale tady se nekryjete!“
„AUU!“ zavýskl dlouhovlasý hoch v šedivé kožené kazajce, když jej šermířský mistr Ronald ze Scorcia přetáhl plochou stranou lehkého meče přes koleno.
Jeremiáš se zamračil a čepel meče dvakrát kovově zazvonila. Stiskl rty a udělal další výpad.
„Skvělé! A opět, dobře, jauvajs! Sakra! Pauza…“
Ronald se zamračil a olízl si kapku krve na zápěstí. Dlouze se zadíval na mladého hubeného chlapce před ním. Jednou z něho bude dobrý šermíř, ne, jednou z Jeremiáše bude vynikající šermíř. Pousmál se pod vousy.
„Pro dnešek končíme, mladý pane.“
„Ještě chvilku, aspoň hodinku?“ Zaškemral kluk a přivřel levé oko, aby mu slunce tolik nesvítilo do obličeje.
Ronald se usmál. „Způsobil jste mi zranění, mladíku, a to si žádá přerušení této hodiny šermu minimálně na dvacet minut, takže zatím, pokud toho nemáte dost, doporučuji vám zaměřit se na kroky.“
Šermířský mistr se poté jemně uklonil a zamířil k brance ze zahrady.
Jeremiáš se zašklebil, když za Ronaldem zapadla dvířka branky, a několikrát do prázdna zabodl špičku svého meče. Pak zamířil mečem přímo k veži Citadely, kde se ve větru třepotaly vlajky dartanských pánů. Zamhouřil oči a špička meče se zabodla do zlatopurpurového praporu zmítaného větrem z moře. Byly to znaky jeho otce. Jeremiáš měl tu barvu rád. Paprsky slunce se zatřpytily na čepeli jeho zbraně. Jeremiáš měl radost. Dnes byl výjimečný den, jeho otec přijel do Scorcia oslavit spolu s ostatními pány narození dcery místokrále. Jeremiáš otce neviděl dvanáct let, dnes byl výjimečný den, o tom se nedalo pochybovat.
„Dejte si pozor na zápěstí!“ opravoval hlasitě mladičkou dívenku Jeremiáš. Mladý dartanský stopař stojící opodál vše bezchybně překládal do dartanštiny. Šklebil se, opíral se o fontánu v zahradě a viditelně se velmi nudil.
Astrie se zastavila a zabodla své tmavěhnědé oči do očí mistra šermu. Kdyby ji šly výpady mečem tak dobře jako pohledy, asi by byl Jeremiáš už dávno mrtev.
„Promiňte,“ zamumlal Jeremiáš, „Chápu, asi nejste zvyklá, že na vás lidi křičí.“
Pokusil se o úsměv a v jejich očích se mihla divoká jiskra. Nebo to byl odraz slunce? Nezdálo se mu to?
Opravil jí ruce na meči.
Divný zvyk u Dartanců, učit ženy ohánět se zbraní.
Astriina kůže byla jemná a příjemná na dotek. Jejich oči se na okamžik znovu setkaly. Jeremiáš si nemyslel, že při lekcích šermu půjde o život. Ukročil stranou a jeho pohled se dotkl ženských křivek Astrie. Stála dobře.
Zmeřila si jeho pohled a něco řekla k dartanskému mladíkovi.
„Paní si přeje přestávku a víno,“ prohlásil tlumočník, uklonil se a odkráčel.
Astrie si sedla k okraji fontány a ledabyle do ní namočila ruku. Prohlížela si vyzývavým pohledem Jeremiáše, ten raději hledal praskliny v kamenech kolem fontány.
Bylo vedro, jen slunce a jeho spalující paprsky. Jeremiáš se dost potil.
Pod slunečními paprsky a pohledem Astrie.
Prohodila směrem k němu krátkou větu a šplíchla na něj chladnou vodu z fontány. Jejich oči se zase setkaly. Už nebylo třeba slov. Stejně Jeremiáš pochytil jen dvě slova: „fuente… noche“.
Jiskra v jejích očích byla dostatečným tlumočníkem.
Ten se mezitím vrátil s dvěmi sklenicemi vína. Astrie mu nabídla jednu z nich. Jeremiáš naposled pohlédl do jejích očí a obrátil víno do sebe. Její pohled mu nadobro zastavil rozum, tenhle výpad zasáhl. Srdce se mu rozbušilo.
Dnes večer neměl nic, co by mohlo být důležitější, než sledovat odraz měsíce v křišťálové vodě fontány v zahradě.