Trubky hlučně přehlušovaly napětí v řadách ozbrojenců. Z několika míst zazněly nezávisle na sobě vzrušené výkřiky. Pobídl koně a zaklapl hledí přilby. Ať mi Bůh požehná. Vyrazili. Dunění tisíců okovaných kopyt otřásalo zemí, vytrhávalo drny trávy a zvedalo oblaka prachu. Jel cvalem v sevřeném kovovém šiku, kopí v kolmém držení, přichystané k nájezdu. Jako by se zastavil čas, pozoroval vyděšené tváře nepřátelských pěšáků, zatímco se přibližoval k nim. Na povel jezdci sklonili svá kopí a změnili cval v trysk. Posledních pár délek kopí.
Slunce zakryl mrak a na planinu se snesla hustá mléčná mlha – dračí dech. Téměř na pár okamžiků nebylo vidět na špičku kopí. Jakub byl zaskočen.
Náraz jej málem vyhodil ze sedla. Ratiště kopí prasklo. Sledoval kopyta koně, kterak si udělaly místo v sevřeném šiku. K jeho uším doléhal nadlidský jek. Polil jej pot. Tasil meč. Rozvzpomněl se na hodiny motliteb a cvičení, jeho rozháraná mysl se uvolnila. Neohrabané pohyby nabývaly na vláčnosti, zbraní kreslil kolem koně smrtonosné krvavé obrazce. Odněkud přilétly dva šípy. Jeden odrazil štítem, ale druhý se zaryl do boku koně. Další kdosi využil této chvilkové Jakubovy obrany a mezi pláty na stehně se objevily prvé skvrny jezdcovy krve. Snad více než rána na stehně, měl starost o hřebce. Narušovalo to jeho soustředěnost. Přesto se pokusil zformovat obraz bolesti. Na okamžik jej uviděl před očima, rychle odmrštil vnitřní zrak na jednoho z útočníků. Ten se zapotácel, upustil zbraň, oběma rukama se chytl za hlavu a upadl na zem. Plakal.
Z dračí mlhy se zakřičením vyběhl další dartanec s dlouhým obojruč drženým kopím. Jakub zareagoval a natočil Kopýtka. Hrot kopí sklouzl po kovovém chrániči koňské hrudi, otevřel krvavý šrám na levé noze koně a celou silou projel stehnem jezdce kde se zastavil. Rázný rozmach meče Jakubova vzal život útočícímu vojákovi. Upustil štít a zasténal. Jakub se opřel hrudí o krk koně a snažil se z něj nespadnout. Okolní mlhou se míhaly stíny postav a jezdců, výkřiky a zvuky boje. Kopýtko byl neklidný a Jakub to vnímal ve své mysli. Cítil vzor draka v mlze, věděl že pro nepřátele zde žádná mlha není. Jako v potvrzení přílétlo hejno šípů. Jeden z nich se zabodl do jeho ramene, ale neprošel kroužkovou košilí.
Uchopil ratiště kopí a vytrhl jej s výkřikem ze svého stehna. Použil slabší vzor léčení a zastavil krvácení. Pokud by to neudělal, vykrvácel by. Bylo obtížné sestavit vzor uprostřed dračího dechu. Z posledních sil udržel své vědomí za hranicí snů.
Mlhou kolem něj proběhla dvojice mužů se znaky spojeného království. Pak dalších několik, zahlédl i znaky Řádu. Poslední dva se vytratili do mlhy.
Jakub je nechal být, měl co dělat sám ze sebou. Motala se mu hlava. Cítil to prázdno v mysli. Z dálky zaslech výkřiky, zvuk kovových čepelí a pláč.
Mysl si pomalu zvykla na únavu a noha už definitivně přestala krvácet a bolet. Ošklivá otevřená rána plná zaschlé krve vypadala na pohled odpudivě. Musí si ji zavázat, musí z koně na zem. Seskočil a rozhlídl se. Noha při seskoku palčivě zabolela, ve zbroji se mu stálo špatně, nesl velkou váhu. Sykl bolestí a opřel se o jezdecký meč. Kolem něj byla rudá zem, asi tucet zkrvavených těl. Několik z nich naříkalo jiní jen tak mrtví. Věděl co musí udělat. Sbíral síly na léčení. Cítil jak se ze vzduchu vytrácí vzor draka. Zdá se, že v bitvě bylo rozhodnuto. Nějaká látka na obvaz byla v jedné ze sedlových brašen. Nechtěl trápit svou nohu víc než bylo zapotřebí. Na zemi bylo místa dost. Natáhl nohu a obvázal si pevně obě rány na levé noze. Kousek od něj Kopýtko vzrušeně odfrkující. Šrám na noze a rána v koňském boku krvácely. Měl by se postarat o Kopýtka. Zapřel se o svůj meč zaražený v zemi a nejistě vstal. K jeho uším dolehl dusot několika koňských kopyt. Další vykřiky a z mlhy se oddělil rudočerný stín s dlouhou dartanskou čepelí. Dítě draka. Několika úspornými pohyby dorazil dva plazící se zraněné ve svém dosahu. Rozhlédl se. Chuchvalce mlhy jako by se přilepily na jeho kůži a šly s ním. Všiml si znaků Řádu a rozběhl se k Jakubovi. Vylézt znovu na koně nebyl čas. Štít byl také daleko. Jakub se postavil mezi něj a svého koně s napřaženým mečem.
Z šedivé masy mlhy se kousek před Jakubem vyloupl syn draka. Černá, kdysi luxusní, bíle vyšívaná kožená kazajka, šedočerné vlasy svázané do uzlu a pichlavé hnědé oči. Dartanská dračí čepel. Na jeho tváři se rozzářil úsměv. Jakub se rozvzpomenul na Scorcio a krčmu U havrana. Tenkráte proti sobě stáli stejně jako dnes. Jeremiáš a Jakub. Dnes ale nebylo tehdy, dnes je naštěstí dnes.
Jakub sklonil čepel a usmál se „už jsem myslel, že mi zvoní umíráček.“
Jeremiáš sklonil čepel k zemi a udělal pár nejistých kroků směrem k Jakubovi. Objali se. Jakub oběma rukama. Jeremiáš stále se skloněnou čepelí, poněkud zaskočen, jednou volnou rukou.
Jakub spustil ruce podél těla a uvolnil se. Bylo mu hned líp. Jeremiáš jej chytl za rameno a podíval se mu do očí.
„Nevěděl jsem, že tady budeš, odejel jsi přece za Marií, domů na Straku? Ale jsem zatraceně rád kamaráde, že tě zase vidím,“ úsměv Jeremiášovi vykouzlil vrásky ve tváři.
„Nedojel jsem na konec.“ Odpověděl Jakub a sklonil oči k zemi.
„Mrzí mě to, ale to je tím, že ti záleží víc na lidech kolem tebe, než na tobě. A co strýc, mluvil si s ním?“
„Nedojel jsem domů, ani jsem nedojel do Javorové.“
„Skončils U plného džbánu?“
Jakub pokýval hlavou, „musím se postarat o Kopýtka“ odvedl téma hovoru a vydal se ke svému koni. Jeremiáš se vydal za ním, chvíli mlčel
Jakub opět probudil svou mysl, snažil se soustředit, matně si vybavoval obraz života. Tisíce jehliček projelo jeho hlavou, bolelo to. Cítil jak mu ochabují údy, ale věděl, že rána se musí léčit. Zvuky kolem pomalu utichaly, obraz už viděl zřetelně před sebou. Levou rukou uchopil lehce šíp trčící z šíje jeho koně, pravou přiložil na ránu. Rychlým škubnutím ruky vyňal šíp a bolest rozbil obrazem života. Zranění pomalu srůstalo. Kůň stál zcela nehybně, znal svého jezdce. Stejně naložil s Kopýtkovou poraněnou nohou. Bylo to vysilující.
Jeremiáš jej pozoroval. Ten mladík měl v sobě víc, než na co vypadal. Zastyděl se za své chování U havrana. Nebýt Lišky, mohl ho zabít, tak jednoduše jak to dělal jindy. Mrzelo ho to. Zaplašil ty myšlenky. Jsou přátelé, co bylo, bylo, nestalo se to naštěstí.
Jakubovi se zatočila hlava ze slabosti, Jeremiáš přiskočil a podepřel ho. Jakub se chytl hrušky sedla.
„Díky“
„Už je po všem, pojď pojedeme na pohár dobrého vína. Budeš mi povídat.“ Usmál se znovu Jeremiáš. Byl rád, že Jakuba znovu vidí. Vlastně ani nevěděl proč. Nechtěl se v tom vrtat. No, vlastně mu něčím připomínal Astrii. Pomohl mu do sedla a myslel raději na pohár dobrého vína. Přemýšlení bolí, Jeremiáš nepřemýšlel rád, to už bylo lepší dostat ránu mečem.
Chuchvalce posledních zbytků mlhy rozehnalo slunce, jehož paprsky se leskly na zemi plné tmavnoucí čerstvé krve z bitvy.