ze zlatého klasu tisíc slov
v zemi opuštěno pláče tucet vdov
z životního snu zbyly nám jen střepy
na paty smůla se nám lepí
ve tmě s hvězdami zašlo už i slunce
duše ta neváží už ani unce
jen láska klidně si tu vykvétá
a ze smutného člověka se stává poeta
a prázdný měšec platí svoji daň
však štěstí, že mám blízko tvoji teplou dlaň
Vzpomínám na deštná oblaka
na hvězdy v horkém létě
já chtěl bych se teď rozplakat,
co ze slz však vykvete
z temnoty zrodil se slunce západ
smrt pravidelně zkracuje nám nit
teď není čas druhého chápat
mate si srdce oslepit
za špinavým ubrusem
popláčem si nad vkusem
v chlastu utopil jsem nebe
dnes jako tehdy pohlížím do sebe
z odpadky vzpomínek
zhasíná plamínek
sluníčko zapadlo
dohrajte divadlo
zhasíná se