když slzou v nemocnici
vdala se duše za polednici
z rudého závěsu trčí mokrá dýka
zřítí se zabitý aniž zanaříká
a než kněz odzpívá litanie
tělo si v rakvi pod zemí klidně shnije
svou krev jsme zapřeli, hřeje nás svědomí
však se to nikdo krom tebe už nedoví
z prasklého poháru víno nám vytéká
chleba se v peci už do černa připéká
já usekl jsem chapadlo chobotnici
když pláč jsem zadržel tam v nemocnici
po ostnatém drátu plazily se svlačce
v nebi přikázali plakat jedné plačce
rudé růže na zahrádce krví zaléli
zhasli život právě když narodil se zemřelý
lidé srdce svoje oddělují plotem
člověk sám sobě je vždy největším sokem
z velkého krájíce nezůstal ani drobek
do pekla nám zbývá jen jeden kluzký schodek
šel sám po ulici
a andělé rozžali mu svíci
šel těžce cestou blátivou
a stál si pevně za vírou
kde uklouzl a klopýtl
pod břemenem se neshýbl
neb v každé pro něj těžké době
zval si jej sám Otec k sobě
pak pevným krokem šel on dál
nebezpečím jen se smál
a kde by jiný neprošel
tam vyšlapanou stezku měl
když jednou šel sám po ulici
smrt zhasila mu jeho svíci