Cesta za hvězdou

Stmívalo se. Večernice zablikala mezi šedivými mraky na obloze, které hnal vítr někde daleko na západ k dartanským městům. Oheň zapraskal a kolem proletěl utržený zlatý list kaštanu. Nedaleko se pásl Kopýtko a Jakub netrpělivě vyhlížel na cestu k Javorové. Rozhrábl ohýnek větví a zachumlal se do pláště. Vzpoměl si na slova motlitby, přivřel oči a vyznal se. Nedokázal se soustředit. Nedaleko ležící hladký kaštan mu sám vklouzl do dlaně. Sevřel jej a vstal. Přejel pohledem šedivý obzor. Slunce se už schovalo za kopec, ale jeho záře jen prodlužovala stíny. Pár listů z kaštanu se lehce sneslo do trávy a studený vítr Jakuba šlehl po tváři. Vehnal mu slzy do očí. Setřel je hranou ruky a znovu se podíval na cestu.
Měla přehozenou kapuci pláště přes vlasy. Do dlouhé sukně se opíral vítr. Jakub se usmál a rozběhl se.
Zastavili se na pár kroků od sebe. Zelené studánky očí v houstnoucím šeru. Havraní kadeře, se kterými si pohrával ledový vichr. Nenechal ji čekat.
„Vrátil jsem se Marjánko.“
Usmála se a vykročila k němu. Možná trochu rychleji než by čekal. Potěšilo to. Objal ji a pevně přitiskl. Teprve po chvíli si uvědomil, že se mohla poranit o jeho zbroj. Pustil ji a podíval se jí do očí. Plakala. Tiše s úsměvem na rtech.
„Vrátil jsem se Marjánko“ zašeptal a znovu ji k sobě přitiskl.
„Věděla jsem, že se vrátíš Kubíku.“ vtiskla se do jeho objetí.
Kolem skučel severák a proháněl se po strništi. Zvedal stébla do vzduchu a točil jimi. Opřel se i do nich, ale nic nezmohl, jen Jakubovi rozcuchal vlasy a Marjánce škubnul pláštěm. Mezitím na nebi zmizely šedé mraky a vymetenou oblohu prosvítily podzimní hvězdy.
„Půjdeme si sednou k ohni,“ navrhl Jakub a vzal Marii kolem ramen. Ke starému kaštanu to měli kousek.
Ohýnek znovu zapraskal, když do něj Jakub přiložil několik suchých větví. Usmál se na sedíci Marii a pohladil něžným pohledem jeji ruce natažené k ohni. Zvedl se a poopravil zástěnu z deky připevněnou ke kmeni stařičkého stromu. Oheň se rozhořel a severák neprofoukl hrubou látku. Voněla po koni a senu. Jakub si přisedl a Marie opřela svou hlavu o jeho rameno. Byla to ona. Jeho Marjánka, vlasy jí voněly mátou a senem. Zavřel oči a přitiskl se k ní. Bylo mu krásně, teplo, cítil klid někde hluboko v duši. Tisíce plamínků svíček v chrámu, letní slunce ve tváři. Otočil se k Marii a podíval se do jejích zelených studánek. Opatrně vzal její hlavu do svých dlaní. Pohladila je svými dlaněmi a její tvář rozzářil úsměv, který si Jakub pamatoval z dob, kdy byli dětmi. Někde v hloubce jejích očí našel jistotu svého rozhodnutí.
„Miluji tě Marjánko, jsi v mých snech, kdesi hluboko v mém srdci, není den, kdy bys mě neprovázela v mých myšlenkách. Nedokážu si představit, že bych odjel a neřekl ti to,“ zašeptal.
Dlouhý pohled jejích očí. Po tváři se skutálely první slzy do trávy. Ucítil slzu i na své tváři. Její ruce jej přivinuly k sobě. Políbila jej. Dlouze. Slzy byly slané. Myšlenky na zítřek odnesl severák. Plakali a líbali se. Byli tam jeden pro druhého na jeden dlouhý okamžik. A prastarý kaštan stál nad nimi nehybný ochránce jejich prvního milování.

Žhavé uhlíky rozfoukával vítr. Svítalo. Zabalená v kožešinách, rozpálené tváře milováním stále spící Marie. Byla jiná. I Jakub byl jiný. V hlavě kupu výčitek. Stálé pochyby. Nepochyboval o tom co cítil někde v hloubi srdce, ani o Marjánce, pochyboval o sobě. Přál si probudit se sám. Bez obav z rána a slov, myšlenek, které přicházejí. Rozhrabával popel s uhlíky větví a snažil se nemyslet. Nedařilo se mu to. Vzbudila se.
Rozpačitě se usmál. Ten úsměv si vyměnili navzájem.
„Budu muset jít.“
Usmál se. Ucítil žhavé uhlíky někde v sobě. Věděl za kým. Oblékla se a přisedla si.
„Přiď se rozloučit.“ Pohladila jej po vlasech a políbila na tvář.
„Přijdu.“ Jakub věděl, že to neudělá.
Zamířila k cestě do Javorové, zamávala mu. Havraní kadeře ve větru a rozzářený úsměv. Díval se tím směrem ještě dlouho poté co její silueta zmizela v ohybu cesty. Chtěl umlčet srdce plné žhavých uhlíků i myšlenky, které voněly mátou a senem. Vlastně neměl kam spěchat, posadil se blíž k ohni a přiložil.

Opíral se o šedé kameny cimbuří. Dole pod ním leželo Scorcio, svobodné, špinavé, plné stop po noci, která pročistila vzduch. Malé domečky s červenými střechami namačkané vedle sebe. Přístaviště s rybářskými moly a lesklá hladina moře, vlnícího se ve vycházejícím slunci. Opíral se o pokrčenou nohu a obvaz na boku trochu prosakoval. Krvavý šrám ve tváři nepříjemně pálil v ledovém větru. Sněhové vločky poletovaly vzduchem, který byl svěží s vůní soli a ryb. Byla to vůně jeho dětství, zasutá někde pod novými vzpomínkami. Opřel se zády o kameny hradby a pohlédl na hemžící se postavičky v ulicích. Počítal roky, které utekly od jeho příchodu na svět. Koho z těch lidí znal? A jak? Za téměř polovinu svého života, to bylo stále město plné cizinců. Jistě, mnoho z nich znal jménem, s některými společně prožil některé z chvil svého života. Nějak my chyběl smysl toho všeho.
Nad mořem vycházelo slunce, první paprsky se leskly na hladině.
Jeremiáš poprvé za svůj život vnímal jak pusté má srdce. Vše krásné, co je do této chvíle naplňovalo strávil bílý plamen, nebo spláchla krev. Přemýšlel, že nikdy neměl příležitost prožít takový okamžik pomíjivosti. Jeho víra ve smysl věcí se propadala někde do hlubokých temnot jeho myšlenek. Strach a zoufalství sžíraly jeho mysl. Postrádal pevný bod a i to co bylo před nějakým časem hmatatelným záchvěvem štěstí zmizelo. Vytrhlo všechen smysl a energii pro bytí. Nějak se mu nechtělo vychutnávat si paprsky zubatého zimního slunce, doteky čerstvého větru, chlad kamene cimbuří. Jako cizinec se do jeho srdce vkradla myšlenka na konec. Stačilo jen přelézt okraj a skočit. Chvíli si pohrával s myšlenkou, jaké by to bylo, rozplácnout se na dlažbě pod Citadelou. Konec myšlenek, konec temnoty a bolavých čerstvých jizev ztracené lásky. Lásky, kterou si vůbec neuvědomoval ve svém srdci, dokud o ni nepřišel. Byl zvyklý snášet rány, krvavé šrámy a modřiny, ale bolest, kterou cítil nyní neznal. Byla děsivější, plná beznaděje s žádnou vyhlídkou na budoucnost. Jen bolest, někde uvnitř, vytrvalá a čekající na svou příležitost, znovu zabolet. Přemýšlel, jestli smrt dokáže ukončit tento druh bolesti. V poslední době přemýšlel až příliš. Možná tím, že poznal Astrii, možná setkáním s Jakubem, možná jinou souhrou náhod, nebo dílem osudu, předurčením? Jak šťastná se zdála jeho nevědomá mysl dříve. Jak bezstarostná a volná, bez jha bolestí. Na takovou nemoc není lék ani v chrámu Vesny. Na tu obvazy od léčitelky Leony nepomohou.
Pohlédl dolů. Z hloubky se mu zamotala hlava. Nikdy netrpěl závratí, ale instinktivně se chytl hradby. Co s novým dnem, který nemá smysl? Usmál se na tu hloubku. Pohlédl do slunce a přivřel oči. Vzpomněl si na otce, na zástavu, která zde na vrcholku věže vlála, když přijel z tažení. Odvrátil zrak a rozepjal si opasek s dračí čepelí. Byla by jí škoda, je to dobrá zbraň. Pečlivě obtočil opasek kolem pochvy meče a opřel jej o zeď u svých nohou. Napadlo ho, že si vybral docela romantickou dobu – svítání. Dobrý čas pro konec, alespoň to nebude tak smutné. S úsměvem jde všechno lépe. Chytl se opatrně vrcholku hradby a vytáhl se nahoru. Posadil se zády ke slunci. Naposled se podíval na svůj meč, který odložil. Otočil se, posunul se na okraj kamenného kvádru a spustil nohy dolů. Už se mu ani netočila hlava, když se podíval na vzdálenou dlažbu nádvoří. Dával si na čas, nebylo kam spěchat, vlastně se už rozhodl. Postavil se. Do jeho zad se opřel silný vítr.
Čepel meče s zařinčením sklouzla na kameny. Ten zvuk jej vylekal. Otočil se. Na schodech z věže stála malá světlovlasá dívčina a mhouřila oči do slunce, které ji Jeremiáš svým tělem zakrýval.
„Co tady děláte pane?“
Jeremiáš málem spadl dolů.
„Nic, koukám dolů holčičko.“ Nevěřícně hleděl na ten úkaz. Malá holka v dartanské Citadele.
„Chcete skočit dolů?“
Děti jsou někdy až příliš bezprostřední. Jeremiášovi to vzalo dech a vlastně ta hlasitá myšlenka byla jako ledová facka do studeného rána. Něco takového potřeboval. Byl to jako dotek života. Usmál se. Ne, přímo se rozesmál. Smál se své omezenosti, zbabělosti a strachu. Vysmíval se temnotě ve svém srdci. Hloupým pocitům beznaděje. Roztály spolu s chvěním jeho bránice. Černé myšlenky najednou zmizely.
Holčička na něj zmateně hleděla a světlé vlásky jí prosvítilo slunce skrz. Vypadala jako roztomilý andílek. Jeremiášův strážný andílek. Přestal se smát, ale úsměv nezmizel s jeho tváře. Nadal si do hlupáků a seskočil s hradby na podlahu věže vedle ní.
„Chtěl jsem, ale raději se půjdu nasnídat, najednou mi vyhládlo a navíc mi to připadá jako rozumnější nápad. Nemáš hlad dítě?“
„Mám, ale služka utekla. Trochu se bojím těch cizích lidí.“
„Myslím, že nemusíš, půjdeme něco najít a jak se vlastně jmenuješ?“ Optal se zvědavě Jeremiáš. Sehnul se pro meč a rozmotal opasek.
„Ty jsi dartanec, ale nemluvíš dartansky, jsi voják?“ Holčička úplně ignorovala Jeremiášův dotaz. Zvědavé vykulené jasně modré oči si jej prohlížely. Mohlo jí být tak pět, sedm? Jeremiáš opravdu neměl odhad na děti.
„Tak něco, jsem Jeremiáš a ty?“ Nedal se odbýt. Přiblížil se k ní a pohladil ji po hlavě, když ji míjel. To děcko mu bylo povědomé, ale nedokázal si je zařadit. Vydal se ke schodišti.
„Celesta.“ Uslyšel za svými zády.
Jeremiáš nevěřil na zázraky, ale když se otočil, aby na děvčátko počkal, mezi cimbuřím poletovaly jen vločky sněhu a hvízdal ledový vítr. Jasné zimní slunce zářilo nad Scorciem a jeho paprsky mu připadaly jako světlé vlásky malé Celesty. Věci kolem, tak nějak samy od sebe, začaly mít smysl.

Stiskli si ruce. Byl to pevný stisk, přátelský, bylo v něm vlastně skoro vše co k sobě pocítili za tu krátkou dobru co se znali. Jejich pohledy se na okamžik potkaly. Oba se usmáli. Povolili stisk.
Jeremiáš se dotkl rukou hlavice meče a dívaje se na Jakuba řekl: „Moc rád jsem tě poznal příteli. Díky za vše.“
„Určitě se ješte setkáme Jeremiáši, neloučíme se na dlouho“, usmíval se stále Jakub.
Kopýtko nervózně přešlápl. Jeho kopyta se zadrhla o dlažbu.
Jakub vnímal v Jeremiášových očích spleť myšlenek, které nikdy nebudou vyřčeny. Odjížděl nevhod. Před ním stál zkušený šermíř, kteremů pravděpodobně po odchodu dračích bratří nebylo ve Scorsiu rovno. Možná dnes trochu kulhal, měl opuchlý nos a šeredný šlic ve tváři spolu s probodeným bokem jej vyvedl trochu z kondice, ale takové rány se časem zhojí. Možná rychleji než jiné, ke kterým přišel ve stejný čas. Byly hlubší a bolavější, ukryté někde hluboko pod hroší kůží životních postojů, které zformovaly jeho osobnost. Vnímal, že ruka, která se letmo se zvyku dotkla hlavice dartanské čepele se chvěje. A pomalu si uvědomil, že se bojí o Jeremiáše. Ten sebevědomý, neohrožený suverén byla jen maska, pod kterou se skrývalo kdoví co. A možná toho se Jakub bál. Měl pocit, že je to vůči jeho příteli nepřátelské, cizí, mrazivě nebezpečné. Nejaká skrytá vada hluboko v jeho nitru, která čeká na vhodný okamžik. Nechtělo se mu odjet, ale nebylo zbytí.
„Vrátím se co nejdříve“, prohlásil.
„Nespěchej, dobře dojeď a vyřiď vše co je potřeba.“ Jeremiáš věděl co v takových chvílích říkat. Tak nejak cítil starost, kterou o něj ten mladík měl. Připomnělo mu to Astrii, ani nevěděl čím. Zabolelo to.
„Měl bys vyjet, ať do večera ujedeš nějakou cestu.“ Pokračoval, „podívám se po nejaké dobré lahvince se zásob místokrále a otevřem ji, až se znova setkáme.“
Jakub mlčky pokýval hlavou, pobídl koně a vyrazil.
„Nashledanou.“
„Šťastnou cestu Jakube“, zvedl Jeremiáš ruku.
Kůň pomalu projel branou a po chvíli se ztratil v zákrutu cesty.
Zůstalo jen šedivé Scorsio, mrazivý vítr, věž Citadely z černými šmouhami od ohně a prázdnota. S ní přišlo ticho plné myšlenek uhánějících zákoutími mysli jako šílení jezdci na splašených koních.
Jeremiáš se zhluboka nadechl a studený vzduch v nose mu spálil chloupky. Aspoň měl takový pocit. Vzpomněl si na Astrii. Kde jí byl konec. Venku byla zima. Doufal, že se o ni někdo z dračích bratří postará. Chvíli přemýšlel, jestli si zbalit věci a vyrazit za ní, ale uvědomil si, že by to byl jen zoufalý pokus věci vrátit tam, kde už nebyly.
Nebo by mohl vyrazit za Jakubem, do večera by jej možná dohnal, ale co v Řádu? Jakub by tam byl doma, Jeremiáš bude všude cizinec. Přesvědčil se, že ten pocit samoty zmizí. Chtělo to jen teplý pohár vína nebo medoviny. Možná pomůže hřejívé objetí některého z děvčat z vykřičené čtvrti. Možná obojí. Co člověk nezkusí, nikdy neví.
Otočil se čelem k městu a vykročil. Jeho boty dělaly mělké otisky v jemném poprašku čerstvě napadaného sněhu. Uvědomil si, že je to první letošní snih. A samozřejmě si vpomněl na své plány, které měl před časem, o tom, kde stráví dlouhé večery zimního slunovratu. Vše bylo jiné, cizí beze smyslu. Dřív věděl co má dělat a tolik nepřemýšlel. Dělal věci, které bylo třeba udělat. Zaběhnuté postupy, rutina, zvyk. Nezabýval se věcma, na které neměl jasné stanovisko. Házel je za hlavu, nebo je ignoroval. A nečekal, že by někdy mohla přijít chvíle, kdy bude tolik přemýšlet, kdy mu sebemenčí maličkost odstartuje lavinu vjemů, které povedou až k čemukoliv v jeho mysli, kde je jako háčkem na ryby zaklesnutá vzpomínka na Astrii.
Mysl jako domeček z karet.
Připustil si svou slabost a to jej dohánělo k šílenství.
Přestat myslet! Nepřemýšlet!
Věděl co mu pomáhá od myšlení a do nejbližší krčmy to opravdu neměl daleko.