Cesta za hvězdou

Schody z Citadely se stáčely do haly, která vlastně byla obrovskou křižovatkou schodišť v sídle dartanského místokrále Scorcia. Jeremiáš spěchal. Zdržel se, ne že by na tom záleželo, ale nerad chodíval pozdě, ačkoliv se mu to většinou vždy přihodilo. Jeho rychlé kroky se rozléhaly halou. Oblékal si cestou koženou kazajku a vypustil pár nadávek na adresu opasku, který si nestihl utáhnout na obvyklou délku. Plně zabrán do dostrojování svých svršků málem vrazil do urostlého muže v letech. Luxusní dvorský oděv v barvách Říše. Rudá a zlatá. Jeremiáš se zlekl, nebylo by dvakrát vhodné setkat se v křídle kde přebývala Astrie s některým z dartanských pánu nebo dokonce s příslušníkem její rodiny. Oba muži se zastavili.
Sebastian da Rea, maršál dartanské Říše a přítel jeho otce, ta nejlepší možnost.
Jeremiášovi spadl kámen ze srdce. Pokusil se o usměv a vykročil, že jej obejde. Ruka na jeho rameni jej zastavila. Podíval se do zamračených odhodlaných očí, ve kterých kdesi hluboko plápolaly plamínky nenávisti.
„Byl jsi tu naposled!“ vyplivl mu do tváře da Rea. Odněkud z prostoru přilétla facka a mlaskla jej po tváři.
Jeremiáš vykuleně zíral a sbíral překvapením slova. Udělal dva kroky v zad a nechápavě koukal. Možná by měl dostat ještě jednu, aby se probral.
„Rozumíme si? Sbal si věci a vypadni z Citadely. Kdybych neznal tvého otce tak bys odsud nevyšel.“ Pokračoval maršál.
„Na Astri zapomeň. A teď vypadni.“
„Co?“ Snažil se Jeremiáš alespoň něco říct.
Sevřené rty a odhodlaný pohled, „nebo bys zde raději potkal otce Astri? Máš štěstí, že na uklízení špíny má své lidi.“
„Kdo to?“ vykoktal Jeremiáš a zamračil se.
Sebastian se uchechtl, „Astri sama, zdá se, že jsi ji přestal bavit.“ Opět se jejich oči střetly, tentokráte v dlouhém pohledu. „Jestli máš chuť někoho propíchnout, tak ne tady a ne teď, byla by to velká chyba, ale to ty víš, nejsi žádný hlupák. Takže sbal se a vypadni, o své povinnosti už se nemusíš starat.“
Jeremiáš stiskl zuby k sobě. Emoce, kterých byl plný zmrazil nějaký ledový dotek. Uhnul pohledem a vykročil ke schodišti.
„Nepotkali jsme se!“ zavolal na něj maršál a vyrazil po schodišti do míst, která Jeremiáš opustil.

Mladý Adrian da Rea se tiskl k Astriii.
S obnaženým mečem mezi ní a dvěma žoldáky stál jeho dědeček. Krvavé cákance na šatech i tvářích. Slepené vlasy, pot a krev. Bělmo jejich očí.
Vyděšený pohled mladého dartanského pána se upíral na Jeremiáše. Toho zdržovaly myšlenky. Procházel je jednu po druhé a ani nevnímal, že jeho čekání podnítilo jeho blonďatého oblíbence k akci.
Šipka z kuše se zabodla do břicha maršála. Ten upadl na jedno koleno.A Astriina vyděšená tvář Jeremiáše odstartovala.
Koutkem oka zahlédl blonďáka, jak vytahuje dlouhý stopařský nůž. Zdálo se mu, že se vše pohybuje pomalu. Strach popadl jeho mysl a smýkl s ní do strany směrem k útočníkovi. Čepelí srazil jeho dlouhý nůž stranou. Krok zkrátil vzdálenost a Jeremiášův loket dopadl do blonďákovy tváře v ten samý okamžik když ruka maršála upustila meč, jak se sesunul na udupanou hlínu stanu. Astrie se skrčila k Adrianovi a objala jej kolem ramen. Zabořila svou hlavu do jeho ramene a mladý de Rea se rozplakal.
Blonďák věnoval nenávistný pohled Jeremiáši, který zamračeně stál mezi ním a dartanským velitelem vojsk.
„Zrádče“ zasyčel mu do tváře a zaútočil nožem.
Byl to okamžik ve kterém přestal být Jeremiášovým oblíbencem. Jeremiášovi proběhlo hlavou, že i kdyby znal jeho jméno, neváhal by jej zabít. Čepel proťala žebra i plíci. Růžové bubliny a vyvalené bělmo. Jeremiáš nad ním stál a pomalu mu docházelo co k Astrii cítí. Děsilo jej dílo jeho volby. Otočil se k ní a mladému dartanci.
„Ve!“ zkusil co si pamatoval s dartanštiny a ukázal na vchod.
Pohled Astriiných očí jej donutil sklonit zrak. Ustoupil stranou a počkal až odejdou. Dlouhý pohled. V tom pohledu bylo tolik. Nechtěl jej vnímat zrakem. Cítil, jak jinovatkou pokryté emoce roztávají. Vzpomínky na schodiště, fontánu, pohár vína, sluneční paprsky v ložnici, déšť s kalužemi i mísu pomerančů.
Zástěna u vchodu se rozvlnila jejich rychlým odchodem. Jeremiáš přivřel víčka a sklonil oči. Dlouhý okamžik vyplněný tichem a myšlenkami.
Rozpálené rty. Její tvář tak blízko jeho, že jej polechtaly rozpustilé vlasy. Dotyk ruky na jeho paži, svou hrudí se jemně opřela o něj aby mu dosáhla na tvář. To vše v jediném okamžiku. Hnědé panenky očí a vůni jejích vlasů vnímal ještě dlouho poté co zmizela.
Přemýšlel, jestli se mu to poslední co zažil, zdálo. A napadlo jej, že kdyby měl volit znova, neudělal by nic jinak. Tak nějak pěkně jej to zabolelo. Usmál se a udělal první nejistý krok do budoucnosti.

Prvé paprsky svítání ozařovaly obzor. Kdesi vepředu mezi stromy praskla větvička. Jeremiáš zvedl ruku v pěst a přikrčil se. Skupinka vybraných, kteří jej následovali se zastavila a každý její člen využil nejbližší možné příležitosti k úkrytu, přikrčení se či zalehnutí k zemi. Na kraji lesa mezi stromy zakryla vycházející slunce silueta hlídky. Dartanské dlouhé kopí, krátká lehká šavle a luxusní oděv, zhodnotil Jeremiáš situaci. Byli blízko. Sázel na jistotu, pokynul kudrnatému blonďákovi s kuší, většinou si nepamatoval jména lidí, kteří mohli umřít a několika posunky mu vysvětlil svou strategii.
Otrávené dýky na širokém opasku, dárek od Patrona, jak s oblibou říkával, se při této příležitosti náramně hodily. Opatrně se plížil na co nejkratší vzdálenost, ostražitě vnímal okolí a vyhlížel druhého z dvojice. Kapka potu na jeho čele mu sklouzla po nose a rukojeť dýky byla kluzká. Cítil nervozitu, zákeřné přepady nepatřily mezi jeho přednosti. Jeremiáš se měl rád, nechtěl zemřít tak mladý.
Nedaleko se ozvala dartanština a druhý z hlídky vykoukl na kolegu zpoza keře na okraji lesa. Zapínal si opasek s šavlí a pár kroků od něj, opřeno o strom leželo jeho kopí. Jeremiáš suše polkl, ovládl strach. Teď se to nesmělo pokazit. Rychle se zvedl a dýka se zabodla do krku hlídky na kraji lesa. Pak skok, tasení a než se dartanec stihl zapnout, sek. Když tělo z žuchnutím dopadlo na zem, měl radost, zatím se nic nepokazilo.
Na dohled se shromažďovaly dartanské oddíly a na úpatí kopce, přímo pod nimi, kousek mimo vojenského tábora stálo několik luxusních stanů v maršálových barvách. Jeremiáš měl radost, dostali se blíž než čekal.
Dartanské, dlouhé rovné trubky zamečely a oddíly jevící se z výšky jako ježci s kovovou kůži se daly do pohybu. Od maršálova stanu se oddělila skupinka jezdců v barevných zbrojích s obrovskými chocholy na přilbicích. Během jízdy se rozdělili do několika skupin, a zamířili ke svým oddílům. To byl správný čas.
Když se železná jízda Řádu rozjela proti dartanské pěchotě, dal pokyn a vyrazili.
Uběhli sotva pár kroků, když se ze skromněji zdobeného stanu s emblémem letícího draka začala pomalu plazit k bojišti hustá mlha. Za pár chvil se i jim pletla pod nohy. Jeremiáš zavadil kotníkem o první její šedivý cíp a jeho mysl se rozjasnila. Vnímal všemi konečky jejích lepkavých chapadel místa, prapodivně jednoduché struktury, každou věc, které se mlha dotýkala. Vnímal sílu lidí kolem sebe, jejich emoce i pochyby. Vnímal, že někde nad nimi z mraků na bojiště civí dvojice dračích očí a právě rozhoduje o výsledku bitvy. Cítil sílu a naplnění, lačnost po bitvě a chuť zabíjet. Cítil mysl draka ve své hlavě. Vnímal jak se jeho myšlenky pomalu stávají součástí mlhy. Vzpomněl si na zasvěcení. Vyděsil se. Zamrkal. Vzpomněl si na Motýlovy verše, jakoby se mu náhle objevily samy před očima. Chapadla se stáhly, přesto však stále vnímal nenávist mysli, která bděla v transu uprostřed stanu s dračími symboly. Mysl Syna draka se soustředila na bojiště. Musel využít příležitosti. Tahle malá skupinka odvážlivců může rozhodnout o výsledku bitvy. Usmál se do mlhy a cítil, že je jediný Dračí bratr na bojišti. Sevřel pevně jílec dartanské čepele s hlavicí ve tvaru dračí hlavy. Byl čas, aby jeho čepel zas pila krev Dračích bratří. Dnes bojoval na správné straně o tom nebylo pochyb. Vzpomněl si na Scorcio, na Jakuba a věděl, že on tady bude s ním, alespoň v myšlenkách.

Po dlouhé potyčce z více než tuctu jeho lidí zbylo jen pět, ale blonďák s kuší se stále držel na čele, vypadal na šikovného kluka. Jeremiáš si jej za tu chvíli docela oblíbil, ale ještě nebylo po boji. Tři stany už navštívili, osobní stráž maršála nepatřila mezi vojáky s řadovým výcvikem, ten předposlední stan se vzňal od pochodně. Zbýval už jen jeden, maršálův stan.
Jeremiáš v něm vnímal osm osob.
Syn draka, maršál, čtyři osobní strážci a dvě osoby jevící se jako nejméně nebezpečné. Nevěnoval jim pozornost. Rozmístil tři lidi ke vchodu a vysvětlil strategii. Z tasenou čepelí se připlížil ke stěně z plátna. Přivřel oči a soustředil se na jednoho strážce, který se přiblížil kde bylo potřeba. Vhodná chvíle nastala. Jeremiáš zabodl do stanu dartanskou čepel až po jílec. Ladným vytažením zkrvaveného ostří otevřel plátno stanu. Jeden strážce s žuchnutím dopadl na zem. Syn draka procitl z transu a jeho oči se podívaly na Jeremiáše. Nepočítal s tím, že jej přijde zabít „sourozenec“. Kapitán Telltag a hrdina ze Scorcia neztrácel čas. Přiskočil na dosah zbraně a přeťal jeho krk až na páteř. Nemohl riskovat a druhou ranou odťal hlavu od těla. Původně ji chtěl věnovat jednomu s osobních strážců, který nejpohotověji zareagoval. Šipka z kuše vystřelená z takové blízky udělá divy i s dartanskou zbrojí. Jeremiáš toho blonďatého kluka za tohle skoro přijal do rodiny. Trojice u vchodu si ale nevedla tak dobře. Dartanské kopí s dlouhou čepelí právě přeťalo druhého z pětice. Ten první už ležel v kaluži krve na zemi. Kolem Jeremiášovy hlavy se prosmýkla zakřivená čepel. Už z poslechu to byla dobrá zbraň a zvuk drcené kosti za Jeremiášovými zády prozrazoval, že přišel o svého oblíbence nebo o třetího z pětice. V tuto chvíli na tom nezáleželo. Odrazil výpad aktivního strážce, využil nekrytého stehna a prosekl mu jeho vnitřní stranu. Chvilka bolesti každého zpomalí dost na to, aby jej zastihla smrt. Špička Jeremiášovy čepele se mu zasekla za pravé ucho. Periferním viděním zaregistroval zvrat situace u vchodu. Zamračený vousáč s mečem a znaky řádu byl pro osobního strážce zdá se drobet obrněným oříškem. Už dvakrát odrazil jeho výpad a na potřetí se mu podařilo sklouznout čepelí po ratišti kopí a dartance tak připravit o ruku v zápěstí. Odněkud zpoza zástěny vylétla dýka a přesně se zaryla pod ohryzek rytíře Řádu. Ten se zapotácel, dvěma ranami ještě dorazil krvácejícího dartance a sesunul se na zem. Jeremiáš udělal několik rychlých pohybů směrem k závěsu.
Blonďák měl několik zranění, ale vypadalo to, že nabíjet kuši umí poměrně rychle. Škoda, že Jeremiáš nezahlédl jak se přihodilo, že dartanec svíjející se na zemi má šipku z kuše zaraženou v rozkroku. Jeho oblíbenec strážce z nenávistným pohledem dorazil.
Jeremiáš strhl závěs dělící stan na dvě půlky.
Nedokončil pohyb. Zastavil se. Nechtělo se mu už udělat žádný další krok.
Toho starého muže znal, byl to přítel jeho otce Sebastian da Rea, šedé vlasy i vousy, moudré oči, zamračená tvář, postava muže, který v časech svého mládí patřil mezi ty urostlé a pohledné. Maršál Dartanské Říše. Teď zde stál s obnaženým mečem a chránil vlastním tělem svého vnuka, dítě sotva desetileté, a mladou dívku, které se děcko choulilo v náručí.
Ten divoký pohled, vůni vlasů a napětí znal Jeremiáš nejen z hodin šermu. Začínal pomalu odhadovat své a Astriiny šance.

Stmívalo se. Dříví vonělo a praskalo. Byla zima. Chladné bílé lucerničky blikaly na nočním nebi. Cáry mlhy se schovávaly za stromy a hlasy kobylek z pšeničného pole zpívaly měsíci na obloze. Přiložil na oheň a zachumlal se do kožešin. Pousmál se nad tím, že odchází léto. Nedaleko se pásl mohutný bílý kůň s hustou, dlouhou na pohled hedvábnou hřívou. Zafrkal a vztyčil hlavu. Jakub se pousmál a tiše zapískal. Kopýtko pohlédl jeho směrem, zastříhal ušima a opět sklonil hlavu. Jakub prohrábl oheň jednou z větví a přihodil ji do plamenů. Oranžové jazýčky olizovaly dřevo a mihotaly stíny kolem. Několik jiskřiček vyletělo k nebi, když jedna z větví zapraskala, ale vyhasly a přenechaly místo na obloze jen chladnému svitu hvězd. Jakub zamyšleně pozoroval svíjející se plamínky a jeho myšlenky utíkaly pořád k Marii. Její zelené oči jako by jej uhranuly, havraní vlasy voněly senem a mátou, která se u nich v krčmě sušila na půdě a když její jemné ruce držel ve svých, tak cítil tlukot svého srdce v uších. To bylo včera. Vzpomínal na dobu, když oba byli ještě dětmi. Usmál se, tehdy se zdály věci kolem jednodušší, hodné prozkoumání a ze Straky do Javorové bylo strašně daleko. To byly chvíle, které jen bezstarostné dítě dokáže prožívat plnou radostí. Teď už to ví, tehdy byl šťastný.
„Jakube, Marijánko! Kde jste?“ ozýval se naléhavý ženský hlas od potoka.
Obě děti se chichotaly a běžely od zdroje hlasu nahoru do kopce, mezi vysázenými jabloněmi. Kolem stromů bzučely včely a sbíraly nektar z květů. Na kopci nad Javorovou byla rozlehlá nikým nesečená louka, která patřila Jakubovu strýci. Vysoká tráva dětem sahala až ke krku. První běžela Marijánka. Její bosé nožky rozrážely stébla rostlin a polekaní luční koníci uskakovali na všechny strany. Rozzářené zelené oči a velký úsměv, rozevláté havraní vlasy ve kterých zůstávaly semínka trávy. V těsném závěsu za ní Jakub, rozcuchané vlasy barvy slámy střižené na stejnou délku, soustředěný výraz, aby neztratil škorně, které byly o něco větší než jeho noha, ale s úsměvem ve tváři.
Znenadání se Marijánka zastavila. Jakub soustředíce se víc na škorně než na osobu před sebou nestačil zabrzdit a narazil do ní. Oba se skutáleli na zem.
„Není ti nic Marijánko?“ optal se starostlivě Jakub a zvedl se na čtyři.
„Nic mi není Kubíku“ usmála se na něj Marijánka ležíce na zádech v trávě
Jakub si sedl vedle ní a utrhl si jedno ze stébel, které jej zašimralo na ruce.
„Budou nás hledat, nevrátíme se?“ zmateně se ohlédl do směru, kterým přiběhli.
Marijánka se posadila vedle něj. A koukla mu přímo do očí. „Jakube, Jakube, kde jsi se zase toulal? Máš ještě uklidit u koní!“ pokusila se napodobit strýcův hluboký a přísný hlas.
Jakub se zamračil. Marijánka se usmála a vzala ho za ruku. „Neboj, vrátíme se, ale až za chvilku, pomůžu ti s koňmi, když budeš chtít“
„Tak jo“ viditelně pookřál Jakub.
„Zahrajeme si na rytíře a zakletou princeznu“ rozzářila se Marijánka, „Jako v té pohádce kterou vykládal hudebník Lumír na tržišti!“
Jakub chvíli váhal a pak přikývl.
Marijánka se zamyslela, „ale vidíš ty si vlastně na rytíře nemusíš hrát, maminka říkala že rytíř jsi.“
Jakub se na ni podíval se zmateným výrazem ve tváři. „Ne, ne, jak to?“
„Žiješ přece se strýcem na tvrzi?“
„Ale to přece neznamená že jsem rytíř“ bránil se Jakub. „Starý Pavel žije také na tvrzi a není rytíř.“
„Starý Pavel je váš zbrojnoš“ Nedala si nic vymluvit Marie
„No tak ať. Tak jsem rytíř“ pokrčil rameny Jakub. „Vždyť to nevadí“ usmál se na Marijánku.
„Ne, nevadí, ale já jsem prosté děvče, musíme něco vymyslet“
Marijánka se postavila a rozhlédla, pak se její tvář opět rozzářila úsměvem.
„Udělám si korunu a pak můžu být princezna.“ Ohlédla se po stále zmateném Jakubovi a rozeběhla se k žlutému koberci pampeliškových květů.
Jakub se pomalu zvedl a vydal se za ní.
Když přišel až k ní, měla půl věnečku už upletený. Podívala se na něj mhouříc oči proti slunci a vyplázla žertovně jazyk.
Jakub vyplázl jazyk také a sedl si vedle. Utrhl jednu z pampelišek a pozoroval jak z přetrženého stonku vytéká bílá mléčná tekutina.
Marijánka dopletla pomalu věneček, nasadila si jej na hlavu a pyšně zvedla bradu. Pak se podívala na Jakuba a posmutněla. „ Nechci být princezna, jsem jen obyčejná holka.“
„Nejsi, jsi moje nejlepší kamarádka“rychle zareagoval Jakub a pohladil ji po ruce. Pak mu svitlo v očích a usmál se. „a co když si tě vezmu za ženu Marijánko? To pak nebudeš obyčejné děvče, když jsem rytíř ne?“
Marijánka vykulila oči a podívala se na Jakuba. „A ty by sis mě vážně vzal?“
„Vzal.“ Usmíval se Jakub
Marijánka utrhla dvě pampelišky a svázala z jejich stonků dva prstýnky. Chytla Jakuba za ruku a společně se rozeběhli ke kaštanu, který ohraničoval kraj louky. Tam se oba posadili do trávy a zahráli si na to, že je strýček kaštan prohlásil za manžele.
Oheň pomalu vyhasínal, takže Jakub rychle zase přiložil. Zachumlal se do pláště a kouknul k sedlu s mečem které spolu s jeho brašnami leželo u paty velkého kaštanu. Dodnes si vzpomíná jak se vylekal, když mu Marie pod kaštanem vlepila pusu a utekla do vsi. Vylekal se tehdy, ale měl i velkou radost, že Marijánka už není jen tak nějaké obyčejné děvče. Byla to jeho žena.
Usmál se znovu, když si vzpomněl na ten pocit. A ten starý strýček kaštan, je rád, že tu stále stojí. Zvedl se od ohně, vydal se ke svým věcem a znovu si vybavil Marii. Nyní je z ní dospělá žena, ale stále uvnitř jeho srdce je to jeho žena. Rozhodil deku na zem, zabalil se do pláště a zakousl se do červeného jablka, které sebral pod kopcem u potoka. Chutnalo sladce, jako spousta jiných jablek které pod kaštanem před mnoha zimami jedli s Marijánkou.