Cesta za hvězdou

Ohnivé slunce rozpalovalo ocelové kroužky jeho zbroje. Cítil zápach potu svého koně. Napadlo jej, že mu možná smrdí stejně. Štěrkovitý písek pod kopyty občas zaskřípal o podkovu. Kůň jemně klopýtl. Mincová hlavice jeho meče mu narazila o chránič lokte a rozťala kovovým zvukem okolní ticho, podbarvené jen pískotem větru. Sevřel čelisti a všudypřítomný jemný písek, mu zaskřípal o sklovinu. Otočil hlavu stranou a pokusil se uplivnout. Měl sucho v ústech. Ucítil zachvění a jeho nejasná předtucha nabyla ostrých tvarů. Jeho smysly, spolu s vlasy na zátylku, se naježily. Vnímal ji. Energii, které jiní souhrnně říkali magie.
Zpoza obzoru vyskočily ošlehané skaliska. Pobídl koně a pevně chytil dřevec do ruky potící se v železné rukavici. Kopýtko opět klopýtl. Jakub sundal z hrušky sedla štít a chytil jej do pravice. Zastavil. Kůň nervózně odfrkl. Cinkl postroj. Kůň přešlápl. Jakub vyčkával a kapka potu, zpod kroužkové kapuce, kreslila v jemném písku, přilepeném na jeho tváři, mokré mapy. Zamrkal. Kapka se vpila do země pod kopyty. V zátylku mu mrazilo, magie tu bylo opravdu hodně. Měl strach, ale přesvědčoval se, že se nebojí. Náhle za skálou zapraštělo kamení. Rychle obrátil hlavu. Pot z čela mu vklouzl do oka a zaštípal. Obrátil koně a sklonil dřevec. Víc už nestihl. Zpoza skaliska se jakoby odnikud vynořil obrovský ještěr. Byl pokrytý černorudými šupinami. Různě po těle měl kostěné výstupky. Vypadaly jako rohy. Žluté oči s černou mžurkou se upřely do zelených očí Jakuba. černý rozeklaný jazyk vylétl s tlamy plné zažloutlých špičáků a olízly jej plamínky. Jakub se ještě víc zpotil. Soustředil se na vzor zbroje, vložil do něj celou sílu. Mozek zapulzoval. Cítil svůj a Kopýtkův tep. Spojil se s koněm. Byli jedna bytost. Čas, jako by se zastavil. Neuvědomoval si, že má strach. Prudce pobídl hřebce a sklonil kopí. Mířil na žluté oko v lebce netvora. Ještěrův plamen spálil okolní vzduch. Jakub cítil, že dýchá oheň. V hrudi jej bodalo a ústa se pohybovala podle slov bojové motlitby. Cítil, jak se mu před očima tvoří vzor dřevce. Pulzoval, zářil, obepínal ještěrovu hlavu.
Věděl, že nemine. Náraz jej vyhodil ze sedla. Kůň zařehtal. V ústech ucítil vlastní krev. Ve vzduch se vznášela vůně spáleného masa, krve a potu. Dělaly se mu mžitky před očima. Ležel na zemi. Chtěl se posadit. Obraz se rozostřil a na okamžik ztratil sluch. Neměl sílu na to, aby se zvedl. Bezvládně ležel, těžce oddechoval a vychutnával vlastní krev v ústech. Slepota očí a pískání v uších. Cítil svůj tep a v dálce tep svého koně. Ležel…
Až hvězdy na nebi, mu vrátily smysly. Šedá tma, průhledná a osvětlená měsícem. Posadil se. Zacinkala ocel, když hrkl kameny pod sebou. Namáhavě se postavil. Rozhlédl se. Zlomený dřevec. Kůň, stojící opodál a vesele pohazující hlavou, jeho krev v písku. Klekl, sundal kapuci, vytřel krev z uší a nosu. Vysušil krvavé slzy. Cítil se slabý. Nedokázal se soustředit ani na vzor léčení. Zjistil, že není zraněn. To jeho magie mu vehnala do očí, uší a úst krev. Věděl, že mohl zemřít. Ale žije. Netvorovo tělo, jako by zavál písek, zmizelo. Oddechl si a vykročil ke koni.
Cestu mu zastoupil svraštělý, bělovlasý stařec. Jakub se zarazil a pohlédl mu do tváře.Stařec měl šedé, hluboké a dobré oči.
„ Jsem rád, že jsi to dokázal, Jakube.“ Řekl a usmál se. „..ale pamatuj, zlo má mnoho tváří“
Jeho pohled, jako by se ptal : Porozuměl jsi mi ?
Jakub chtěl něco říct, stařec jej však předběhl. „Víš, ne vždy s ním lze bojovat, tak, jako dnes, pamatuj na to.“
Znovu chtěl něco říct. Jazyk mu zdřevěněl. V nohách cítil slabost, v mysli prázdno a mžitky před očima tancovaly a uspávaly ho….
Ohnivé slunce rozpalovalo ocelové kroužky jeho zbroje. Škubl sebou, probudil se a zamrkal: Pomyslel si, že se mu něco zdálo. Ucítil zápach potu svého koně. Napadlo jej, že mu možná smrdí stejně. Štěrkovitý písek pod kopyty občas zaskřípal o podkovu, když kůň jemně klopýtl. Mincová hlavice jeho meče hlasitě cinkla o chránič lokte a přehlušila okolní ticho. Jen pískající vítr zvedal oblaka toho nejjemnějšího písku. Zrnka která se díky větru dostala mezi jeho zuby nepříjemně skřípala. Otočil hlavu stranou a pokusil se uplivnout. Měl sucho v ústech. Cítil ve vzduchu napětí a jeho nejasná předtucha nabyla ostrých tvarů. Jeho smysly, spolu s vlasy na zátylku, se naježily. Vnímal ji. Magii.
Zpoza obzoru vyskočily hranaté, ošlehané skaliska. Pobídl koně a pevně chytil dřevec do ruky potící se v železné rukavici. Kopýtko měl nejistý krok. Jakub sundal z hrušky sedla štít a chytil jej do pravice. Zastavil. Kůň nervózně a krátce frkl. Zacinkala železná přezka postroje. Kůň přešlápl. Jakub vyčkával a kapka potu, zpod kroužkové kapuce, kreslila v jemném písku, přilepeném na jeho tváři, mokré mapy. Zamrkal. Kapka se odlepila od čela a vpila se do země pod kopyty. V zátylku cítil stálý tlak, magie tu bylo opravdu hodně. Měl strach, ale kdo by se nebál? Náhle se za skálou pohnulo kamení. Rychle obrátil hlavu. Pot z čela mu vklouzl do oka a zaštípal. Obrátil koně a sklonil dřevec. Víc už nestihl. Zpoza skaliska se jakoby odnikud vynořili čtyři jezdci.

Ve stanu bylo příjemně. Venku zářily jasné hvězdy a léto vykouzlilo další teplý večer.
Polní lékař před chvílí odešel. Jakub ležel na Jeremiášově posteli, na noze čerstvý obvaz. Koukal nahoru, odpočíval a uvolňoval napětí své mysli stále plné obrazů z bitvy. Prohlížel si plátno stanu a přemýšlel.
Jeremiáš seděl na třínožce u postele a mnul v rukách kovový pohár s vínem. Koukal do země.
Stan byl malý, útulný pro čtyři osoby, ale skrze Jeremiášovo „vybavení“ se nebylo kde hnout.
Louče prskaly a zvenčí doléhal zpěv a hlasitý hovor.
„Oslavují první vítězství,“ řekl Jeremiáš a otočil se k Jakubovi
„Myslím, že dnes nebudu moct usnout.“ Tiše poznamenal Jakub.
Do chvíle ticha najednou zazníval veselý hlahol zvenčí mnohem víc.
„Taky dnes neusnu Jakube,“ pokýval hlavou Jeremiáš, „poslední dobou spím málo“, zamračil se do poháru, pak nadzvedl obočí a upil pořádný doušek.„Povídej o své cestě domů“
„Není o čem povídat“
„Ale je, znám tě, jsi starý mezek, tvrdohlavý a děsně idealistický na tenhle kousek světa. Takže jak to bylo dál s Marií? A nenechám se odbýt, ne jako posledně,“ Jeremiáš si dolil vína a usmál se na ležícího.
Jakub mlčel.
„Definitivně ti zlomila srdce? Nedal se odbýt Jeremiáš.
„Ne, spíš mám pocit, že jsem jí ho zlomil já. Nezachoval jsem se jak jsem měl.“
Jeremiáš se zamračil, „nezachoval ses? Zase ty tvé řeči o cti a morálce? Mám jich za tu dobu co se známe plné uši.“
„Myslím, že tomu nebudeš rozumět Jeremiáši. Nechme to být. Raději povídej ty. O Scorciu, o tom cos zažil ty, myslím, že to bude zajímavější.“ Jakub se opřel o lokty a podíval se na něj.
Jeremiáš se napil pořádně z poháru, dolil si a očima přejel poloprázdnou láhev.
„Zase moc piju,“ usmál se na pohár, „Scorcio je prokleté město. Co ti mám povídat. Po povstání, když jsme se rozloučili a každý šel svou cestou jsem se rozhodl, že přijmu nabídku Patrona, zorganizuju a vycvičím pár lidí. Byla to docela zábava. Patron je ale starý parchant. Snažil se na všem vydělat. Štěstí, že dojeli tví bráškové z Řádu. Z kapitána Telltaga se přes noc stal hrdina. Věřil bys tomu?“
Jeremiáš se hlasitě zachechtal.
„Patronova hlava, si myslím, ještě visí z hradeb Scorsia. Aspoň má o všem přehled, to vždycky chtěl.“
„A Astrie?“
„Neviděl jsm ji od té doby. Je to minulost. Tu nechme vranám!“
Jeremiáš dolil pohár sobě i Jakubovi a odhodil práznou láhev ke vchodu.
„A pak přišli první dartanské oddíly. Maršál poslal slabší kusy, aby zjistil jak jsme na tom. Lišák mazanej. Tví bráškové je rozvěsili po hradbách. Pak přijelo poselstvo z království a pak byla bitva. Zbytek znáš.“
Jeremiáš dopil pohár a rozhlédl se po další láhvi.
„Moc piješ,“ zkonstatoval Jakub.
„Jo dělá mi to dobře. Nevržou mi pak kolena věkem.“ Odsekl Jeremiáš a odhodil deku, pod kterou ležely dvě zapomenuté láhve. Po chvilce hledání našel pod dvěma mapami, rozloženými na stole, i vývrtku. Shrbil se, chytl láhev mezi boty, ale korek se roztrhl vpůli. Zaklel, odhodil jej i s vývrtkou stranou a zbytek zátky zatlačil palcem do lahve.
Jakub ho pozoroval. Jeremiáš si toho všiml a prohlásil, „je to dobré víno ze západních provincií, chutná po švestkách a medu.“
Jakub sáhl po poháru, ochutnal a olízl si rty.
„Víno už jsem dlouho nepil.“
„Teď to doženeš“, vítězoslavně zvedl Jeremiáš láhev a postavil ji na malý stolek u postele.
„Třeba bych měl taky začít pít, pomáhá to?“
„Jako na co?“ Napil se Jeremiáš.
„Na zlomené srdce“
„Ne. Víno se pije na dobrou náladu, na zlomené srdce je kořalka. Jestli chceš, zajdu ven a nějakou přinesu, jsou jí tam čtyři sudy.“
„Ne, vystačím s vínem“
„No proto. A teď zpět k Marii. Co se stalo?“
Jakub vyprázdnil naráz pohár vína a rozpovídal se. Jeremiáš mu rychle dolil a sledoval jak Jakubovi zrudly tváře. Bylo to silné víno. Jakub se opatrně posadil a pokračoval.
„Setkali jsme se, bylo to jako kdybych ji potkal včera. Viděl jsem jí na očích, že má radost, že mě vidí. Povídali jsme si. Jen tak. Potom jsme se drželi za ruce a objímali se. Bylo to krásné.“
„Skončili jste na seně“ suše konstatoval Jeremiáš, „a ty máš teď výčitky.“
Jakub se místo odpovědi zamračil. Sklopil pohled a chvíli upíjel z poháru.
„To není nic špatného zatraceně,“ pokračoval Jeremiáš. „Moc o věcech přemýšlíš. Ale to asi vy všichni bráškové z Řádu. Neboj u mě je to jako v Gartonské kryptě. Vím, že držíte tenhle.. celibát nebo co.“
„Když to neděláme, motlitby ztrácejí sílu, není to ale vynucené, abys to špatně nepochopil.“
„Tak v čem je problém? Pak nerozumím proč si nezůstal?“
„Ona má manžela, to nebylo šťastné řešení.Ublížil jsem jim oběma.“
Jakub zoufale pohlédl na překvapeného Jeremiáše, ten zakroutil hlavou a přihnul si.
„Zatraceně, Jakube, z nás dvou jsem tu smolař já, ty jsi zatracený klikař!“
Jakub sklopil zrak a tiše řekl, „nebylo to dobré, cítím to v srdci. Odjel jsem bez rozloučení“
„Jsi hlupák, který si šlape po štěstí. Zapomeň na Řád, na hloupé dartanské války a vrať se domů. Kdybych byl na tvém místě, udělám to.“
Jeremiáš zasněně kouknul k východu ze stanu, vyprázdnil svůj pohár a oba zase naplnil vínem z lahve. Jakub se díval do jeho očí a věděl, že to musí říct.
„Jsme součástí celku Jeremiáši, jsou vyšší cíle, pro které je třeba žít.“
„Povídačky, kupa hoven, jen kopance a rytí držkou v zemi,“ rezolutně prohlásil Jeremiáš a podíval se Jakubovi zpříma do očí. „Hodnosti a tituly, boj o moc a mlýnek na maso, tučné pupky a nadité měšce. Nějak ty tvé cíle nevidím.“
Jakub nevěděl co říct. Cítil, že Jeremiáš neříká co si myslí.
„Ještě, že je chlast levnej,“ řekl Jeremiáš. „Ty máš svý vyšší cíle, já chtěl vždycky žít normální život, někde v klidu a daleko od lidí. Nějak se to nepodařilo. Posralo se to.“
Jakub mlčel.
„Posralo se to jako všechno na co šáhnu. Jediné co mi jde, je ohánět se mečem a i na to si už občas připadám starej. A vlastně je to taky jen destrukce, takže mi to musí jít dobře. Vždyť tebe jsem málem taky poslal k tomu tvému pánbičkovi. Nasrat na všechno Jakube, žádné vyšší cíle“
Jeremiáš do sebe obrátil pohár a vzápětí si ho zase dolil.
Jakub to nevzdával. „Bojuješ proti dartancům, vedeš lidi, obdivují tě, jsi pro ně hrdina. Dokážeš jim vracet to co jim dartanci vzali. Svobodu. Sám nevěříš tomu co teď říkáš Jeremiáši, dopijeme láhev a půjdeme spát.“
„Ty sám víš nejlíp proč to dělám, byl jsi tam tehdy Jakube, zavzpomínej. A nebo ne, jdi spát. Já se jdu ožrat. Možná někteří z těch chlapů tam venku zítra dodýchaj, tak si je chcu ještě užít.“ Jeremiáš se zvedl, postavil pohár na stolek a s nedopitou lahví vína rychle odešel do zvuků hlučného večera po vyhrané bitvě. Na nebi jasně zářily oba měsíce. Občas zafoukal vítr a napnul plachtu stanu. Kolem jedné z loučí poletovala divoce velká můra. Nakonec se s zaprskáním spálila v ohni.
Jakub osaměl. Pohár postavil vedle Jeremiášova, sebral ze země deku. Poslední láhev dobrého západního vína postavil vedle stolku na zem. Přikryl se a za zvuku praskání loučí a vojáckých odrhovaček zvenčí přemýšlel o vyšších cílech a o Marii. Přemýšlel a nemohl usnout.
Jeremiáš své vyšší cíle utopil ten večer v alkoholu.

Trubky hlučně přehlušovaly napětí v řadách ozbrojenců. Z několika míst zazněly nezávisle na sobě vzrušené výkřiky. Pobídl koně a zaklapl hledí přilby. Ať mi Bůh požehná. Vyrazili. Dunění tisíců okovaných kopyt otřásalo zemí, vytrhávalo drny trávy a zvedalo oblaka prachu. Jel cvalem v sevřeném kovovém šiku, kopí v kolmém držení, přichystané k nájezdu. Jako by se zastavil čas, pozoroval vyděšené tváře nepřátelských pěšáků, zatímco se přibližoval k nim. Na povel jezdci sklonili svá kopí a změnili cval v trysk. Posledních pár délek kopí.
Slunce zakryl mrak a na planinu se snesla hustá mléčná mlha – dračí dech. Téměř na pár okamžiků nebylo vidět na špičku kopí. Jakub byl zaskočen.
Náraz jej málem vyhodil ze sedla. Ratiště kopí prasklo. Sledoval kopyta koně, kterak si udělaly místo v sevřeném šiku. K jeho uším doléhal nadlidský jek. Polil jej pot. Tasil meč. Rozvzpomněl se na hodiny motliteb a cvičení, jeho rozháraná mysl se uvolnila. Neohrabané pohyby nabývaly na vláčnosti, zbraní kreslil kolem koně smrtonosné krvavé obrazce. Odněkud přilétly dva šípy. Jeden odrazil štítem, ale druhý se zaryl do boku koně. Další kdosi využil této chvilkové Jakubovy obrany a mezi pláty na stehně se objevily prvé skvrny jezdcovy krve. Snad více než rána na stehně, měl starost o hřebce. Narušovalo to jeho soustředěnost. Přesto se pokusil zformovat obraz bolesti. Na okamžik jej uviděl před očima, rychle odmrštil vnitřní zrak na jednoho z útočníků. Ten se zapotácel, upustil zbraň, oběma rukama se chytl za hlavu a upadl na zem. Plakal.
Z dračí mlhy se zakřičením vyběhl další dartanec s dlouhým obojruč drženým kopím. Jakub zareagoval a natočil Kopýtka. Hrot kopí sklouzl po kovovém chrániči koňské hrudi, otevřel krvavý šrám na levé noze koně a celou silou projel stehnem jezdce kde se zastavil. Rázný rozmach meče Jakubova vzal život útočícímu vojákovi. Upustil štít a zasténal. Jakub se opřel hrudí o krk koně a snažil se z něj nespadnout. Okolní mlhou se míhaly stíny postav a jezdců, výkřiky a zvuky boje. Kopýtko byl neklidný a Jakub to vnímal ve své mysli. Cítil vzor draka v mlze, věděl že pro nepřátele zde žádná mlha není. Jako v potvrzení přílétlo hejno šípů. Jeden z nich se zabodl do jeho ramene, ale neprošel kroužkovou košilí.
Uchopil ratiště kopí a vytrhl jej s výkřikem ze svého stehna. Použil slabší vzor léčení a zastavil krvácení. Pokud by to neudělal, vykrvácel by. Bylo obtížné sestavit vzor uprostřed dračího dechu. Z posledních sil udržel své vědomí za hranicí snů.
Mlhou kolem něj proběhla dvojice mužů se znaky spojeného království. Pak dalších několik, zahlédl i znaky Řádu. Poslední dva se vytratili do mlhy.
Jakub je nechal být, měl co dělat sám ze sebou. Motala se mu hlava. Cítil to prázdno v mysli. Z dálky zaslech výkřiky, zvuk kovových čepelí a pláč.
Mysl si pomalu zvykla na únavu a noha už definitivně přestala krvácet a bolet. Ošklivá otevřená rána plná zaschlé krve vypadala na pohled odpudivě. Musí si ji zavázat, musí z koně na zem. Seskočil a rozhlídl se. Noha při seskoku palčivě zabolela, ve zbroji se mu stálo špatně, nesl velkou váhu. Sykl bolestí a opřel se o jezdecký meč. Kolem něj byla rudá zem, asi tucet zkrvavených těl. Několik z nich naříkalo jiní jen tak mrtví. Věděl co musí udělat. Sbíral síly na léčení. Cítil jak se ze vzduchu vytrácí vzor draka. Zdá se, že v bitvě bylo rozhodnuto. Nějaká látka na obvaz byla v jedné ze sedlových brašen. Nechtěl trápit svou nohu víc než bylo zapotřebí. Na zemi bylo místa dost. Natáhl nohu a obvázal si pevně obě rány na levé noze. Kousek od něj Kopýtko vzrušeně odfrkující. Šrám na noze a rána v koňském boku krvácely. Měl by se postarat o Kopýtka. Zapřel se o svůj meč zaražený v zemi a nejistě vstal. K jeho uším dolehl dusot několika koňských kopyt. Další vykřiky a z mlhy se oddělil rudočerný stín s dlouhou dartanskou čepelí. Dítě draka. Několika úspornými pohyby dorazil dva plazící se zraněné ve svém dosahu. Rozhlédl se. Chuchvalce mlhy jako by se přilepily na jeho kůži a šly s ním. Všiml si znaků Řádu a rozběhl se k Jakubovi. Vylézt znovu na koně nebyl čas. Štít byl také daleko. Jakub se postavil mezi něj a svého koně s napřaženým mečem.
Z šedivé masy mlhy se kousek před Jakubem vyloupl syn draka. Černá, kdysi luxusní, bíle vyšívaná kožená kazajka, šedočerné vlasy svázané do uzlu a pichlavé hnědé oči. Dartanská dračí čepel. Na jeho tváři se rozzářil úsměv. Jakub se rozvzpomenul na Scorcio a krčmu U havrana. Tenkráte proti sobě stáli stejně jako dnes. Jeremiáš a Jakub. Dnes ale nebylo tehdy, dnes je naštěstí dnes.
Jakub sklonil čepel a usmál se „už jsem myslel, že mi zvoní umíráček.“
Jeremiáš sklonil čepel k zemi a udělal pár nejistých kroků směrem k Jakubovi. Objali se. Jakub oběma rukama. Jeremiáš stále se skloněnou čepelí, poněkud zaskočen, jednou volnou rukou.
Jakub spustil ruce podél těla a uvolnil se. Bylo mu hned líp. Jeremiáš jej chytl za rameno a podíval se mu do očí.
„Nevěděl jsem, že tady budeš, odejel jsi přece za Marií, domů na Straku? Ale jsem zatraceně rád kamaráde, že tě zase vidím,“ úsměv Jeremiášovi vykouzlil vrásky ve tváři.
„Nedojel jsem na konec.“ Odpověděl Jakub a sklonil oči k zemi.
„Mrzí mě to, ale to je tím, že ti záleží víc na lidech kolem tebe, než na tobě. A co strýc, mluvil si s ním?“
„Nedojel jsem domů, ani jsem nedojel do Javorové.“
„Skončils U plného džbánu?“
Jakub pokýval hlavou, „musím se postarat o Kopýtka“ odvedl téma hovoru a vydal se ke svému koni. Jeremiáš se vydal za ním, chvíli mlčel
Jakub opět probudil svou mysl, snažil se soustředit, matně si vybavoval obraz života. Tisíce jehliček projelo jeho hlavou, bolelo to. Cítil jak mu ochabují údy, ale věděl, že rána se musí léčit. Zvuky kolem pomalu utichaly, obraz už viděl zřetelně před sebou. Levou rukou uchopil lehce šíp trčící z šíje jeho koně, pravou přiložil na ránu. Rychlým škubnutím ruky vyňal šíp a bolest rozbil obrazem života. Zranění pomalu srůstalo. Kůň stál zcela nehybně, znal svého jezdce. Stejně naložil s Kopýtkovou poraněnou nohou. Bylo to vysilující.
Jeremiáš jej pozoroval. Ten mladík měl v sobě víc, než na co vypadal. Zastyděl se za své chování U havrana. Nebýt Lišky, mohl ho zabít, tak jednoduše jak to dělal jindy. Mrzelo ho to. Zaplašil ty myšlenky. Jsou přátelé, co bylo, bylo, nestalo se to naštěstí.
Jakubovi se zatočila hlava ze slabosti, Jeremiáš přiskočil a podepřel ho. Jakub se chytl hrušky sedla.
„Díky“
„Už je po všem, pojď pojedeme na pohár dobrého vína. Budeš mi povídat.“ Usmál se znovu Jeremiáš. Byl rád, že Jakuba znovu vidí. Vlastně ani nevěděl proč. Nechtěl se v tom vrtat. No, vlastně mu něčím připomínal Astrii. Pomohl mu do sedla a myslel raději na pohár dobrého vína. Přemýšlení bolí, Jeremiáš nepřemýšlel rád, to už bylo lepší dostat ránu mečem.
Chuchvalce posledních zbytků mlhy rozehnalo slunce, jehož paprsky se leskly na zemi plné tmavnoucí čerstvé krve z bitvy.