Cesta za hvězdou

Když hvězdy svítí tam v nebeské zemi

smutno je mi.

A vítr odvál z pampelišek letní sny,

jen srdce tluče všemi dny,

když dotkl jsem se smutné trávy, tam, kde ptáci dozpívali,

tam, kde slunce nikdy není

od západu k rozednění..

Jeho meč mu vypadl z ruky. Jakub klesl k zemi a krvácel. Spadané listí se lepilo jeho krví k mechu. Umíral. Les okolo se zatočil. Stromy a větve pomalu ztrácely obrysy a barvy. Vše zešedlo a rozplizlo se. Jeho vědomí se řítilo do černé propasti smrti. Pokusil se o modlitbu, ale ucítil jen krev v ústech a z jeho rtů vyšlo jen tiché zasténání. Nesnesitelná bolest projela jeho tělem. Omdlel.
Byla u něj, držela ho za ruku a hladila po tváři. Jeho tváře hořely. Cítil, že vnímá jen některé podněty. Skrze bolest pronikala pouze zima. Všimla si toho a přikryla jej pečlivě dekou. Vlastně dokázal vnímat jen to, že tam je. Žena. Voněla zvláštně, trochu lesem, trochu po spadaném listí a pak ještě po něčem příjemném, co nedokázal zařadit, připomínalo mu to rodiče.
Střídavě upadal do hlubokého spánku, nebo blouznil. To pak byla u něj, sám by nevydržel zápasit s těmi šedými chapadly, které neustále stahovaly jeho duši do nebytí. Častokrát ji v noci vzbudil. Objevila se u jeho lůžka a její ruce jej uklidnily. Měly zvláštní kouzlo, ty její ruce. Cítil z nich teplo, lásku a klid, dokonce dokázal vnímat, že skrze ně do něj proudí radost ze života a životní síla. Pak vždy tvrdě spal a ráno už mu bývalo lépe. Neměl představu o čase, který utekl. Byla tu jen ona a on. Snad hodiny, snad dny či týdny jeho mysl a tělo bojovalo o život. A vždy když už by vyčerpaný a vzdával vše, objevila se vedle něj. Když sálal v horečkách její ruce chladily, když se třásl zimnicí, dokázaly zahřát a zahnat zlé noční můry.
V ten den jej ze snu zpět přivedly překrásné tóny flétny. Otevřel oči. Seděla zády k němu na kraji jeho lůžka a tiše hrála. Vysoká černovlasá dívka. Něco na ní jej uvádělo v neklid. Přestala hrát a otočila se k němu. Šedozelené oči, které na něj pohlédly byly tak známé. Nedokázal si je vybavit. Snad je zahlédl někdy v dětství. Cítil svíravý pocit v hrudi, čím déle se do nich díval. Nedokázal se od nich odtrhnout. Stále vnímal jak je zesláblý. Vykouzlila na své tváři překrásný úsměv.
„Odpočívej a spi Jakube, ještě musíš odpočívat“
jeho dlaň se jej jemně dotkla na tváři a Jakubovo vědomí se propadlo do snění. Zdálo se mu jak ji svírá v náručí. Tak dlouho ji znal. Každý její úsměv, pohyb i myšlenku. Jak jen na ni mohl zapomenout! Slíbil si, že už se to nestane.
Listy stromů několikrát změnily svou barvu a opadaly. Byl vedle ní když slunce rozpalovalo kameny na pláži jezera i když byly jeho paprsky jen jehličky světla které se odrážely v krystalcích ledu na těch samých kamenech. Usínal vedle ní a držel ji v náručí, hladíval ji po vlasech. Byla tak hrdá a silná, alespoň zdála se taková být. Byly ale chvíle, kdy plakala. Připadala mu tak bezbranná a zranitelná. Nemohl jí pomoci, nevěděl proč, ale vnímal, že ona je přesvědčená o tom, že není ten pravý čas. To ji pak dlouho držel v náručí dokud neusnula.
Procitl ze snu. Na spadaném listí a mechu byla jeho zaschlá krev. Žil. Okolo zelené stromy lesa, vše mělo jasné obrysy a barvy. Byl sám. Ucítil bolest, chyběla mu. Rozhlédl se a zavolal:
„Vrátím se pro tebe, dá-li osud najdu tě a budeš šťastná!“
Vítr třepetal listím stromů a odnášel jeho slova. Jakub stál uprostřed lesa a věděl, že ona je tam s ním. Jeho oči ji neviděly, ale věděl, že ona ví, že se vrátí. Usmál se, zvedl meč z mechu. Pak se ještě jednou rozhlédl a vydal se ke kraji lesa.

Vlahá noc s širokým tmavým nebem nad hlavou. Mladé lístky stromů šustily ve větru. Jaro přišlo pozdě, vstoupilo všude během několika okamžiků. Ve vzduchu byl stále cítit večerní déšť. Zem voněla lesem. Jakub seděl na jeho okraji vzpomínal.
Bylo to to místo. Jako by s větrem, který hladil jeho tvář přilétly i rozmazané a nejasné obrazy minulosti. Snění nebo skutečnost. Hvězdy mezi korunami stromů.
Tehdy nebyla taková zima. Tehdy bylo teplo. Zavřel oči a posadil se do mechu. Byla tu jen tma. Ale tehdy nebyla tma, bylo slunce a její smích. Už si vzpomíná.
Na jeho tváři se objevil úsměv.
Šedozelené studánky nejhlubší radosti. Sluneční paprsky zářivých úsměvů a štěstí. Ten smích, jak jenom zněl, vzpomínal.
Zamračil se.
Zněl jako flétna. Flétna s léčivými tóny. To tehdy se probudil a pohlédl na ni poprvé. Seděla zády k němu na kraji jeho lůžka a tiše hrála na flétnu. Vysoká černovlasá dívka. Něco na ní jej uvádělo v neklid. Tehdy přestala hrát a otočila se k němu. Šedozelené oči, které na něj pohlédly byly tak známé. Nedokázal si je vybavit. Snad je zahlédl někdy v dětství. Cítil svíravý pocit v hrudi, čím déle se do nich díval. Nedokázal se od nich odtrhnout. Stále vnímal jak je zesláblý. Vykouzlila na své tváři překrásný úsměv. Nezapomněl na ni. Stále na ni myslel.
Kolikrát listy stromů změnily svou barvu.
Tehdy usínal vedle ní a držel ji v náručí, hladíval ji po vlasech. Cítil její teplo a svůj život. Byli tu jen oni dva pro sebe navzájem. Chtěl ji tolik poznat.
Byla tak hrdá a silná, alespoň zdála se taková být. Byly ale chvíle, kdy plakala. Připadala mu tak bezbranná a zranitelná. Nemohl jí pomoci, tehdy nevěděl proč, vnímal, že ona je přesvědčená o tom, že není ten pravý čas.
Ten čas.
Sklonil hlavu a cítil, že má vlhké oči. Mech pod ním byl mokrý včerejším deštěm.
Teď už ví proč plakala.
Ten čas.
Držel ji tehdy v náručí dokud neusnula. Dlouho, ale teď už ví, že ji měl držet déle a silněji. Měl ji pochopit a více naslouchat srdcem.
Tehdy nevěděl, že byla u něj, že jej držela za ruku a hladila po tváři, když blouznil v horečkách. A nebo možná tam byla. Je to tak dávno. Už si nevzpomíná.
Na ni ale nezapomněl. Jen obrazy nejsou tak jasné jako dříve.
Chladný noční vítr jej pohladil po vrásčité tváři a rozcuchal jeho šedivé vlasy.
Nikdy na ni nezapomněl. Myslel na ni stále.
Možná jej tu čekala už dříve. V ten pravý čas, možná později, nebo někdy jindy.
Bál se ji zavolat a tak jen tak seděl v mechu s hlavou v dlaních. Myslel na včerejší déšť.
Seděl tak dlouho.
Chladný dotek dlaní na jeho tváři. Byly to její ruce, poznal je. Měly zvláštní kouzlo, ty její ruce, vzpomínal si na ně. Cítil z nich, jako tehdy, teplo, lásku a klid, dokonce dokázal vnímat, že skrze ně do něj zase proudí radost ze života a životní síla. Tehdy, když sálal v horečkách její ruce chladily, jako dnes a když se třásl zimnicí, dokázaly zahřát a zahnat zlé noční můry.
Její ruce jej vždy uklidnily.
Otevřel oči, ale zakryla mu je.
„Jakube! Ty jsi přeci přišel.“ Cítil, že má radost a sdílel jí.
Slyšel její hlas, cítil její vůni. Ano byla to ona, voněla zvláštně, trochu lesem, trochu po spadaném listí a pak ještě po něčem příjemném, co nedokázal zařadit, připomínalo mu to rodiče.
Usmál se radostí. Do očí mu vytryskly slzy štěstí.
„Nevím, jestli není pozdě. Jestli je pravý čas.“ Otočil se k ní.
Chytla jej za ruce, měla smutné oči, ale usmívala se. Viděl ji rozmazaně, ale byla tady. Vysoká černovlasá dívka s šedozelenýma očima. Byla to ona jak ji znal. Byl šťastný. Zase ji bude objímat dokud neusne a ráno bude poslouchat její hraní na flétnu. Byl opravdu šťastný.
Pohladila jej znovu po tváři a pohlédla mu do očí. „Už je ten pravý čas Jakube, neboj se, jsem u tebe.“