Vzpomínka
Vlahá noc s širokým tmavým nebem nad hlavou. Mladé lístky stromů šustily ve větru. Jaro přišlo pozdě, vstoupilo všude během několika okamžiků. Ve vzduchu byl stále cítit večerní déšť. Zem voněla lesem. Jakub seděl na jeho okraji vzpomínal.
Bylo to to místo. Jako by s větrem, který hladil jeho tvář přilétly i rozmazané a nejasné obrazy minulosti. Snění nebo skutečnost. Hvězdy mezi korunami stromů.
Tehdy nebyla taková zima. Tehdy bylo teplo. Zavřel oči a posadil se do mechu. Byla tu jen tma. Ale tehdy nebyla tma, bylo slunce a její smích. Už si vzpomíná.
Na jeho tváři se objevil úsměv.
Šedozelené studánky nejhlubší radosti. Sluneční paprsky zářivých úsměvů a štěstí. Ten smích, jak jenom zněl, vzpomínal.
Zamračil se.
Zněl jako flétna. Flétna s léčivými tóny. To tehdy se probudil a pohlédl na ni poprvé. Seděla zády k němu na kraji jeho lůžka a tiše hrála na flétnu. Vysoká černovlasá dívka. Něco na ní jej uvádělo v neklid. Tehdy přestala hrát a otočila se k němu. Šedozelené oči, které na něj pohlédly byly tak známé. Nedokázal si je vybavit. Snad je zahlédl někdy v dětství. Cítil svíravý pocit v hrudi, čím déle se do nich díval. Nedokázal se od nich odtrhnout. Stále vnímal jak je zesláblý. Vykouzlila na své tváři překrásný úsměv. Nezapomněl na ni. Stále na ni myslel.
Kolikrát listy stromů změnily svou barvu.
Tehdy usínal vedle ní a držel ji v náručí, hladíval ji po vlasech. Cítil její teplo a svůj život. Byli tu jen oni dva pro sebe navzájem. Chtěl ji tolik poznat.
Byla tak hrdá a silná, alespoň zdála se taková být. Byly ale chvíle, kdy plakala. Připadala mu tak bezbranná a zranitelná. Nemohl jí pomoci, tehdy nevěděl proč, vnímal, že ona je přesvědčená o tom, že není ten pravý čas.
Ten čas.
Sklonil hlavu a cítil, že má vlhké oči. Mech pod ním byl mokrý včerejším deštěm.
Teď už ví proč plakala.
Ten čas.
Držel ji tehdy v náručí dokud neusnula. Dlouho, ale teď už ví, že ji měl držet déle a silněji. Měl ji pochopit a více naslouchat srdcem.
Tehdy nevěděl, že byla u něj, že jej držela za ruku a hladila po tváři, když blouznil v horečkách. A nebo možná tam byla. Je to tak dávno. Už si nevzpomíná.
Na ni ale nezapomněl. Jen obrazy nejsou tak jasné jako dříve.
Chladný noční vítr jej pohladil po vrásčité tváři a rozcuchal jeho šedivé vlasy.
Nikdy na ni nezapomněl. Myslel na ni stále.
Možná jej tu čekala už dříve. V ten pravý čas, možná později, nebo někdy jindy.
Bál se ji zavolat a tak jen tak seděl v mechu s hlavou v dlaních. Myslel na včerejší déšť.
Seděl tak dlouho.
Chladný dotek dlaní na jeho tváři. Byly to její ruce, poznal je. Měly zvláštní kouzlo, ty její ruce, vzpomínal si na ně. Cítil z nich, jako tehdy, teplo, lásku a klid, dokonce dokázal vnímat, že skrze ně do něj zase proudí radost ze života a životní síla. Tehdy, když sálal v horečkách její ruce chladily, jako dnes a když se třásl zimnicí, dokázaly zahřát a zahnat zlé noční můry.
Její ruce jej vždy uklidnily.
Otevřel oči, ale zakryla mu je.
„Jakube! Ty jsi přeci přišel.“ Cítil, že má radost a sdílel jí.
Slyšel její hlas, cítil její vůni. Ano byla to ona, voněla zvláštně, trochu lesem, trochu po spadaném listí a pak ještě po něčem příjemném, co nedokázal zařadit, připomínalo mu to rodiče.
Usmál se radostí. Do očí mu vytryskly slzy štěstí.
„Nevím, jestli není pozdě. Jestli je pravý čas.“ Otočil se k ní.
Chytla jej za ruce, měla smutné oči, ale usmívala se. Viděl ji rozmazaně, ale byla tady. Vysoká černovlasá dívka s šedozelenýma očima. Byla to ona jak ji znal. Byl šťastný. Zase ji bude objímat dokud neusne a ráno bude poslouchat její hraní na flétnu. Byl opravdu šťastný.
Pohladila jej znovu po tváři a pohlédla mu do očí. „Už je ten pravý čas Jakube, neboj se, jsem u tebe.“