Citadela
Astria vyděšeně zírala na mohutné veřeje Citadely, které se otřásaly pod nárazy zvenčí. Dvojité schodiště uprostřed velkého vstupního sálu bylo celé od krve. Nepokoušela se rozeznat, které z ležících těl patří vlastním, a které Nearrcům. Její hrdost ani na okamžik nezapochybovala, že nearrců zde leží poměrně více.
Vybavovala si, jak mezi ně vtrhla otcova stráž, když sbíhali po schodišti z křídla paláce, ve kterém byly její komnaty. Sál pod nimi byl zcela plný lidí, tlačili se na hradbu štítů, kterou zahradili schodiště vojáci jejího otce. Těch byla jen hrstka, ale odhadem pod přesilou útočníků nemohli vydržet dlouho. Pak už jen úspěšně nevnímala ty okamžiky, kdy otcovi Dračí šermíři masakrovali nearrské útočníky. Zbyl jen pustý sál, plný mrtvol a krve, když se poslední z nearrců dali na zběsilý útěk.
Z osobní stráže zbylo jen šest dračích bratří, na kterých byly viditelné známky urputného boje. Jen tam stála a snažila se nevnímat zápach smrti a barvu krve. Jedinou cestu ven z paláce, hořícího bledým plamenem, který trávil vše, zahradila masa stále dobíhajících útočníků.
Domenico a Guillermo rychle přivřeli veřeje vrat a Bernardo zarazil závoru. Společně během chvilky zapříčili dveře vším, co bylo po ruce. Nevnímala co křičí, byl konec, zbývalo jen čekat, dokud nearrci neprorazí vrata, či na bílé plameny, které spalovaly vše na co narazily. Nezbyl ani popel, a kamenné zdi tály pomalu pod ohnivými jazyky jako z vosku. Na vlastní oči viděla jak shořeli v bolestech dva z dartanských vojáků. Plameny se nedaly uhasit.
A teď stáli uprostřed sálu a vnímali teplo, které klesalo z vrchních pater po schodišti k nim. Plameny nebo rozvášněný dav.
Guillermo jí zatřásl. „Má paní musíme skrz zahradu, Santiago a Esteban je zdrží. Pojďte!“ Byl to víc rozkaz, než prosba. Astria neměla sílu oponovat.
Dračí bratři si vyměnili několik pohledů a popřáli si štěstí v boji. Znala jejich tváře dlouho, sice jen od vidění, ale věděla, že otci sloužili ještě daleko před tím, než přišla na svět.
Ani si neuvědomovala jak se stalo, že proběhli sálem a ocitli se ve spojovací chodbě k rezidencím pro hosty. Ty už od začátku vlády jejího otce zely prázdnotou a pomalu chátraly, zapomenuty a neudržovány. Vyběhli na nádvoří, které bylo upraveno jako park s napajedlem pro ptáky ve tvaru mořské mušle uprostřed. V zahradě poletovaly sněhové vločky a studený vzduch Astrii připomenul, že stále vnímá a žije. Uvědomila si pevné sevření Guillermovy ruky na svém zápěstí a rozčílilo ji to, že je vlastně z Citadely vedena nikoli ze své vůle. Pokusila se mu vysmeknout, ale jeho sevření bylo pevné, zápěstí ji zabolelo. Gillermo zpomalil a ohlédl se na ni, stisk sám povolil. V jeho pohledu byla obava a snad i strach. Věděla, že kdyby mu přikázala, zabil by se pro ni, stejně jako pro kohokoliv z dartanských pánů. Byl to jen Dračí bratr, vysoký člen válečnické kasty. Jeho život patřil už dlouhá léta její rodině jako majetek. Otcova osobní stráž patřila k těm, kteří před mnoha lety zkřížili meče s Prvními z Nearry.
Usmála se a kývla na něj, prominula mu to. Nebýt jich byla by už mrtvá. Proběhli kolem pečlivě zastřiženého živého plotu, který skrýval malou branku do nižší úrovně Citadely. Patricio se dotkl rukou zámku a ačkoliv byla branka zamčená, co si Astria pamatovala, nyní nebylo klíče třeba. Trochu ji děsila magie dračích bratří, tak nějak uvnitř cítila, že není přirozená.
Proklouzli úzkou chodbičkou skrz hradbu a vyrazili mírně se svažující cestou dolů podél vnějších hradeb. Nad hlavou jim zářily hvězdy a bílé světlo v Citadele prskalo a vybuchovalo v ohňostroj zářivého světla nad jejich hlavami. Byla krásná, chladná zimně podzimní noc.
Projeli vyvrácenou bránou za vnější hradbu Citadely. Jeremiáš se pevně držel Jakubova opasku. Ten chlapec byl velmi dobrý jezdec. Jeremiáš vyrůstal mezi dartanci a jako jeden z nich, měl vrozený odpor ke koním. Držel se jezdce jako klíště a připadal si těžký jako pytel. Sedlo tlačilo do zadnice, nedržet se Jakuba, sklouzl by po koňském zadku na zem. Toporně snášel otřesy klusajícího koně. Minuli tak dva hloučky pravděpodobně patronových lidí. Jakub zaregistroval, že někteří z nich jsou až podezřele dobře vybaveni. Zahlédl meče a několik samostřílů. Pár lidí ze skupinky již neslo dartanskou ukořistěnou výzbroj. Prohnali se kolem, nabrali směr po cestě mezi vnější a vnitřní hradbou. Cesta mírně stoupala do kopce. Jakub na Kopýtkovi pokračoval dál. Po chvíli klusu prudce zastavili na hlavním prostranství před vstupem do nitra Citadely. Snad tři tucty poměrně dobře vybavených útočníků se pokoušelo vyrazit dvoukřídlé veřeje Citadely. Na jejich dílo jim jasně svítily světlobílé ohnivé jazyky, olizující věže Citadely. Jeremiášovi se zdálo, že plameny nejsou už tak divoké a jen líně požírají zdivo, mizí a pomalu dohasínají. Využil příležitosti, když Kopýtko zastavil a seskočil na zem. Stále si dával pozor na zraněný kotník. Začít zrovna teď kulhat, by se opravdu nemuselo vyplatit. Z hlasitým zapraskáním drceného dřeva veřeje povolily, pod nápory provizorního beranidla a vpadly dovnitř. Několik odvážlivců se ihned nahrnulo dovnitř. Trvalo jen pár okamžiků, než útočníci pochopili, že narazili na tuhý odpor a nikdo další se už do vyvrácených vrat nehrnul. Nerraci opatrně udržovali vzdálenost, pokusili se udělat hradbu z ukořistěných dartanských štítů a několik z nich, kryjíce se za ní, střílelo do otvoru ve vratech šípy. Jeremiáš jen odhadoval, kdo je obránce vstupu do Citadely. Uvědomil si, že Astrie je uvnitř. Museli projít. Podíval se na Jakuba sedícího na koni, vytasil meč a vydal se k bráně. Jakub pobídl Kopýtka a začal se modlit. Už když se blížili a na vlastní oči spatřili obránce brány ohromilo je to. Jeremiáš zpomalil a Jakub se velmi podivil. Stáli tam jen dva muži, zcela lhostejně uhýbali střelám a nebo je sráželi čepelí meče. Jejich zbraně byly k nerozeznání podobné Jeremiášově. Jeden z nich, měl v hrudi zabodnuté dva šípy a druhý z nich měl prostřelené stehno a šeredně vypadající krvavý šrám na hrudi. Oblečení byli jen v lehké kožené vestě zesílené šupinami kovu. Přestože napohled mohla jejich zranění vypadat smrtelná, nezdálo se, že by je obránci jakkoliv vnímali, či je omezovala. Zranění, ač hluboká, vůbec nekrvácela. Oba budili zdání dobře sehraného týmu. Jeremiáš poznával úsporné pohyby dračích bratrů. Byli to starší bratři, dračí čepele samotného vládce města. Trvalo by dlouho je sprovodit ze světa ostřelováním, zde bylo místo pro meče. Jeremiáš se podíval na Jakuba. „Musím dovnitř, zkusím je zabít.“ Jakub rozpačitě kývl a zastavil koně. „Síla nejvyššího tě provázej.“
„Pomohla by spíš rychlost a kupa štěstí“ pousmál se Jeremiáš. Smál se, jen když měl strach a ten s každým krokem, který ukrajoval ze vzdálenosti s dartanskými dračími bratry, rostl do gigantických rozměrů. Cítil napětí v kolenou, zrychlený tep a v ústech přilepený jazyk na patro. Suše polkl a jeho kroky byli čím dál kratší. Řada štítů se rozestoupila v uličku. Uvědomil si, že překvapení musí být na jeho místě. Rozeběhl se. Prvé dva výpady kryl menší z nich. Jeho tmavé vlasy svázané sametkou se ani nepohnuly. Druhý využil příležitosti a zaútočil, Jeremiáš jen přesunul těžiště a jakoby v poslední okamžik, uhnul. Útočník bod změnil v protáhlý sek. Ostří cinklo o sebe a Jeremiáše praštila do ramene jeho ruka. Skrčil se, pokusil se ignorovat bolest a vzápětí udělal výpad s překročením. To vykouzlilo jen úsměv na tváři jeho protivníka. Překročili oba a vyměnili si pozice. Jeremiáš stihl pokrýt ledviny, které se mu rozhodl špičkou meče zkontrolovat druhý z dračích bratrů. Odněkud přilétla šipka z kuše a zabodla se muži se sametkou do zad, ignoroval ji a dokončil sérii výpadů. Jeremiášovi se odlepila první kapka potu z čela a pleskla na dlažbu. Kryt, úhyb, příkrok, kryt, znovu kryt, ale to měl být výpad? Začínal vypadávat z rytmu. Čepel druhého meče mu málem rozřízla záda. Nevnímal tváře sledující tu podívanou. I Jakub byl fascinován. To, co tam ti tři předváděli, byl tanec. Vír čepelí a úsporných pohybů. Jeremiáš byl opravdu vynikající šermíř, alespoň podle toho, co Jakub zatím viděl. Oba obránci na něj dotírali a on stihl stejně využít jakékoliv příležitosti k útoku. Jakub se rozhodl zasáhnout. Natáhl ruku a vyslal k Jeremiášovi obraz ochrany. Cítil silný obraz draka. Tmavovlasý do Jakuba zabodl svůj pohled. Čepel meče druhého bratra se neškodně odrazila od Jeremiášova ramene a zasekla se do jeho ruky. Tmavovlasý nestihl pohledem sjet z Jakuba zpět na Jeremiášovu čepel. Její špička se zanořila do jeho krku a prořízla ohryzek i tepnu. Tmavovlasý umíral, ale nevnímal bolest, jeho meč se ještě v posledním výpadu zanořil do Jeremiášova boku. Oba zaklesnutí v sobě. Podlomila se jim kolena a spadli na zem. Jakub pobídl Kopýtka a zformoval před očima obraz bolesti. Vztyčil meč a zachytil jím obraz. Štíty se rozestoupily a on vjel téměř cvalem skrz rozlomená vrata dovnitř Citadely. Kůň přeskočil propletené muže na zemi a hrudí vrazil do zbylého dračího bratra. Odmrštil jej z dosahu Jakubova meče. Dartanská čepel se zaryla do boku koně. Jakub odpoutal obraz bolesti a ťal. Odhozený dračí bratr vstávala, vlna magie jej srazila znovu na zem. Jakub vedl uzdu koně. Okované podkovy na koňských kopytech rozdrtily tělo sraženého Santiaga během okamžiku, zatímco Jeremiáš ležíce na zemi, zuřivě sekal do bezvládného těla umírajícího Estebana. Křičel, krvácel na něj a měl čím dál větší obavu o Astrii.