U poháru vína
Seděli každý na jedné posteli. Bylo ticho, nikdo z nich netoužil promluvit jako první. Za oknem pomalu začalo svítat. Z vycházejícím sluncem se rozpouštěly ledové obrázky za oknem a venku to začínalo vypadat jako pěkný podzimní den.
Jeremiáš byl unavený asi jako po flámu, ale na to byl zvyklý. Pomalu se zvedl z postele a zamířil do kouta, kde byly jeho věci. Opasek s kapsičkou a meč v pochvě, který se stále válel na zemi. Jakub na něj pohlédl a rovněž vstal. Vypadal nejistě. Jeremiáše napadlo, že možná začíná pochybovat o tom, že se jej před Motýlem zastal. Rozhodl se převzít iniciativu.
„Počítám, že jsi ve Scorciu prvně.“
Jakub se zase posadil na postel a kývl hlavou.
Jeremiáš pokračoval: „Myslím, že je sice na snídani brzy, ale docela mi po tom ponocování vyhládlo, zajdeme dolů a dáme si kalíšek vína, co říkáš?“
Jakub zase vstal a kývnul na souhlas. Smotal svou deku a zamířil ke svým věcem. Dvěma sedlovým brašnám, své zbroji a zbrani.
Jeremiáš si připnul opasek, posunul si kapsičku a pochvu tak, aby nepřekážely a otočil se na Jakuba.
„Zvu tě. Rád bych ti poděkoval, za to cos pro mě udělal a chci se omluvit za ten včerejšek.“
Jakub se soukal do zbroje, utahoval si řemínky v podpaží a navlékal si chrániče na ruce a lokty. Mlčel, ale nemračil se. Jeremiáš jen usuzoval, co se mu honí hlavou.
„Podívej, vážně bych to rád nějak urovnal,“ zahuhlal Jeremiáš.
Jakub se na něj otočil, „díky za pozvání, určitě neodmítnu, ale na té omluvě trvám.“
Jeremiáše to zaskočilo, sice ne tolik, vlastně, když se u toho zastavil, tak vůbec. Ten mladík na to měl právo. Vlastně to nebyl špatnej kluk a Jeremiáš by měl přiznat, kdy udělal chybu. Otočil se k Jakubovi, souhlasně pokýval hlavou, došel až k němu a pomohl mu zavázat poslední řemínky pancíře.
Jakub ho překvapeně pozoroval a Jeremiáš koukaje na řemínky, prohlásil: „Omlouvám se pokorně Řádovým bratřím, které jsem očernil a omlouvám se za nerozumné činy, kterými jsem se provinil proti pravidlům slušnosti a vaší víře.“ Při posledních slovech se podíval Jakubovi do tváře. S cuknutím dotáhl poslední přezku a poplácal ho po rameni. „Může to tak být mladíku?“
Jakub se na něj usmál a řekl: „Díky za omluvu.“
„A teď bych šel na pohár a snídani,“ rezolutně diskuzi zakončil Jeremiáš a zamířil ke dveřím pokoje. Jakub vzal do náruče své věci a vydal se za ním.
V lokálu bylo vymeteno. židle byly ještě vzhůru nohama na stolech a na zemi se krčil pacholek od koní s hadrem a džberem s vodou. Drhnul dřevěnou podlahu od krve.
Jeremiáš se zamračil a podíval se za sebe na Jakuba, kterému zmrznul úsměv na rtech.
Vzal jej za rameno a s úsměvem prohlásil: „Havran není jediná dobrá hospoda ve Scorciu. Půjdeme na teplou snídani, někde, kde mají otevřeno. Tady je ještě kluzká podlaha“
Jakub se nuceně usmál, ale neprotestoval. „Půjdu si pro koně,“ řekl.
Jeremiáš počkal až za Jakubem zapadnou dveře na dvorek a sklonil se k pacholkovi. „Vyřiď Urimu, že si může najít za mě náhradníka a poslední gáži ať si nechá jako odškodné.“
Chlapec vystrašeně pokýval hlavou a shrbil se k podlaze. Jeremiáš se opřel o stůl, chvíli ho sledoval a pak naznal, že je ten správný čas odejít.
Do Komára to bylo pěšky docela daleko, Jeremiáše z chůze vedle koně rozbolel naražený kotník a navíc se v nóbl čtvrti nemohl moc ukazovat. A už vůbec ne s někým z Řádu. Rozhodl se rychle, zatočil do Pekařské ulice a zastavil se před stánkem, na kterém překrásně voněly preclíky, vyskládané do košů. Hlučně nabral vůni do nosu. Usmál se na Jakuba a zkonstatoval: „Pohár vína asi neseženeme, ale vzal bych dvakrát dvacet preclíků a sedl bych si támhle na schody do Lomené ulice. Jakub kývl, seskočil z koně a Jeremiáš zaplatil. Pověsil si preclíky kolem krku a oba se vydali ke schodům. Jakub se chvíli rozhlížel, kde uvázat Kopýtka, ale pak rezignoval a se zvukem, který vydává kov o kámen se usadil vedle Jeremiáše. Ten už načínal druhý preclík a sotva se Jakub posadil, pověsil mu jeden z věnců kolem krku.
„Mám rád rána ve Scorciu Jakube, je tu takové ticho, že jde občas slyšet rozbouřené moře v přístavu a křik racků.“
„Žiješ tu dlouho? Promiň, žijete?“
„Co? No myslím, že bychom se měli pořádně představit a ťuknout si preclíkem na tykání, protože zapít to nebude čím. Víš dartanci tyhle formalitky s tykáním a vykáním nemají a ono je to tak lepší. Jinak já jsem Jeremiáš Telltag, bývalý kapitán dartanské stráže Citadely, teď na volné noze a s děravou kapsou.“ Usmál se s plnou pusou Jeremiáš a pokynul pečivem.
Jakub zamával prázdnýma rukama, rychle polkl sousto a představil se: „Jakub von Ulster, Jakub ze Straky, bratr Řádu s hodností panoše.“ Jeremiáš měl pravdu, ještě to nebyl ani rytíř.
„A co tě přivádí sem? Jsi posel?“
„Ne, jen projíždíme“
„Projíždíte, jako kdo ještě?“ Rozhlídl se Jeremiáš.
„Motýl, Liška a já,“ řekl Jakub
„Oni jsou z Řádu? Nevypadali na to. Von Ulster říkáš, to budeš asi odněkud ze severu?
„Od Králova dolu. Oni nejsou z Řádu, jen já. Posel nejsem, plním osobní zkoušku na cestě.“
„Aha,“ přitakal Jeremiáš, ale nic mu to neříkalo, „a jak dlouho se zdržíš Jakube? Zdá se, že ti dva se rozhodli jít vlastní cestou, jestli jsem to pochopil dobře?“
„Asi,“ souhlasil Jakub, „a ty jsi na volné noze proč?“
Ta otázka rozetla vzduch jako šíp. Jeremiáš vlastně cítil, jak celou tu dobu visí někde nad ním. Nějak se mu chtělo odseknout, spláchnout ji někde mezi splašky do kanálku. Podíval se Jakubovi do očí a najednou neměl chuť nic dusit. Muselo to ven.
„Hloupě jsem naletěl, ženské, vsadil jsem co jsem měl. A na ruletě osudu řekněme padlo jiné číslo. Vy tohle máte asi v Řádu pořešeno co?“
„Máme slib čistoty, cestu odříkání.“
„Asi to bude docela užitečná věc, ale já bych na tohle měl slabou vůli.“
„Je to o víře, ne o vůli.“
„Aha, tak to by u mě vyšlo ještě hůř. Změníme téma, co říkaš?“
Jakub se na něj dlouze zadíval. V jeho očích bylo cosi, co Jeremiáše zcela odzbrojilo. Vybavila se mu tvář Astrie a její úsměv. Sklonil hlavu ke kamenným kočičím hlavám a odplivl si.
„Bývala i krásnější rána ve Scorciu. Dřív jsem bydlíval v nahoře v Citadele, chrápal v prachovém peří, pil drahé víno a vyhříval se na slunci. Znáš ten pocit Jakube?“
Prudce otočil hlavu a jeho oči se zabodly do Jakubových a on pocítil tu cizí úzkost, bolest a zklamání. V tom muži bylo cosi šedivého, zlomeného. Hodně to připomínalo vlastně celé tohle město.
Jeremiáš se najednou usmál, zvedl se a prohlásil: „a teď se půjdeme napít opravdu dobrého vína.“
Jakub také vstal. Jeremiáš byl opravdu zajímavý člověk. V jednu chvíli se smál a v jinou zamyšleně hleděl do země. Byl plný zmatku a přitom z něj tak nějak sálal klid, stejný, jako cítil Jakub v blízkosti Motýla.
„Gardistův korbel je hostinec, který je blízko a víno tam mají docela kvalitní, na městský standart, potřebuju spláchnout to pečivo.“ Vykročil Jeremiáš do jedné z ulic.
Jakub nasedl nasedl na Kopýtka a rychle jej dojel. Jeremiáš si hvízdal, rozhlížel se po lidech kolem sebe a občas se na někoho z nich usmál a kývl na pozdrav. Vlastně to byl docela příjemný chlapík, napadlo Jakuba. Byl rád, že ho Motýl nechal žít. Vlastně ani na okamžik nezapochyboval o opaku. I když si velmi živě vybavoval kluzkou podlahu u Havrana. Dnes to ale vypadalo na krásný, slunečný den. A pohár dobrého vína s Jeremiášem, byl tím nejlepším startem, alespoň pro začátek.