Cesta za hvězdou

Dveře do krčmy se prudce otevřely. Jakub ani na okamžik nezaváhal a vešel dovnitř. Několik řemeslníků na cestách, jeden muzikant a dvě báby. V lokálu roznášel pivo jeden z vousáčů, kterého už viděl dříve.  U výčepu stál další z jeho známých. Uvědomil si, jak jednoho sblíží těch několik kopanců do slabin. Vykročil k němu a řekl: „Přišel jsem si pro své věci.“ Pokusil se do svého hlasu vložit tolik sebejistoty, kolik jen mohl.

Hostinský se na něj dlouze zadíval a rozchechtal se. „Ty máš ještě tu drzost se vracet? Ty odtud po svých neodejdeš!“ Hmátl pod pult, ale Jakub byl připravený a rychlejší. Obraz bolesti se rozletěl lokálem a zkroutil hospodského pod pult. Roznášející položil poháry na stůl a vrhl se na Jakuba s dýkou.

Jakub se rozhodl rychle a zformoval vzor zbroje. Nůž se neškodně zarazil o jeho podvlékačky. Jakub překvapeného muže hrubě odstrčil a nakopl do rozkroku. Dal do toho kopance vše, co si pamatoval z toho, kterým jej počastovali oni v lese. Muž se zkroutil v bolesti u jeho nohou. Několik hostů se zvedlo a postavilo se mu do cesty. Natáhl k nim dotek strachu. Levá ruka ho zasvědila na předloktí, neznepokojoval se tím. Lidé mu uhýbali a několik urychleně zaplatilo a mělo se k odchodu. Došel až za pult k hostinskému. Zachytil vzor bolesti na něm a přidal na intenzitě. Louže moče u jeho nohou a vyvalené oči byly měřítkem utrpení.

„Přišel jsem si pro své věci. Kde je najdu?“ zopakoval klidně Jakub.

Měl náhlý nával vzteku toho muže rozdrtit na kaši vzorem bolesti. Cítil puls vlastního srdce a zpěněnou žluč v horké krvi, kterou hnalo do žil. Ten muž patřil k jeho Marii, kdyby zemřel…

Pocity přerušila táhlá bolest v předloktí. Kůže jej začala pálit. Nebylo správné použít vzor bolesti k dlouhému utrpení, a nebo se realita snažila roztrhat jeho vzor? Nechal jej odeznít a neudržoval jej. Všiml si kapky krve tekoucí po jeho tváři od pravého ucha. Na rtech ucítil pachuť krve. Zapomněl se v návalu vzteku a překročil hranici reality. Zase porušil pravidla!

Muž na zemi se svíjel, slintal a blábolil nesrozumitelné nesmysly. Jeho opuchlý fialový jazyk a krví podlité oči vyhnaly zbytek hostů, ještě než Jakub vychladl. Stál tam a přemýšlel, na co má právo.

Dveře do kuchyně se otevřely a v nich stál třetí muž. Jakub si ho také pamatoval, a když k němu obrátil zrak, muž ucouvl a zvedl ruce. „Milost! Nechej mne být. Co chceš?“ V jeho hlase bylo cítit strach a bezmoc.

„Přišel jsem si pro své věci.“ zopakoval Jakub.

„Tady, tady!“ muž afektovaně gestikuloval směrem do kuchyně. A když se k němu Jakub vydal, rozeběhl se od dveří pryč na druhou stranu pultu.

Kazajku a zbroj našel v rohu u dvou sudů a pytle s brambory. Meč a boty byly spolu s opaskem pověšeny u krbu. Na první pohled nic nechybělo. Jakub nespěchal a oblékal se.  Šlo to pomalu. Přemýšlel u toho, co udělá. Najde Marii a odveze ji odtud. Patří k sobě, pevně se rozhodl.

Dveře se otevřely a dovnitř vpadl hostinský s vyvalenýma očima. Byl v zuboženém stavu. Jakuba až vyděsilo, co mu udělal.

„Táhni za tou čubkou, vrahu! Dám tě k soudu.“

Jakuba to zaskočilo, nečekal, že se hostinský vzpamatuje tak rychle. Navíc netušil, o čem to mluvil. Zamračil se a rozhodl se být tvrdý.

„Okradli jste rytíře Řádu, jste sebranka, která zaslouží pověsit. “ A náhle mu to došlo. On mluvil o Marii! Nával ohnivých emocí drtil jeho nitro.

Pak se rozhodl a vypustil ten vztek ven.

Z očí vytryskly krvavé slzy. Kůže zčernala a pokryla se černýmy puchýři. Hostinský vyvalil oči a snažil se křičet. Místo toho se nadechl a umřel.

Jakub sledoval bezvládné tělo, které dopadlo na podlahu. Kouřilo se z něj. Věděl, co se stalo. A cítil nával vracejícího se víru staré magie. Soustředil se na hlavní vzor a jeho linie, které teď držely jeho samotného pohromadě. Vír kroužil kolem a vyčerpával se ničením věcí okolo. Nedaleko stojící džbán a korbely popraskaly. Deska stolu se pokryla rýhami, vyschla a zkroutila se. Jedna z židlí se rozpadla a Jakub klesl vyčerpáním na kolena. Vír v posledním zákrutu zavibroval kolem jeho uší a s trhavým zvukem zmizel. Udělalo se mu nevolno. Z nosu opět tekla krev. Uvědomoval si, že je zapovězeno zabít člověka starou magií. Nevěděl proč, ale pravidla Řádu nepřipouštěla diskuzi.

Cítil se jako nečistý vrah a smilník. Vlastně si vše zasloužil, bití a ponížení. Byla chyba, že vše neodevzdal v motlibě Pánu. Drak v něm dnes úřadoval. Polekala jej už jen ta myšlenka. Levá ruka pálila. Vyhrnul si rukáv košile a zahlédl krvavou spáleninu na levém předloktí. Vylekaně si ji prohlížel. Spálená kůže se loupala v cárech pryč. Bolest pulzovala. Opatrně se dotkl zraněného místa a zavřel oči. Z posledních sil zformoval obraz léčení a vyslal jej. Ten ještě neopustil ani jeho mysl a už byl rozcupován vzorem Draka. Drak byl zde, sílil a zuřil, tak jako Jakub před chvílí. Ten teď s vyvalenýma očima hleděl na ruku a neměl sílu se modlit.