Cesta za hvězdou

Dveře do krčmy se prudce otevřely. Jakub ani na okamžik nezaváhal a vešel dovnitř. Několik řemeslníků na cestách, jeden muzikant a dvě báby. V lokálu roznášel pivo jeden z vousáčů, kterého už viděl dříve.  U výčepu stál další z jeho známých. Uvědomil si, jak jednoho sblíží těch několik kopanců do slabin. Vykročil k němu a řekl: „Přišel jsem si pro své věci.“ Pokusil se do svého hlasu vložit tolik sebejistoty, kolik jen mohl.

Hostinský se na něj dlouze zadíval a rozchechtal se. „Ty máš ještě tu drzost se vracet? Ty odtud po svých neodejdeš!“ Hmátl pod pult, ale Jakub byl připravený a rychlejší. Obraz bolesti se rozletěl lokálem a zkroutil hospodského pod pult. Roznášející položil poháry na stůl a vrhl se na Jakuba s dýkou.

Jakub se rozhodl rychle a zformoval vzor zbroje. Nůž se neškodně zarazil o jeho podvlékačky. Jakub překvapeného muže hrubě odstrčil a nakopl do rozkroku. Dal do toho kopance vše, co si pamatoval z toho, kterým jej počastovali oni v lese. Muž se zkroutil v bolesti u jeho nohou. Několik hostů se zvedlo a postavilo se mu do cesty. Natáhl k nim dotek strachu. Levá ruka ho zasvědila na předloktí, neznepokojoval se tím. Lidé mu uhýbali a několik urychleně zaplatilo a mělo se k odchodu. Došel až za pult k hostinskému. Zachytil vzor bolesti na něm a přidal na intenzitě. Louže moče u jeho nohou a vyvalené oči byly měřítkem utrpení.

„Přišel jsem si pro své věci. Kde je najdu?“ zopakoval klidně Jakub.

Měl náhlý nával vzteku toho muže rozdrtit na kaši vzorem bolesti. Cítil puls vlastního srdce a zpěněnou žluč v horké krvi, kterou hnalo do žil. Ten muž patřil k jeho Marii, kdyby zemřel…

Pocity přerušila táhlá bolest v předloktí. Kůže jej začala pálit. Nebylo správné použít vzor bolesti k dlouhému utrpení, a nebo se realita snažila roztrhat jeho vzor? Nechal jej odeznít a neudržoval jej. Všiml si kapky krve tekoucí po jeho tváři od pravého ucha. Na rtech ucítil pachuť krve. Zapomněl se v návalu vzteku a překročil hranici reality. Zase porušil pravidla!

Muž na zemi se svíjel, slintal a blábolil nesrozumitelné nesmysly. Jeho opuchlý fialový jazyk a krví podlité oči vyhnaly zbytek hostů, ještě než Jakub vychladl. Stál tam a přemýšlel, na co má právo.

Dveře do kuchyně se otevřely a v nich stál třetí muž. Jakub si ho také pamatoval, a když k němu obrátil zrak, muž ucouvl a zvedl ruce. „Milost! Nechej mne být. Co chceš?“ V jeho hlase bylo cítit strach a bezmoc.

„Přišel jsem si pro své věci.“ zopakoval Jakub.

„Tady, tady!“ muž afektovaně gestikuloval směrem do kuchyně. A když se k němu Jakub vydal, rozeběhl se od dveří pryč na druhou stranu pultu.

Kazajku a zbroj našel v rohu u dvou sudů a pytle s brambory. Meč a boty byly spolu s opaskem pověšeny u krbu. Na první pohled nic nechybělo. Jakub nespěchal a oblékal se.  Šlo to pomalu. Přemýšlel u toho, co udělá. Najde Marii a odveze ji odtud. Patří k sobě, pevně se rozhodl.

Dveře se otevřely a dovnitř vpadl hostinský s vyvalenýma očima. Byl v zuboženém stavu. Jakuba až vyděsilo, co mu udělal.

„Táhni za tou čubkou, vrahu! Dám tě k soudu.“

Jakuba to zaskočilo, nečekal, že se hostinský vzpamatuje tak rychle. Navíc netušil, o čem to mluvil. Zamračil se a rozhodl se být tvrdý.

„Okradli jste rytíře Řádu, jste sebranka, která zaslouží pověsit. “ A náhle mu to došlo. On mluvil o Marii! Nával ohnivých emocí drtil jeho nitro.

Pak se rozhodl a vypustil ten vztek ven.

Z očí vytryskly krvavé slzy. Kůže zčernala a pokryla se černýmy puchýři. Hostinský vyvalil oči a snažil se křičet. Místo toho se nadechl a umřel.

Jakub sledoval bezvládné tělo, které dopadlo na podlahu. Kouřilo se z něj. Věděl, co se stalo. A cítil nával vracejícího se víru staré magie. Soustředil se na hlavní vzor a jeho linie, které teď držely jeho samotného pohromadě. Vír kroužil kolem a vyčerpával se ničením věcí okolo. Nedaleko stojící džbán a korbely popraskaly. Deska stolu se pokryla rýhami, vyschla a zkroutila se. Jedna z židlí se rozpadla a Jakub klesl vyčerpáním na kolena. Vír v posledním zákrutu zavibroval kolem jeho uší a s trhavým zvukem zmizel. Udělalo se mu nevolno. Z nosu opět tekla krev. Uvědomoval si, že je zapovězeno zabít člověka starou magií. Nevěděl proč, ale pravidla Řádu nepřipouštěla diskuzi.

Cítil se jako nečistý vrah a smilník. Vlastně si vše zasloužil, bití a ponížení. Byla chyba, že vše neodevzdal v motlibě Pánu. Drak v něm dnes úřadoval. Polekala jej už jen ta myšlenka. Levá ruka pálila. Vyhrnul si rukáv košile a zahlédl krvavou spáleninu na levém předloktí. Vylekaně si ji prohlížel. Spálená kůže se loupala v cárech pryč. Bolest pulzovala. Opatrně se dotkl zraněného místa a zavřel oči. Z posledních sil zformoval obraz léčení a vyslal jej. Ten ještě neopustil ani jeho mysl a už byl rozcupován vzorem Draka. Drak byl zde, sílil a zuřil, tak jako Jakub před chvílí. Ten teď s vyvalenýma očima hleděl na ruku a neměl sílu se modlit.

Škubl sebou ze sna a probudil se. Posadil se a pohlédl do téměř zhaslých uhlíků pod kaštanem. Bylo mladé chladné ráno, tak časné, že nebe bylo stále pod závojem noci. Zdál se mu sen o šupinách a hnití, ještě stále cítil ten lepkavý dotek. Otřásl se a vylezl zpod deky. Vyhrnul si rukáv košile a pohlédl na předloktí své levé ruky. Nenašel žádné šupiny. Byl to jen sen. Tak vzdálená byla ta chvíle, kdy tu ještě byli spolu. Zavřel oči. Žádné hvězdy, jen tma. Přikryl si uši dlaněmi a zmizel i svistot větru a třepot lístků kaštanu. Bylo ticho a tma. Kopýtko se jej dotkl a upozornil na sebe. Jakub se rozhodl, že je vhodná chvíle na to opustit tohle místo. Javorovou, Králův důl, Hranice.
Oblečený byl za pár chvil.
Už nechce vidět ničí slzy! Ani úsměv, tu známou tvář, vůni. Nic! Jen tmu a ticho. Připásal sedlo. Vyskočil do něj a vyrazil.
Kamenitá cesta pod kopyty ubíhala rychle. Jakub hleděl do hřívy koně a snažil se myslet na tmu a ticho. Povinnosti k Řádu, pravidla, ke kterým se zavázal přísahou u kamene, se rozpustila v té tmě. Porušil slib tam pod kaštanem. Přemýšlel, že obrátí koně a vyrazí daleko od hranic Řádu někde do pustiny bez lidí, kteří by mohli na jeho tváři zahlédnout stín prokletí z porušené přísahy.
Kopýtko se loudal po lesní cestě s Jakubem ponořeným v černých myšlenkách ve svém sedle. Ráno pomalu přibývalo a sluneční paprsky podzimního slunce plnily přicházející den.
Jakub zavřel oči a vzpomínal na sen. Vybavilo se mu ihned vše velmi živě. Všude byla tma, viděl sám sebe v šeru. Cítil pálení a svědění na levé ruce na předloktí. Bylo to krajně nepříjemné, takový pocit cizoty a ohrožení. V úleku ze sebe strhal část zbroje. Zápasil s ní i s kazajkou vespod. Konečně odhalil svou ruku až do lokte. Předloktí bylo pokryto mokvající na dotyk bolestivou hadí kůží, která se loupala v dlouhých pásech. Strhl si ji a zkroutil se bolestí. Pod kůží byla druhá, jemnější a čerstvá, plná hrubých necitlivých šupin. Ohlédl se po ruce a vyhrnul kazajku až k rameni. Děsem a hrůzou se probudil zpocený ze sna.
Jakub tušil, co se stalo. Magie draka, tak přítomná na Neaře, se konfrontovala s magii Řádu a jeho porušená přísaha dovolila nechat mezeru, kterou se vloudil Drak do jeho mysli. Musí vykonat pokání. Pobídl koně a vzhlédl před sebe na cestu. Ještě několik hodin a bude na hranicích Řádu.
Smyčka, která se mu náhle přehoupla přes hlavu, jej překvapila. Zvrátila jej nazad a on si všiml přikrčeného muže na větvi nad ním. Nohy ztratily kontakt se třmeny, uzda se mu vyškubla z ruky a kdosi dole zanadával chytaje uzdu Kopýtka. Ten zaržál a tupý zvuk praskajícího ořechu doprovodil zaúpění. Jakub se zhoupl z větve a kopal nohama ve snaze najít pevný bod, o který by se vzepřel. Tíha zbroje jej táhla k zemi a smyčka se utahovala, i když ji držel oběma rukama. Krk se stáhl v křeči.
Kymáceje se na provaze zahlédl dva vousáče, kterak ohrožují Kopýtka kančím kopím a sekerou. Další muž ležel v trávě nedaleko. Kopýtko se vysmekl zpod lopatovitých ruk chmatajících po jeho uzdě a rozeběhl se po cestě zpět. Jakub se dusil a pomalu ztrácel vědomí. Vtom tah smyčky nahoru povolil a on neohrabaně žuchl na kamenitou cestu. Lapal po dechu a svíral si hrdlo rukama. Jeden z vousáčů k němu přistoupil a kopl do něj.
„Tak co, zmetku, pelešit se s ženou druhého, to se ti líbí, co?“
Krátká pomlka byla zdůrazněna kopancem do rozkroku. Jakub stále popadal dech a bodavá bolest v podbřišku mu jej opět vyrazila.
„Tohle se ti moc nelíbí, co, šmejde! Táhni, odkud jsi přilez!“
Další z mužů se k němu vrhl a odepjal mu opasek s mečem. Jakub se chtěl bránit, ale odkudsi přilétlo těžké ratiště kopí a rozbilo mu nos. Vzápětí se zabodlo do jeho boku a pak dvakrát tupě narazilo do hlavy. Vnímal kruhy světla a hučivé zvuky okolo. Kdosi s ním manipuloval. Snažil se odplazit kamsi mimo. Na jeho tváři zapleskalo několik políčků. Kopanec, další. A pak už jen ležel. Nevěděl, jak dlouho. Snad ztratil vědomí a nebo se jen poddal náhlému klidu okolo.
Po chvíli otevřel oči. Kdosi jej odtáhl z cesty. Kolem byla udusaná tráva. Chyběly všechny jeho věci, zbraně, zbroj. Kdosi vzal i plášť, boty a kazajku. Jen podvlékačky a lněná košile mu zůstaly. Posadil se a přitiskl si kolena k bradě. Porušil přísahu Řádu, patří mu to. Namáhavě se postavil a rozhlédl se. Kolem krku se mu houpala smyčka z provazu, kterou někdo odřízl nožem. Z větve nad cestou visel provaz jako memento toho, co se zde událo. Bolest hlavy pomalu ustupovala. Zaschlá krev na čele a ve tváři se slila v bolavý strup. Cítil bolest, čili žil. Udělal pár kroků k cestě a zahlédl Kopýtka ostražitě stojícího opodál, krví zbarvený postroj na prsou. Zafrkal a vydal se k Jakubovi. Možná, že on si takové chování zasloužil, ale jeho zvířecí přítel nikoliv. Jakuba popadla zlost. Na sebe za hloupou nepozornost, na pravidla Řádu, která jej spoutávala, na sprosté chlapíky, které poslal hospodský. Nakonec jej napadlo, jak by se zachoval jeho přítel Jeremiáš, a rozzlobil se, že vůbec váhal nad tím, vrátit se pro své věci.

Nejhorší ráno vás uhodí přímo do čela, tehdy když opouštíte lokál stále zahalený v příšeří a za dvěřmi vás vítá sluneční pěst paprsků. Mhouříte oči, hledáte rovnováhu na schodech a chvíli tápete ve světle. Nahmatáte cihlovou zeď po levici a opřete se o ni. Pomalu mžouráte do nového dne, někde za krkem vám sedí všechny vypité nádoby co jich od večera bylo. Uchopíte hlavu do dlaní a přemýšlíte, kterým směrem je postel. Opasek s mečem přehodíte přes rameno a s košilí vytaženou z kalhot si to zamíříte právě tou nejpovědomnější ulicí k cíli.
Takto by se dalo popsat obyčejné Jeremiášovo ráno ve Scorsiu. V poslední době ale nic ve Scorsiu nebylo obyčejné.

Pak vám cestu zastoupí kluk a dychtivě vás osloví. Napoprvé mu moc nějde rozumět, protože mluví rychle a huhlá, ale pak rozeznáváte obvyklé zvuky slov a vět.

„ … dil nabídku co se neodmítá, je to kousek pojďte za mnou. “ a zakřenil se do slunka.
Jeremiáš si poďobaného výrostka pořádně prohlédl. Měl volnou šedivou halenu, kožená kaťata barvy ulice a kvalitní škrpále.
„ Dobře hochu, takže ještě jednou a pomaleji, kdo, co a kam že to mám jít? “
„ Patron pane by s vámi rád mluvil a urovnal spor, který máte. Jmenuji se Simon a jsem tu, abych vám vyřídil..“
„ Aha.“ Utnul kluka rázně Jeremiáš. „Dneska nepřijímám chlapče, pokud chce se mnou veličenstvo mluvit, ať zvedne zadek a dojde osobně na posádku, někde tam mě najde. A ať je to po obědě jdu spát. Sbohem.“ Odbyl chlapce a vykročil potácivým krokem vstříc široké ulici.
„Pan bývalý kapitán by si to měl rozmyslet,“ zastoupil paprsky slunce vytáhlý střelec z kuše.
Jeremiáš ucítil další kroky po stranách ulice a trochu vystřízlivel. Pomalu povolil opasek s mečem na rameni a začal si v duchu nadávat.
„Pro takového hrdinu by byla hanba kdybychom museli šáhnout k násilí.“ Dokončil hlas ze slunce.
„ Když urovnat, tak urovnat.“ Shrnul to Jeremiáš, odhaduje své šance. Scorsijské živly kontra on pro dněšek vedou. Nejsilnějším dnešním argumentem byl samostříl.
Rozhodl se pokývat hlavou a prohlásit odevzdaně: „Jsem váš, půjdeme tedy za strýčkem.“

Cesta se táhla jak uleželý sýr, který si včera dal v krčmě k pivu. Snažil se využít každý okamžik, aby eliminoval zbytky alkoholu. Využil i chvíle, kdy zatáčeli do jedné z uliček a připásal si opasek se zbraní. Nikdo neprotestoval.

Ulice začínaly lemovat malé, na sebe nalepené domky, místo vysokých budov s průčelím. Z čistých dlážděných chodníků se stala hrubá dlažba, nebo jen kameny zapuštěné v udusané zemi. Strouhy podél chodníků vůbec žádné, a nebo zanesené listím a blátem. V jedné byl vklíněn i rozpadlý škrpál.
Domy se pozvolna měnily v chalupy z cihel a dřeva, typickou zástavbu Spodního města. Uličky plné špinavců, jak se místním obyvatelům přezdívalo. Ustupovali jim z cesty s vyděšenými pohledy. Skupinka pomalu mířila k Patronově rezidenci, Hedvábnému domu u malého náměstíčka s pranýřem, kterému nikdo neřekl jinak než Bláťák.
Jeremiáš tak daleko v Spodním městě nikdy nebyl i když povídačky o těch místech dorazily i do paláce. Cítil se nesvůj a přemýšlel jak vyklouznout. Alkohol vyprchal a nervozita vzrůstala spolu s mírou jeho střízlivosti.
Bláťák na který dorazili dělal čest svému jménu. Mezi několika hrubými kameny zapuštěnými do bláta se rozlévaly hnědé kaluže. Bylo zde několik stánků a skupinky pokřikujících špinavců. Na strategických místech náměstí několik Patronových lidí. Zamračeně vypadající hrdlořez na pavlači Hedvábného domu vše sledoval s pohodlné vyřezávané židle. Jeremiáš napočítal osumnáct Partonových lidí. Přituhovalo. Alespoň pro něj. Jen se utěšoval myšlenkou, že Simon nelhal a Patron s ním chce jejich záležitosti urovnat. Zoltánova smrt byla stále ještě čerstvá záležitost.
Jeremiáše svrběly zpocené dlaně.
Nikdo si jich moc nevšímal, Patronovi lidé, zdálo se, často přiváděli návštěvy do Hedvábného domu.
U vchodu jim pokývl jeden z Patronových raubířů a vpustil je do lokálu.

Vydýchaný vzduch a vůně alkoholových výparů připomněly Jeremiášovi jeho ráno. Nebyl rozhodně v situaci, aby se napravoval, čím se zkazil. Očima spočetl Patronovy lidi, a zamyslel se, na co je potřeba tolik ozbrojených mladých mužů. Patron má nějaký plán a jeho intuice mu řekla, že se ho ten plán bude nejspíše velmi týkat. Ta myšlenka ho uklidnila, naplnila pocitem vlastní ceny a v duchu se rozhodl si Patronův návrh pozorně vyslechnout a pečlivě zvážit.